Po jednom vesměs následuje druhý, ačkoli před tím už poměrně dlouho ve vysokých funkcích působili. Je to hlavně otázka reakcí na změny politické scény a také mediálního nadšení, které je velmi podobné sezónním hitům dětského světa. Zrovna dnes jsou v módě rotní VB, nasazení k potírání protitotalitních demonstrací na konci osmdesátých let. Dva už to mají za sebou a ti ještě neodhalení už jistě vyklízí kanceláře, pokud náleží k nějakým veřejným institucím.

Mám velmi silný pocit, že většina národa žije v blahé zahradě nevědomí, kterou všichni společně a každý sám nechali zarůst neproniknutelnou houštinou směrem k vrátkům minulosti a ta menšina, která ví, je buď v úplně jiném parku anebo záměrně mlčí. Podle všeho se čeká, až poslední pamětníci dob naleštěných žigulíků s nálepkami BMW či nepoživatelných pomerančů, řečených kubánských, odejdou do věčného družstevního ráje, aby se veškeré staré harampádí odsunulo do temných archivů, v nichž se nadále budou hrabat jen anaerobně žijící historikové, kteří jen mimořádně udělají bezvýznamný krtičinec v podobě nějakého skriptu.

Jinak si nelze dost dobře vysvětlit skutečnost, že se celá společnost (pardon, všechna média) může s takovou intenzitou zabývat problémem, který před pár měsíci nezajímal vůbec nikoho, tedy kromě recidivního požírače komunistů Cibulky. Přes všechna ta jména, která svou komunistickou minulost nesla v podpaží do nových úřadů a funkcí, se podle veřejně velmi nejasného klíče selektují "nešťastníci", kteří dávají politickým špičkám možnost, aby znovu oprášili své naftalínem páchnoucí a přesto moly prožrané pořekadlo o kostlivcích ve skříni.

Jak se tak na to dívám, v té skříni žijeme všichni hezky po hromadě, kostlivec nekostlivec, jen někdy dojde k nečekanému průniku denního světla a my ve vší hrůze křičíme "No fuj, co ten tady dělá".

Jenže to je právě ten problém. Od dob, kdy do skříně vůbec nesvítilo, se v tomto ohledu změnilo jen málo, čehož jsou důkazem právě tyto pitoreskní případy odhalování zla (totality) ve službách dobra (státu).

Pes asi bude zakopán někde v procesu přerodu totalitní společnosti na společnost demokratickou. Tento proces se dá velice těžko paušalizovat, což je snad vzhledem ke zřetelné specifičnosti pochopitelné. Každý z těchto procesů probíhá zcela ojediněle v závislosti na podmínkách, které ho v dané společnosti formují a ovlivňují. Přesto lze alespoň schematicky popsat, k čemu v reorganizující se společnosti dochází.

Zcela zásadně se mění struktura výkonu společenské moci. Moc je odejmuta jedinci či skupině, která ji usurpovala na základě sebou produkovaných kompetencí nebo s odkazem na nějaké metafyzicky zkonstruované ideologické skutečnosti. Společnost se vžívá do své nové formy, k čemuž ji po určitou dobu vedou dočasně "nedemokraticky" jmenované elity, vesměs z řad odpůrců předchozího řádu.

To jsou však jen průvodní jevy, které nejsou tolik důležité právě proto, že jsou velmi velmi obecné. Lze jen s politováním konstatovat, že žádná společnost prožívající svoje ozdravení není schopna se s tímto faktem vyrovnat tak, že by svou nezdravou minulost a uzdravující přítomnost vnímala jako daný fakt.

Dalo by se říct, že u pacienta sice funguje efekt optimistického naladění, doprovázející náhlé zlepšení zdravotního stavu, ale zároveň mu v podvědomí leží strach z prožité nemoci, u níž lze těžko vyloučit chronické stadium.

Proč? Protože společnost nelze uzdravit tím, že se jí podává silný vývar z lidských práv a další jistě vhodné medikamenty. Totalita není chřipka, je to rakovina. Stejně jako rakovina jde s pacientem po zbytek jeho života, totalita neodchází s datem prvních demokratických voleb, ale kontinuálně přežívá dál. Je to tak prosté, vždyť celá ta dobrá a náhle demokratická společnost není tvořena novými členy, kteří by mohli na minulost nahlížet s despektem nezúčastněných, je to tatáž společnost, která se před historicky nepatrným okamžikem hrbila, aby jí hrstka svévolných šlapala po ohnutých zádech, případně se v příhodných a řádně "popularizovaných" chvílích nechala nosit na ramenou.

