30. 11. 2004
Nicolas Sarkozy může zatím o prezidentském křeslu jenom snítGong. Prezidentský duel mezi současným francouzským prezidentem Jacquesem Chirakem a Nicolasem Sarkozym, novopečeným předsedou Svazu lidového hnutí (UMP), vážně začal. Respektive, vstoupil do dalšího kola. Triumfální vítězství Sarkozyho na nedělním kongresu, které se stalo skutečným stranickým plebiscitem (85.1%), skrývá mnoho neznámých. Položme si je na půdorysu tří základních otázek. |
Otázka číslo 1 zní: Půjde o skutečnou konfrontaci? Z tohoto úhlu pohledu to zatím vypadá vyrovnaně. Ihned po vítězství podal Sarkozy premiéru Jean-Pierre Raffarinovi svou demisi z postu ministra financí. "Na návrh prvního ministra ukončil prezident republiky výkon funkcí pana Nicolase Sarkozyho," oznámil Elysejský palác. Sarkozy vyhlásil: "Představil jsem mu svou vládní demisi, jak jsem se rozhodl a přeji mnoho štěstí mému nástupci." Aby nebylo pochyb, co má dále v úmyslu, dodal: "Co se týče mne, soustředím se na svou práci, a věřte mi, mám jí dost." "Sarko", jak se Sarkozymu familérně říká, by zvládl i mnohem více práce. Přání složit vládní mandát v případě svého vítězství na čelo UMP totiž vyslovil dříve sám prezident. Sarkozyho vzápětí Chirac nahradil svým věrným Hervé Gaymardem, bývalým ministrem zemědělství. Výhodou Sarkozyho je, že má k dispozici stranický aparát, který přichystal Chirac pro svého nástupce Alaina Juppého, bývalého premiéra, který mu kryl záda již od času šéfování na pařížské radnici. Juppé ale musel pod tlakem korupčních obvinění před časem ustoupit právě Sarkozymu. I přes zdání úsměvů, které na kongresu vysílali Jean-Pierre Raffarin i choť prezidenta Bernadette, je zjevné, že "chirakie" se nevzdá bez boje. Sarkozy má sice k dispozici největší stranu ve Francii, nemá ale všechny věrné za sebou, jak tomu bylo za časů, kdy v roce 1976 zakládal na troskách gaullismu své Sdružení pro republiku (RPR) právě Chirac. Před 30 000 účastníky kongresu v Bourgetu se Sarkozy vyhlásil za "svobodného člověka" na čele "prezidentské strany", a slíbil Francii "změnu", kterou "očekává". "Až přijde vhodná chvíle, podpoříme na prezidentskou volbu roku 2007 toho, který bude nejlépe schopen nás sjednotit," řekl. "Ať už to bude kdokoliv, bude mít mou loajální a plnou podporu," upřesnil. Mluvit sám o sobě zní trochu groteskně. Sarkozy ovšem ví, že proti sobě má muže, který zosobňuje celou tradici neogaullismu, kterou nelze vymazat jediným tlačítkem "cancel". Chirac dal vzápětí malými vládními "škatulata-škatulata hejbejte se" najevo, když jmenoval hned několik věrných, že umí pozvednou k nebi velmi rychle hned několik "mladých ministrů", jejichž věk se pohybuje plus mínus kolem čtyřicítky. Sarkozyho vyjádření, že pomůže ze všech sil stávajícímu premiérovi Jean-Pierre Raffarinovi zní velmi farizejsky. Jelikož poslal Sarkozy svou demisi rovnou dvakrát (do Elysejského i Matignonského paláce), je zřejmé, že mu o podporu této Chirakovy loutky příliš nejde. Otázka číslo 2 zní: Půjde o hru kočky s myší? Vypadá to, že kočka (Chirac) má zatím lehkou převahu nad myší (Sarkozym). Ironií osudu je, že v těchto dnech dovršil Chirac svých 72 let. Levicový list Libération na to konto zveřejnil na titulní straně karikaturu, na níž nahý "Sarko" hopsá v dortu rodinného klanu Chirakových. Podzim patriarchy, který by si leckdo přál, se ale zatím vůbec nekoná. Na nedávném studentském mítinku Chirac na otázku, zda je připraven na další mandát, odpověděl velmi elegantně. Nevidí údajně důvod, proč by neměl být kandidátem i na mandát v roce 2017. Zatímco socialistický monarcha François Mitterrand, jemuž se přezdívalo "kočka, která spí", si se svými protivníky pohrával trochu