Obratem byla, samozřejmě, šedesátá léta. Až do té doby byli mladí lidé víceméně ignorováni v kultuře, která byla až dusivým způsobem definována lidmi středního věku. Proti tomu v šedesátých letech rebelovali tehdejší mladí lidé, produkt dlouhodobého poválečného blahobytu. Je však obtížné pochopit, proč se kultura v následujících desetiletích postupně natolik zinfantilizovala. Je tomu, jako by šedesátá léta zrodila novou dynamiku, která učinila mladé lidi dominantním a trvalým subjektem naší kultury.

"Mládí" se prosazuje ve výtvarném umění, jehož motivem se stala touha šokovat, anebo ve filmu, jehož posedlost násilím jako divadlem je také motivována vkusem mladých lidí. "Mladé" hodnoty je často třeba obdivovat, je záhodno obdivovat jejich energii, skepsi a inovativnost. Ale zároveň mívají většinou jen dočasnou hodnotu, jsou povrchní, usilují šokovat jen proto, aby šokovaly, a domnívají se, že jen přítomnost má hodnotu. Kultura, která propadne adolescentním postojům, je kulturou, z níž zmizely význam i zkušenosti, nemluvě o historii a o hloubce.

Přitom není toto poklonkování adolescentním postojům jen charakteristikou kultury. Tisk se například převážně stará jen o to, co zajímá mladší čtenáře, o "růst osobních zkušeností" a o "životní styl", o osobní záležitosti nikoliv o záležitosti politické - jde o celkový ústup od vážnějších témat. Odráží se to i v klesajícím věku novinářů. Je stále méně prostoru a stále méně respektu pro osobu s autoritou a se znalostmi. Znalosti a zkušenosti přestávají mít hodnotu.

Tatáž adolescentní tendence se projevuje v televizi - ještě daleko silněji. Infantilita jde ruku v ruce s posedlostí celebritami. Z těchto televizních pořadů pak žije i bulvární tisk - a i tady věk televizních ředitelů programu, šéfredaktorů, režisérů a produkčních klesá - šedivé vlasy jsou v médiích vidět stále méně, přestože ve společnosti jako celek stále více.

Dokonce i tak konzervativní pevnost, jakou bývala politika, padla. Kdysi využívaly politické strany výzkumnách oddělení, kde pracovali lidé s rozsáhlými zkušenostmi a sdělovací prostředky využívaly pro své komentáře univerzitních odborníků a specialistů. To bylo předtím, než vznikly tzv. "politické panely", které uzurpovaly roli výzkumných oddělení a oslabily roli univerzitních specialistů a dalších expertů. "Politické panely" jsou triumfem politické adolescentnosti nad zkušeností. Jejich pracovníci jsou většinou extrémně mladí, vůbec nemají zkušenosti, nemají moudrost, kterou dokáže vštěpit jen život a chovají se podle módy - kam vítr, tam plášť.

Jsme svědky obrovského posunu těžiště společnosti - v tom, čím se zabývá, v jejích emocích, zájmech, tónu a hodnotách - od starší generace k mladší. Důsledkem je nevážnější společnost, méně moudrá společnost a povrchnější společnost.

Proč se to ale děje? Lze argumentovat, že šedesátá léta vedla k vzniku nové dynamiky, která teprve postupuje společností. Vznikl nový mentální postoj, a ten preferuje mladé. A tuto tendenci posiluje nová technologická dynamika, projevující se internetem, mobilními telefony a další technikou, což vede k tomu, že má starší generace tak trochu pocit, že zůstala pozadu, a dává to kredit přehnanému technologickému determinismu mladých. Avšak jak procento mladých lidí ve společnosti postupně klesá, člověk by očekával, že se začnou prosazovat hodnoty zralejšího věku už prostě jen v důsledku toho, že je starších lidí daleko víc. Kupodivu se děje přesně opak.

Příčina je naprosto zásadní. Jde o stav Západu. Více než půl století známe jen prosperitu, nikdy jsme nezažili depresi ani hromadnou nezaměstnanost, nikdy jsme nebojovali ve válkách, když tak jen na okrajích a na úkor jiných lidí, nikdy jsme nepoznali nestálost extrému lidské existence, žijeme v pohodlí na konfinentu, kde skoro všichni žijí víceméně stejně, a obrátili jsme se zády vůči velkým vizím a velkým snům. Dáváme si pohov.

Ale jsou to právě extrémy, osobní i politické, které nám dávají poučení o životě. Bez nich nám zůstává jen náhražka povrchního vzrušování mladých lidí. Důsledkem je rostoucí prázdnota. Současné britské umění možná šokuje, ale hlubší porozumění lidské situaci neposkytuje. Hollywoodské filmy jsou jistě zábavné, ale skoro nikdy nepřinášejí nic nového. Politické panely produkují materiál, ale ten není nikdy hluboký. Blairova Labouristická strana šíří propagandu ve své věci, ale chybí v ní jakákoliv podstata. Adolescentní kultura žije na povrchu, netrápí ji paměť, nemá znalosti a chybí jí moudrost.

Kompletní článek v angličtině ZDE