Tvrzení o "smrti" levice jsou založena na jejím abstraktním ztotožnění se subjektem společenského pokroku. Sami mnozí socialisté propadají iluzi o svém bezmála automatickém poslání spasitelů lidstva, nicméně dějiny znají i období, kdy nositelem společenského pokroku byly spíše třídy či politické směry, které bychom dnes označili jako "pravicové". A právě takové období nastalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy se definitivně prokázala iluzornost komunistického paradigmatu budování nové spravedlivější společnosti prostřednictvím diktatury marxistické strany.

Rozpad komunistického systému byl přitom nejen důsledkem absence demokracie, nýbrž především neschopnosti efektivně uspokojovat materiální a duchovní potřeby občanů. Právě tento fakt způsobil, že systém nehájili ani "nomenklaturní" členové komunistických stran (kteří absencí demokracie nijak zvlášť netrpěli), ale naopak dokonce aktivně přispívali k urychlení procesu společenských změn.

Souběžně se ve vyspělých kapitalistických zemích začal vyčerpávat potenciál rozvoje sociálního státu, který vznikl jako výsledek permanentního politického tlaku socialistických a sociálně demokratických stran, odborů a dalších pokrokových a levicových složek společnosti. Úspěch tohoto politického úsilí by asi nebyl tak majestátní, kdyby nebyl provázen současným oslabením velkokapitálu a pravice po druhé světové válce a strachem z dopadu možných úspěchů zemí východního bloku.

Z vymožeností sociálního státu evropského střihu měli prospěch nejen prostí občané, ale i podnikatelé, kterým se růstem koupěschopné poptávky otevřely nové tržní segmenty. V té době si i pravice osvojila mnohá levicová hesla, jako je sociální soudržnost, solidarita, konvergence méně vyspělých regionů atd. Naopak úspěchy omámení sociální demokraté vypustili ze svého slovníku likvidaci kapitalismu a "odstřihli se" od svých historických kořenů. Oba společenské protipóly se k sobě přiblížily a jejich politické programy se začaly prolínat. Řadový volič podléhal iluzi, že oba protikladné proudy sledují jeden a tentýž cíl -- jeho osobní blaho a spokojenost. Vůči tehdejším krajně levicovým proudům (například studentskému hnutí šedesátých let) byl proto značně nedůvěřivý až odmítavý.

Idyla sociálního smíru začala brát za své ve chvíli, kdy se dostavily důsledky industrializace některých dříve zaostalých oblastí (především jihovýchodní Asie, později východní Evropa), do kterých se houfně začal stěhovat kapitál, hledající své rychlejší zhodnocení. Právě ta odvětví, která se stávala nositelem vědeckotechnického pokroku (například výroba počítačů), vyžadovala paradoxně vysoké množství jednoduché práce a tudíž masové nasazení zaškolených zaměstnanců. A v západní Evropě tak veliká rezervní armáda nezaměstnaných ochotná pracovat za minimální mzdu nebyla. A tak se mezi praporečníky světového pokroku zařadili mimoděk i asijští diktátoři, zatímco se evropská levice zakopala v obranném valu tradičních schémat, jež už přestávala odpovídat nové realitě.

Bohužel oba základní levicové proudy (radikální a reformistický) zapomněly na teoreticky uznávané pojetí dějin jako vztahu kontinuity a diskontinuity, kvantitativních a kvalitativních změn, a pojímaly vývoj jako pouhou permanentní extrapolaci dosavadních příznivých trendů. Jako by si vůbec nepřipouštěly, že vlastním úsilím vyvolávají vznik podmínek pro kvalitativní (revoluční) změny, se kterými je nutno počítat, ačkoli se mohou bezprostředně dostavit i v důsledku shody nahodilých okolností.

Přitom stěhování kapitálu do méně rozvinutých regionů je zcela logickým důsledkem zákonů tržní ekonomiky. Evropský sociální stát, byť zprvu vyhovoval i podnikatelům, směřoval dlouhodobě proti podstatě kapitalismu. Jeho expanze nahlodávala fiskální a měnovou stabilitu systému a plodila svérázné "rentiéry" v podobě dlouhodobě nezaměstnaných, nicméně relativně dobře žijících uživatelů štědrých sociálních dávek. Dříve nebo později by takový systém narazil na limity svého rozvoje i bez globalizačních tlaků. Ty jeho krizi jen urychlily a vyostřily.

Proti neúprosné logice zákonů kapitalistického trhu vede tradiční levice vlastně jen taktický ústupový boj a tam, kde se chce postavit do čela reformního proudu -- jako například britští labouristé -- může se při nedostatku vlastní kritické sebereflexe dostat postupně až na pomyslný "druhý břeh", čili přeměnit se sice v pokrokové, nicméně už nikoli levicové (socialistické) hnutí. Není náhodou, že akcent na společenský pokrok vyjádřil i čelný "reformátor" ČSSD Bohuslav Sobotka.

Chybí strategie, vize budoucnosti, ovšem ty se bez hluboké analýzy současných společenských přeměn zrodit nemohou. Levice bude muset projít proto bolestným procesem vlastního sebeuvědomění a nalézání nových světonázorových a ideologických konstant. Pokud si v jeho rámci nevyjasní dlouhodobý strategický (nikoli jen krátkodobý, taktický) postoj vůči současnému kapitalismu, bude vždy upadat do schizofrenie opoziční levicovosti a vládní pravicovosti, jejímž obvyklým řešením je neustálé štěpení na radikální a reformistický proud. Není-li po ruce po krachu komunistického "reálsocialismu" recept na náhradu kapitalismu pokrokovějším společenským systémem, měla by levice představit alespoň představu hlubokých reforem světového ekonomického a politického řádu (jen evropský rozměr již dnes nestačí) a snažit se pro ni získat nejširší vrstvy obyvatel zeměkoule. Půjde samozřejmě o dlouhodobý proces, který se nedá omezit rozměrem jednoho či dvou volebních období a bude navíc zpočátku těžko pochopitelný pro zhýčkané občany vyspělých států i radikály z rozvojového světa.

K přiznání, že blahobyt současného sociálního státu byl částečně financován také mimořádnými zisky z nerovné směny mezi "Severem" a "Jihem", "Západem" a "Východem", a že nyní nastává nová etapa globalizace, v níž tyto zisky klesají na minimum, budou vůdcové levice potřebovat hodně odvahy a vnitřní síly. Stejně tak budou muset kousnout do kyselého jablka a vypořádat se s fukuyamovskou moderní reinterpretací Hegelova "konce dějin".

Levice dnes připomíná pohádkovou Šípkovou Růženku, není mrtvá, nýbrž jen dřímá. Na rozdíl od zmíněné princezny se však uspala sama a probudit se také bude muset bez pomoci pohádkového prince osvoboditele. Naštěstí jsou tu ještě společenské vrstvy, které politickou levici potřebují a dříve nebo později vyvolají její obrodu a nový vzestup.