Minimálně po život tří generací není možné zbavit se totalitního pouta ztělesněného přímo jednotlivými členy společnosti, přičemž ani po generační výměně není zcela bez opodstatnění otázka vlivu totalitní historie na generace, které s ním nepřišly do přímého kontaktu. Je to vlastně tatáž společnost, která "pouze" změnila mechanismy interního rozhodování.

V praktické rovině se to má tak, že většina členů této společnosti byla na své minulosti nějak zainteresována. Je logické, že neexistuje totalita, vůči níž by byla většina v aktivní opozici. Kromě minority disidentů je vždy rozhodující takzvaná "mlčící většina", což je skutečná většina (a rozhodující element zároveň), o jejímž mínění se můžeme pouze domnívat, že bylo v určitém stádiu pro či protirežimní. Tato většina totiž své mínění během totality neprojevuje, k čemuž ji mohou vést různé pohnutky -- samozřejmě to může být strach z osobní perzekuce či z perzekuce namířené vůči rodině, ať už v rovině materiální, sociální, psychické, ale může to být stejnou měrou také snaha o přizpůsobení se situaci za cenu popření různou měrou vnímaných svobod či dokonce snaha lidí, kteří nemají jiné ambice, než akceptovat společnost v této formě, na tomto stavu nějak profitovat a budovat kariéru bez ohledu na podmínky, které jsou v tomto konkrétním případě determinující.

Naladění mlčící většiny se dá retrospektivně velmi těžce ověřit, každá autentická výpověď bude ovlivněna uvolněnou atmosférou a možností vyjádřit jakýkoli názor, bez ohledu na následky takového vyjádření.A jistě jen velmi málo jedinců bude natolik upřímných, aby přiznali, že svůj nekonfliktní postoj vůči totalitě vyplýval z jejich snahy o poklidné osobní přežívání.

Ať už byly důvody k většinovému mlčení jakékoliv, byla to takřka jediná podmínka pro to, aby mohl totalitní systém prosperovat. To, že většina nedokázala (nebo nechtěla) projevit svůj odpor vůči nesvobodě, z ní tedy činí těžko odsouditelného viníka. Její vina může být, právě kvůli většinovému zastoupení, přiznána pouze v rámci vlastního svědomí a ne de jure, jak by si mnozí představovali.

To má i další analogii, která už přímo míří k případům náhlého vypořádávání se s minulostí. Je-li krátce demokratická společnost obsahově identická se společností nedávno totalitní, jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?

V tom vězí neuralgický bod všech diskusí o vyrovnávání a překonávání minulosti, o odsouzení praktik bývalého režimu a jeho personifikovaných prominentů. Rozdíl mezi společností před a po převratu není v její organizaci jako takové, ale v odlišném způsobu delegace a exekuce moci, a to není totéž.

Ačkoli byla moc v totalitě přivlastněna na základě vytvořeného dojmu, že stát je komunistická strana, společnost musela být přes všechny bláboly o komunismu nějak organizována a strukturována. A tak kromě politických elit předstírajících mesiášství a opačně vržené disidentské opozice, odsouzené k potupnému mytí oken a vytápění panelových sídlišť, mlčící většina se mohla díky svému konvenujícímu vztahu k sociálnímu uspořádání stratifikovat podle míry schopností.

A zde se nepříjemně objevuje červíček odpovědnosti za udržování objektivně zločinného režimu. Ten dělal to a ten zas tohle, jinak řečeno většina, která neprojevovala svou politickou nevoli, uskutečňovala organizaci společnosti v jejích každodenních potřebách.

Nemyslím, že by bylo úplně jednoduché určit, zda leží větší díl odpovědnosti za trvání společenské hniloby na bývalém esenbákovi nebo na kšeftujícím zelináři a řezníkovi či na vědci, který své publikace v zájmu zachování sebe sama opatřoval povinnou předmluvou velebící socialistické zřízení.

