Diskutérem byl muž v poslední čtvrtině produktivního věku, který prožil svůj život v této zemi, vedl rodinný i komunitní život a má kvalifikované zaměstnání technického typu (to není diskreditace, ale jen uvádění faktů).

Podle něj je princip neviditelné ruky založen na tom, že koordinuje společenské procesy k obecnému blahu společnosti. S námitkou, zda princip neviditelné ruky není podobný principu božskému (neviditelnému) jsem neuspěl skrz slovíčkaření.

Jenže co je to vlastně ideologie? Podle definice je to nauka o ideách a teprve v přeneseném významu zavádějící systém výkladu světa. Přenesená verze se však užívá takřka výhradně, jak bylo vidět na příkladu, jenže tím zaniká prostor k vyjádření nějakého společenského propojení, leda že by neviditelná ruka (stejně jako ruka státu) opravdu nebyla subjektem ideologie, ale přímo jejím ztělesněním. Slovo ideologie je prostě "ideologizovaný" pojem a paradox první.

Paradoxy ideologie

Na situaci lze ale nahlížet i jinak. Co když to není s ideologií tak jednoduché, co když ji nelze jen tak jednoduše odmítnout? Přes všechnu nedůvěru k ideologiím musíme tento svět nějak číst, nějak ho interpretovat, a to je nutné i po událostech, které všechny ideologie zdiskreditovaly.

Nepopírám, že existují lidé, kteří se s žádnou ideologií neztotožňují, ale buď je to dáno jejich pasivitou a bezmyšlenkovitým přejímáním ideologizovaných fragmentů nebo naopak jistou anti-ideologickou vyhraněností. Cena je ale taková, že se nemohou spolehnout na žádnou ideologii a do konce života se musí držet tohoto pravidla, čímž je naplňováno ideologickým obsahem -- předpovídá nedůvěryhodnost každé ideologie. Není snad i takový životní postoj zavádějící, lépe řečeno bezvýchodný?

Jinou otázkou je, do jaké míry vůbec může své ideologické zázemí a vývoj jedinec ovlivnit. Mezi ochránci zvířat a jejich chovateli existuje ideologický rozpor. Jenže do ideologií nějak vstupujeme, nerodíme s v nich, takže tvrzení, že určitá konstelace psychických, sociálních, kulturních a mnohých jiných vlastností je určující k přijetí určitého názoru vlastně nevylučuje možnost jakéhokoli ideologického ztotožnění. Ochránce a chovatel by si tak teoreticky mohli své postoje vyměnit. Člověk této nerozlišitelné dimenzi pravděpodobnosti říká náhoda.

Člověk je také většinou jen uživatel ideologie, ne její programátor. Stejně jako většinu lidí používajících počítač nezajímá otázka programového zpracování, v tom, jak k té či oné ideologii vlastně přišli většina lidí neanalyzuje a na rozdíl od počítačů to ani není úplně možné. Znamenalo by to zhodnotit všechny relevantní faktory, které se na ideologické orientaci mohly podílet. Toho nemůže být nikdo schopen ani skrze počítačové kombinační schopnosti.

O co tedy opírá své přesvědčení, nemůže-li se odkázat na jeho přesnou genealogii? Člověk je více méně o svém přesvědčení pouze přesvědčen. Vlastní Já říká, že je přesvědčeno samo o sobě. Musí-li mít přesvědčení nějakou oporu, pak je zřejmé, že vlastní Já nestačí samo sobě jako důkaz. Může-li pak být něco nad Já, může to být jedině Nad --já. Ale tak bychom zase mohli pokračovat, hledat další úrovně opodstatnění a paradoxně se vzdalovat tomu, co je nám nejbližší a co známe relativně nejlépe, tedy sami sobě.

Ideologie je vlastně jen multidisciplinárním katalyzátorem nějaké konfigurace podmínek, která učinila člověka tím, čím je. Ale to, jaká ta konfigurace bude, člověk zdaleka neovládá. Ať už udělá jakýkoliv krok, nikdy nemůže přesně určit jakou cestou se vlastně vydává a k jakému cíli dojde. I kdyby jeho schopnosti byly dokonalejší než jsou, do doby, než může chod událostí ovlivnit, je už nějak nasměrován a jeho další směřování je svíráno v určitém úhlu. Je sice možné, že určité sklony jsou geneticky determinovány, ale ideologie sama, i když je svou podobou antropomorfní, přesto k člověku vstupuje jako univerzum a zdaleka jej převyšuje , jako obecné převyšuje individuální. Mezi obecné a subjektivní je často kladena propast, ale nutnost sdílení nějakého životního prostředí (materiálního i duševního) je uskutečnitelná jen na základě nějakého jednotícího systému. Ten může mít podobu snahy o holé přežití nebo o "přežití" ve složitě strukturované společnosti.

