Poněkud stranou zůstává to, jak vlastně tento problém vznikl. Vznikl totiž poněkud stranou chirurgických sálů, vznikl na půdě intenzivní medicíny. Její nesmírný rozvoj a zároveň rozvoj technologie dává genezi situacím, kdy lékař rozhoduje o udržování života nebo právu na smrt jednoho člověka. Občas se manipulativně říká - a tím o životě jiného, ale to nepovažuji za zcela korektní. Intenzivní lůžka (JIP) jsou velmi drahá a náročná na manuální i intelektuální kapacitu personálu. A také na finance. Proto všude v Evropě je jich konečné množství. Proto základní a zcela "experty" neřešené morální dilema intensivisty je jak se vypořádat s faktem, že někdy je smysluplnější a intuitivně potřebné mít právo nedělat všechno, co současný zdravotnický tým a medicína vůbec umí. To ovšem naše morální povědomí nepřipouští. Je nekorektní mluvit o vraždách. Ty se dějí na jiných než medicínských půdách.

Pane Válku, lékaři intenzivisté neběhají po lese s nožem, aby ulovili ledvinu, či jiný orgán. Ani nestojí u vypínačů ventilátorů nebo dialyzačních přístrojů. Ale často stojí u lůžka pacienta, který je medicínsky mrtvý, ale díky jejich péči žije. To lůžko pak není dostupné jiným. Třeba šestnáctileté dívce, která z nešťastné lásky a špatného vysvědčení pojedla léky a měla smůlu, že si vybrala špatný den.

Pane Davide. Transplantace orgánů je momentální metoda řešení určitých zdravotních situací . Není samospasitelná, její náklady a etické, ale i medicínské nevyřešené problémy jsou veliké. Ale - a snad se kolegové neurazí - je jen vedlejším důsledkem rozvoje záchranných služeb, resuscitačních technik a péče intensivistů.

Tam jsou skutečné etické problémy. Problémy lidského života a smrti a práva na obojí.

V dnešní době rozvoje technologií zárodečných buněk a genových transplantací je jen otázkou času, kdy budou transplantační techniky odsouzeny do učebnic historie a tím zaniknou i obavy pana Urbana o jeho orgány. Pokud nezemře předčasně, o jeho orgány totiž nikdo nebude stát.