somnambulně, působí Chirac stále velmi mladistvě a živě. Na to doplatil v posledním prezidentském kole i socialistický kandidát a bývalý premiér Lionel Jospin, který o Chirakovi trousil trochu nevkusně, že je již značně unavený. Stálo ho to všechno. Chirac mu přichystal potupu, jehož jméno znělo: Jean-Marie Le Pen do druhého kola. Sarkozy zatím všechny "nástrahy", které mu za posledních pár měsíců do cesty Chirac uchystal, zvládl. Sarkozy odešel se ctí z ministerstva vnitra, jeho bilance na ministerstvu financí je téměř neprůstřelná. Mediálně téměř betonová, i přes malé trhlinky. Sarkozy je mistrem komunikace, který ví, že je nutné za každou cenu prodat vše, co se mu nepatrně podaří. Nedaří se mu ale zatím to, v čem je Chirac mistr: sjednotit pravici. "Sarkozy je silný v nedostatku komplexu, který mu vždy umožnil potvrdit své ambice a pravicovou kulturu," píše Libération. Sjednotit pravici je velký úkol, nabídnout projekt a přesvědčit celou zemi je úkolem téměř kyklopským. "To, co se líbilo sympatizantům, ale nestačí k tomu, aby zaujalo Francii, která směřuje stále ku středu," míní Libération. Nestačí jenom svaly a symbolická gesta. Efekt sjednocení, který se nesnaží Sarkozy podceňovat, ale hraje proti němu. Jeho síla spočívá ve vymezení vůči sklerotickému establishmentu. Pokud Chirakův establishment umožňuje stále proudění nové krve, může být jeho volání po obnově voláním na poušti. Otázka číslo 3 zní: Půjde vlastně vůbec o něco? Chirac nemá co ztratit, Sarkozy může. List Parisien soudí, že ve hře je stále více možných scénářů. Pravděpodobný může být kompromis ve stylu Mitterrand-Rocard (bývalý socialistický premiér), mnohem nejpravděpodobnější bude ale ještě nějaký čas jakási varianta "studené války". V té bude záležet nejen na "malých slovech, co zabíjejí", ale i na strategii aliancí. Sarkozymu v průběhu kongresu UMP, který hrál na ozvěnu ustavujícího kongresu RPR v roce 1976, chyběla tak trochu podstata. Přihlásilo se k němu mnoho osobností, včetně těch ze showbussinesu -- patřil k nim herec Alain Delon i zpěvák Michel Sardou, spisovatel Elie Wiesel i režisér Michel Tavernier, cyklista Richard Virenque i bývalý španělský premiér José-Maria Aznar. Nechyběl ani jeho malý syn Louis, který na obřím platně řekl: "Bonne chance, mon papa!" ("Mnoho štěstí, můj tatínku!"). Francouzská společnost ale reaguje na takové projevy nakonec velmi nedůvěřivě, ta nejkonzervativnější část značně podrážděně. Nejvíce může paradoxně ztratit právě pravice. To ve chvíli, kdy souboj "sochy" (Chiraka) a "Dona Juana" (Sarkozyho) začne naplno. Levice, zejména ta socialistická, není naštěstí prožívá své psychodrama kolem referenda o Evropské ústavě (Laurent Fabius vs. François Holland), a komentuje Sarkozyho bez silného povozu. Možná má pravdu Francois Bayrou, předseda centristického Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), který tvrdí, že na levici i na pravici začala "válka o dědictví". Za laboratoř evropské politiky bývá často považována Itálie. Stav francouzské politické scény nese její příznaky. Prezidentský zápas za dva roky by mohlo mít velmi ostré kontury. "Putain, deux ans!" (Kurva, ještě dva roky!"), napsal týdeník L'Express. Sarkozy, který se zmocnil UMP, získal silný instrument. Posílil, ale zdaleka neovládl. Již nenabírá na váze, váhu zápasníka sumo, které má Chirac tolik v oblibě, ale zatím nezískal. Síla Sarkozyho, tohoto potomka maďarských imigrantů, může být pouze v síle vize. Zatím se zdá, že jeho vize je až povážlivě virtuální. Stejně jako jeho velký sen o prezidentském křesle. Francii musí přesvědčit, že by to měl být i její sen. Pro další informace odkazuji na webové stránky: ZDE, ZDE, ZDE, ZDE |