Paradoxy ideologizace

Povaha, charakter, komplikovanost a symbolika záleží na civilizačním stádiu. I počet ideologií se tak mění v závislosti na vědění, které zprostředkovává větší a větší množství informací, které mohou inspirovat k vytvoření nějaké nové ideologie -- výkladu světa. Marx byl inspirován tím, jak důležitou se stala dynamika práce a zdroje pracovní síly v oblasti bouřícího průmyslu. Nietzscheho osvobodila darwinovská teorie od božího plotu na cestě k nadčlověku. Pacifistická hnutí jsou inspirována vysokou mírou civilizace a předpokládají, že nastolený kladný směr společenského vývoje bude pokračovat k naprostému uplatnění lidských práv. Ekologisticky zaměřené organizace stojí na tom, že člověk je natolik hodnotově vyspělý, že převezme plnou odpovědnost za své bytí a za jeho následky.

Paradox tentokrát spočívá v tom, že vědění je považováno za ničitele ideologických dogmat. To je sice pravda a dějiny to dokazují, jenže zároveň a řekněme stejnou měrou předpokládá, že bude-li jeho rozšiřování a prorůstání pokračovat, musí zákonitě dojít k dalším ideologickým změnám. Každá nová ideologie tak v sobě nese zárodek vlastního zániku, a nezáleží na tom, zda jde o ideologii novou nebo rehabilitovanou.

Všechno jsou to vlastně jen určitá vývojová stádia, která na sebe vážou ideologii procesem změny kulturního a v něm sociálního, ekonomického, právního či etického prostředí, většinou všech částečně zastoupených. Zpráva o těchto změnách je nějak čtena, interpretována jedincem, skupinou, což je vlastně podstatou ideologizace. Stejně jako při čtení knihy, kdy čtené syntetizujeme a snažíme se v určité podobě uložit v paměti a zabudovat do svého ideologického mechanismu, stejně tak je tvořena ideologie při čtení těch nejširších společenských změn.

Paradoxní je, že stačí akcentovat tu či jinou složku a výsledkem mohou být naprosto protichůdné závěry, stejně jako v případě evolučního a dialektického principu v nacismu a komunismu. To souvisí samozřejmě s ideologickým vývojem samým. Způsob čtení událostí, vyzdvihování těch a zatracování oněch aspektů vývoje dějin je principem historického poznání a je tím i snaha o vytváření nějaké jeho logiky. Jen tak může být totiž uchována určitá historická kontinuita, což je koneckonců předpoklad k pokusům o předpověď budoucnosti. Paradox sám.

Paradoxy ideologické současnosti

Postmoderna bývá na základě historických zkušeností (jak jinak) čtena (chápána, interpretována) jako civilizace na konci ideologického vývoje se silnou nedůvěrou v ucelené výklady světa. Že to nemusí být úplně jednoznačné, je uvedeno výše, ale krom toho má taková charakteristika jasnou výpovědní hodnotu. Vyjádření nedůvěry ideologiím je vyjádřením nedůvěry schopnosti člověka vykládat svět. Lidé se tak přestávají snažit o nalezení nějaké evoluční (dialektické) vazby do budoucnosti a daleko raději důvěřují náhodě v otázkách společenského vývoje lidstva. To by nakonec mohl být i důvod toho, proč např. v USA dochází k masivní konverzi k aktivnímu křesťanství, označované jako "znovuzrození".

Ačkoli se ekonomický vývoj snaží hnát dál a dál, což je hlavně v USA značným společenským zájmem, nedoprovázela ho v postmoderní době žádná paralelní ideologická rovina, která by se dotýkala budoucnosti každého člověka. Přece jen, ať jsou to ideologie náboženské nebo kulturně či evolučně totalitní, vždy v sobě mají obsaženu substanci budoucnosti, dokonce je vůdčí silou a hybatelem. Každá ideologie se navíc snaží zaujmout ke všem hodnotám nějaké konkrétní stanovisko a hodnoty nějak naplňuje. Například pro křesťany či muslimy má spravedlnost význam jako boží princip, v nacismu je vyjádřením evolučního zákona a v komunismu dialektickým vyvrcholením.

