Dále mu prý mám jako psychiatr vysvětlit, proč z mého článku cítí vztek. Je to bizarní požadavek. Psychické reakce jsou i v případě pana Fuka složitě determinovány, takže se lze vyjádřit jen docela obecně. Někteří lidé mají menší schopnost správně rozpoznat emoční stav jiných a při snaze se v něm zorientovat častěji selhávají než jiní.

Cituji zcela přesně z článku pana Fuka: "A bude možnost odmítnout darovat orgány opravdu tak hojně využívaná? Nějaká čísla a fakta, pane Davide."

Když jsem namítl, že se k hojnosti využívání možnosti odmítnout nemohu vyjádřit pomocí čísel, pan Fuk na to reaguje následovně:

"Pane Davide, fakta a čísla jsem chtěl ke snížení počtu transplantací, ne k počtu odmítačů. Já nemohu za to, že ve svém článku mícháte dvě sdělení, a pak se v tom sám těžko orientujete." Každý, kdo to dočetl až sem mi snad dá za pravdu, že je pan Fuk k sobě poněkud nekritický.

Ještě jednou tatáž páně Fukova věta: "A bude možnost odmítnout darovat orgány opravdu tak hojně využívaná?" Tato věta byla v jeho prví reakci. Nyní píše: "Kde ve své polemice vám vkládám do úst, že "tato možnost bude hojně využívaná", to opravdu nevím." S kým tedy prvně polemizoval o "hojnosti využívání" ? Vypadá to jako reakce na moje tvrzení, ale ve skutečnosti polemizuje sám se sebou.

Nemohu ani za to, že pan Fuk nechápe, že něco platí pro každého až na výjimky. Vypovídá tím dost o sobě.

Nemohu za to, že ho děsí, že lékaři odebírají orgány ze své iniciativy. Mají totiž s výjimkou patologů povinnost se starat o živé. Jestliže neodeberou orgány nic se nestane, jen ty orgány nejsou odebrány. Je to práce navíc. A když je pak nějaký poslanec proklíná, že odebírají orgány nadměrně, a že je to podezřelé a nežádoucí, a jiný poslanec tvrdí, že se s odebranými orgány obchoduje, tak je prostě neodeberou a pár lidí, kteří by mohli lépě žít s transplantovanou ledvinou musí třikrát týdně na dialýzu, a ti, kteří potřebují srdce nebo játra umřou. Je to jednoduché. Pan Fuk píše: "úkony by měly mít pevná pravidla a pevnou legislativní oporu". Ale tyto úkony přesná pravidla mají, pokud je lékař provádí. Pokud je neprovede, nemusí se o pravidla starat. Řidič, který sedí doma, nemůže porušit pravidla silničního provozu.

Pan Fuk úporně tvrdí: "Vy NADÁVÁTE lidem, kteří si dovolí i po smrti o svém těle rozhodovat." Vůbec nikomu nenadávám. Naopak opakovaně výslovně respektuji toto právo. Je zbytečné pana Fuka žádat, aby si to znovu přečetl. Pouze uvádím, že POKUD tak učiní a rozhodnou se nikomu nic nedat, že BY neměli nic dostat. Pokud BY se současně vzdali svého nároku, pak je (podle mého názoru z morálního hlediska) vše v pořádku. Myslím, že 99% čtenářů to pochopilo.

Pan Fuk má jak patrno velké problémy s chápáním pojmů a vztahů mezi nimi. Nerozlišuje například mezi možností a nutností. Například, je-li někomu položena otázka, pokládá to za nucení k souhlasu. Podmiňovací věty chápe jako jednoduchá tvrzení. O pravidlech, která nezná se vyjadřuje, jako by neexistovala ("...tělo nepotřebují, a tudíž jim z něj může kdokoliv cokoliv odebrat."). Typické je obracení implikace. Za takových okolností je polemika na vyšší úrovni nemožná. Je možná jen primitivní hádka. Ta se vyznačuje úporným opakováním týchž tvrzení, posouváním významu pojmů, překrucováním fakt atd.

Povrchní člověk by mohl soudit, že takový defekt chápání logických kategorií nelze vyložit jinak, než nedostatkem inteligence nebo vzdělání. Ale to je omyl. Existuje další výklad, totiž nedostatek myšlenkové kázně. Vyskytuje se i u lidí s nejvyšším vzděláním a při naměřeném vysokém IQ. Diskusi ovšem vylučuje.

A tímto konstatováním by diskuze také mohla končit.

Autor je psychiatr