29. 11. 2004
Princip zkoušení je z pedagogického hlediska spornýS rozpaky sleduji sérii článků v Britských listech, které se zabývají otázkou, zda zkoušet ústně či písemně. Zdá se mi totiž, že přístup diskutujících pedagogů je velmi formalistický. Není až tak důležité, jestli žáky zkoušíme tak, či onak. Podstatné je to, co po nich požadujeme. Tedy CO zkoušíme. Jak to děláme, je z tohoto pohledu věc druhořadá. |
Samotný princip zkoušení je z pedagogického hlediska sporný. Především tradiční škola nabízí velmi problematický vzorec zkoušení, kdy žák v podstatě opakuje to, co mu řekl učitel, nebo co je v učebnici. To vede k dlouhodobě kritizované encyklopedičnosti a nefunkčnosti českého vzdělávání. Skutečně mechanické opakování je ale typické spíše pro humanitní předměty jako dějepis, literatura, zeměpis, filozofie atd. V přírodních vědách jsme spíše svědky počítání nesmyslných příkladů, mechanického dosazování do vzorečků, obkreslování schémat chemických reakcí atd. Moderní škola zkoušení potlačuje. Situace, kdy učitel všechno ví a jenom napjatě čeká na žákovu chybu, aby ho mohl opravit, je pro ní lidsky i didakticky neúnosná. Proto se spíše hodnotí výsledky, nebo ještě lépe průběh žákovy práce. Učitel pak hodnotí žáka na základě pozorování, nikoliv navozování umělé a v životě se prakticky nevyskytující situace zkoušení. Vraťme se ale k otázce co zkoušet. Nepřetěžujeme žáky podrobnostmi o eukariotických buňkách, příslovečných určeních přípustky, limitách, vzorcích aminokyselin, hlavních městech banánových republik, řecko-perských válkách atd., abych vyjmenoval vícero předmětů... Nejsme příliš uzavřeni do klecí svých odborností? Neprotéká nám tím mezi prsty žákova osobnost, výchova k demokracii a další podstatné věci? Učíme opravdu podstatné informace, rozvíjíme důležité dovednosti, budujeme zásadní postoje a identifikujeme klíčové schopnosti studentů? Pokud ano, pak se můžeme zaměřit na způsoby zkoušení. Ale jestliže jsme na poslední otázku neodpověděli kladně, můžeme zkoušet jakkoliv. Ověřujeme totiž hlouposti! Tu profesionálněji, jindy spíše amatérsky. Dokonce je jedno, zda žákovi dáme na výběr, jestli nám má latinské názvy lišejníků odříkat ústně, nebo sepsat písemně... Jako odstrašující příklad uvedu skutečnou dějepisnou písemku z jednoho českého gymnázia, cituji doslova i s chybami: Prověrka -- prvák -- B1) Co víš o těchto PVH? Kodikologie, genealogie, diplomatika. 2) Kdy žili a co udělali bratři Gigliové? 3) Vysvětli pojmy KRITIKA, SYNTÉZA, PATRIARCHÁT! 4) Vypiš kultury doby bronzové! 5) Kdo s kým, kdy bojoval (sic!) a jak dopadla bitva v Teutoborském lese? 6) Popiš a časově zařaď život keltských kmenů! (Osídlení, náboženství, technická úroveň.) 7) Popiš válečné události spojené s Germány! (sic!) Vyzývám tímto české učitele, aby se setkali ve sborovně a vzájemně si dali písemky, které běžně servírují svým žákům. Jaká známka vyjde češtináři z matematiky, tělocvikáři z dějepisu, občankáři z fyziky? Snad to bude prvním impulzem k sebereflexi a hlubokému zamyšlení, co učit, proč to učit a jak to učit. Až pak je dobré najít efektivní způsob ověřování výsledků naší výuky. Protože tím je zkoušení především! Autor je šéfredaktorem komerčního vzdělávacího portálu |