Neoliberalismus jako ideologie nabízí "jen" individuální svobodu v myšlení a jednání, ale s tím se lze jen stěží identifikovat. Pak je možné se identifikovat pouze s materiálním produktem, který je vlastně produktem oné nedostatečné ideologie, ale tam zase nelze nalézt žádnou duševní oporu, ale pouze a ryze sociální odezvu. Hodnoty, jako třeba spravedlnost, zůstávají v abstraktní a nekonkrétní podobě a jsou vyjádřeny pouze samy sebou, což v subjektivním pojetí předpokládá určitou míru odlišnosti a různého chápání.

Jedinec tedy může být navázán na materiální produkt ideologie, ale celá společnost se může jen stěží "někam" ubírat, pokud je atomizována na individuální cíle. Ubírá se pouze tam, kde jsou individuální cíle vytýčeny, těch dosahuje a zároveň si vývojem klade počátky dalších cílů, které budou k dosažení přichystány. Tento proces je dokonce úspěšný, protože se zrychluje, což je známkou vysoké produktivity a efektivity (bez souvislostí s jeho plošným využitím).

Jenže jedním dechem lze dodat, že je to také jediný směr, kterým se společnost vydává. V drahách dalších rovin vývoje nahradil totalitní pohřebiště transsibiřské magistrály magnetický polštář konzumního rychlovlaku, který ve velké rychlosti míjí všechno kolem, postřehy z oken mají formát krátkých videoklipů, na sebe navazujících sekvencí, které jsou odděleny téměř nepostřehnutelným střihem.

Z této rozbité mozaiky je pak retrospektivně skládán obraz do podoby různých ikon, které mezi sebou nemají žádné viditelné pojítko, které by společnost v jejich náhledu sjednocovalo. Tyto ikony prostě dohromady netvoří žádné božské absolutno, ani rasový či sociální ráj. Využívají a zneužívají sice jeho symbolů, jenže za úplně jiným cílem, tedy zvýšením ekonomické produktivity společnosti. To je ovšem známkou něčeho, co se žádnému totalitnímu systému minulosti nepodařilo uskutečnit -- udržet trvalou dynamiku vývoje. To je totiž hlavní podmínka toho, že totalita neustrne na mrtvém bodě, že si nevytvoří zpochybňovatelné status quo.

Ideologický čtverec

Na druhou stranu je vidět, že samotná "ekonomická dynamika vývoje" nestačí. USA obsahují ve své variantě dějin kromě dynamiky hospodářského vývoje také silný pud křesťanského patriotismu, který vyplňuje ideologickou mezeru. Evropa je natolik sekularizovaná, denacionalizovaná a z hlediska komunismu marginalizovaná, že její ideologická základna je opřena jen o ekonomickou budoucnost. Nepodařilo se dokonce prosadit onu úpěnlivou snahu o odkazu na náboženské kořeny Evropy a na jejich význam při formování evropské společnosti.

Také je jasným signálem, že stále silně katolické Polsko daleko více než k EU přilnulo k zámoří. Spojuje je totiž ideologická spřízněnost, což je pro Polsko možnost podílet se na mezinárodní scéně a pro USA chabé alibi. Přesto, ve věci ideologické identifikace si mají velmi blízko. Je nutné uvést, že vliv Evropy je vidět ve většinovém odporu k válce v Iráku, ale bylo by s podivem, kdyby člen EU nebyl zároveň pod jejím vlivem. Navíc, v samotných USA je podpora válce kolísavá a z velké části je dosažena jen sugestivní snahou vlády o důvěryhodnost, přičemž fakta bývají druhotná.

Jsou však země, které nejsou vyvinuty ekonomicky, zato jejich další ideologická úroveň je stále aktivní a dynamická. Zde jsou to jednoznačně země, které buď na fundamentálním islámu stojí (Írán) nebo ty, které ho využívají k udržování absolutistické moci ve světě, kde dávno převažuje názor na demokracii, jako na jediný možný politický a mocenský systém (Saúdská Arábie, Arabské Emiráty, Katar). A samozřejmě další, které mají různý poměr mezi náboženskou doktrínou a světskou vládou (Sýrie, Pákistán, Indonésie, Maroko atd.).