V tomto smyslu by jistě bylo zajímavé učinit výzkum, který by zobrazil, jakým způsobem se změnila sociální stratifikace po roce 1989 mimo politické elity, u nichž pochopitelně muselo (alespoň většinově) dojít k výměně. Ačkoli nemám tyto informace empiricky ověřeny, troufnu si tvrdit, že ona mlčící většina velkou měrou dále zastává svůj status. Dokladem toho mohou být i mnohé volby, které, ač v přímém kontrastu s realitou před rokem 1989 měly přímý vliv na budoucnost společnosti, zůstaly v duchu němého návyku nevyslyšeny.

K tomu určitě velkou měrou přispívá také v okamžicích euforie tolik ceněná sametovost, s jakou dokázalo tehdejší Československo provést svou demokratizující (r)evoluci. Jak už to bývá, prvotní nadšení střídají střízlivé pochyby, proč se vlastně vládnoucí garnitura vzdala tak snadno a rychle. To jen tak na okraj, poněvadž pořád převládá obecně odkývaná hypotéza, že se tak stalo díky nadprůměrné české civilizovanosti.

Kromě demonstrací 17. listopadu nebyla prolita krev a celý proces probíhal na základě jednání s totalitní vládou o předání moci. Ten hladký průběh ale měl své neblahé následky. Falešně získané přesvědčení o civilizované nadřazenosti nad "starými strukturami" podporované snahou o poklidnou transformaci neumožnilo skutečné odsouzení hmatatelně kriminálního režimu a jeho představitelů.

Mlčící většina sice na chvíli nabyla hlasu, ovšem její vyjádření je možné diskreditovat několika možnými způsoby, z nichž nejméně seriózní, a přesto platné bude nařčením z davové psychózy. Pokud by došlo ke konfliktu, znamenalo by to vyostření jednotlivých postojů, při němž by byl na každého jednotlivce vyvíjen nátlak, aby se postavil na jednu či druhou stranu barikády.

Při všem tom rouhání dejme tomu, že by tento konflikt dopadl vítězně pro demokracii. V tom případě by vznikla také daleko větší potřeba, přímo nutnost odsoudit totalitu a její obránce daleko exemplárnějším způsobem, než jak učinila-neučinila československá společnost po roce 1989.

Klidná transformace systému nepřinesla jen minimalizaci osobních tragédií, ale také možnost mlčící většiny uchovat si jednou pro vždy minulost zakonzervovanou a oddělenou tlustou čarou od přítomnosti. Opačný přístup by pro onu tolikrát zmiňovanou většinu znamenal přiznat si spoluvinu, tudíž se varianta klidného přerodu z ošklivé kukly v krásného motýla podle pravidel slušného chování velice zamlouvala.

Jinak by nebylo možné vysvětit si, že za zločiny komunismu byli pravomocně odsouzeni pouze dva komunističtí funkcionáři (Štěpán, Hoffmann), že se komunistická strana dokázala během krátké doby naprosté benevolence k ní opět zcela legitimizovat natolik, aby mohla veřejně popírat zločiny své předchůdkyně (přičemž je jí nasloucháno), a že bývalí příslušníci VB jsou vyváleni v asfaltu a peří, zatímco bývalí zelináři dál spokojeně kšeftují.

Tvrdit, že velet jednotce při potírání protitotalitní demonstrace byla klukovina, je hloupé, zatímco však řadový esenbáček nesl naivně pendrek na trh, zelinář dnes může zastávat jakoukoli funkci, aniž by mu někdo chtěl tahat banány z pod pultu.

Svatopluk Karásek zmínil v nedávném rozhovoru pro LN, že ví o bývalých zelinářích (spolupracovnících StB) v okruhu poradců prezidenta. Konkretizovat nechtěl, což je škoda, ale je to vlastně jen potvrzením toho, že sice víme, ač bychom raději nevěděli. Je jistě dobré, když minulostí hendikepovaní nezastávají vysoké politické a úřednické posty, pro společnost většinově mlčících je to však nedosažitelná představa, zejména při onom komunistickém paradoxu. Demokracie sama jim dává možnost etablovat se třeba v širokém komerčním prostoru, odkud je nikdo odvolat nemůže. Sám postižený Přibyl vyjádřil lítost nad tím, že tito lidé měli být ve vhodnou dobu seskupeni a postříleni.

Jak se přesvědčili inženýři nového Iráku, exkomunikace "starých struktur" není možná ani v minimálním rozsahu, neboť jsou svým způsobem nenahraditelné. Ve společnosti většinově mlčících to platí dvojnásob.