Tyto země se (oficiálně nebo společensky) snaží odporovat ekonomické dynamice, která by islám v současné podobě mohla nábožensky destruovat na úroveň evropského křesťanství, protože islám neprošel takovou náboženskou reformací jako křesťanství a nedokázal se zatím přizpůsobit zrychlujícímu se a dominanci si vytvářejícímu hospodářskému vývoji.

Ropa je jediný "dar nebe", který mohou tyto země užívat, aby se západu bránily před ideologickou anexí. Určitě není nepředstavitelné, že by reformovaný islám mohl existovat vedle reformovaného křesťanství a tolerovat se, ale v současnosti není reformaci vůbec nakloněna doba, protože každý, kdo má na islám nějaký liberalizující názor (třeba i islámský duchovní) je z obranných důvodů považován za heretika.

Mezitím se ekonomický nátlak zvětšuje a zvětšuje se také rozdíl mezi bohatstvím západu a chudobou obyvatelstva těchto států. Konflikt vlastně už probíhá a jsou k němu oboustranně zneužívány strategie, které mají vystrašit a paralyzovat onu ideologickou diagonální protichůdnost (pokud si představíme ideologický rámec jako čtverec, západní ideologie je na pomyslné úhlopříčce k ideologii islámského sektoru (Afghánistán). Podle této hypotézy samozřejmě konflikt v Iráku není stejným problémem, i když je za takový vydáván, což je vlastně další komplikace spočívající ve zneužívání "konfliktu k vyvolání dalšího".

Z těchto důvodů se nelze divit lidem, kteří vnímají tuto operaci, jako Češi vnímali mnichovskou dohodu. Přitom vůbec nejde o to, že se jedná pouze o schematický vzor, protože pro společnost je důležitý hlavně pocit křivdy. Nelze prostě od společnosti, která je specificky kulturně vystavěna a má svou hybnou ideologii, aby se rozpadla a okamžitě přetvořila ve svůj diagonální protipól, tedy ve společnost ideologizující se pouze na základě ekonomického růstu.

Dále jsou tu země jako Čína a Indie, které mají tu opravdovou ekonomickou dynamiku ještě před sebou, a které mohou ideologicky čerpat z představy bohatého Západu, snové vidiny stovek milionů lidí v nich a platí to i pro méně globálně významné krajiny. To už je opět zase multilaterální ideologické zdůvodnění budoucnosti, protože dosáhnout dalšího civilizačního stupně západního vzoru je jasnou vazbou na budoucnost, navíc s jasným a hmatatelným důkazem. Paradoxem celé situace by bylo, kdyby v budoucnosti byl západ těmito obrovskými ekonomikami překonán, protože by tím byla celá ideologická podstata chudé části globálního světa popřena -- dostali by se tam, kde je západ teď, buď k sekularizovanému tápání nebo ke znovuzrození ideologie jako rámce, nikoli jen jako jeho jedné roviny.

A nakonec jsou země jako ČR, ideologicky nedávno otištěné, pro jejichž občany je slovo ideologie silně "ideologicky" deformované a mající totalitarizující nádech. Ty sice nejsou ekonomicky na úrovni světové špičky, ale jejich míra sociálního uspokojení je taková, že dosažení rajských zahrad Západu už pro ně nemůže být ideologickou motivací, kterou lze vztahovat na kroky do budoucnosti.

Tyto země se už zařadily a jsou jen nominálně chudší a o to více společensky pasivní -- podléhají pocitu nedosažitelnosti absolutního (západního) bohatství. Tento společenský komplex kompenzují hlavně tím, že se plně, jako v bohatších oblastech, věnují spotřebnímu životnímu stylu.

Žijí sice v odporu proti "ideologizovaným" ideologiím, myslí si, že žijí mimo ně a jejich nadšení pro ekonomickou dynamiku uvadá. Ale protože jejich moc něco s tím udělat je minimální, nejsou nakonec z globálního hlediska důležité, než jako přívažky. Zkušenost s totalitními ideologiemi, které zde byly a vládly, ale nikdy vlastně nebyly společnostní plně uchopeny a řízeny a na základě toho vzniklé vnímání sebe sama, jako globálně nevýznamného subjektu, jim ani jinou možnost nedává. Jedinou útěchou tedy může zůstat ten dětinský vzdor vůči slovu ideologie.