Na jihu už je zase nebe čisté. Ve středu jdou děti do školy a mně začíná další zpívaná sezóna. Ani se mi už nechce počítat, kolikátá. Na protějším komíně už jsou holubi dva. A jak je v našem okně křivé sklo, tak když se pohnu a dívám se na ty holuby, vypadá to, že sedí pod vodou. Část prázdnin jsme byli na vodě a dvakrát kolem nás skákali delfíni. Na Gibraltaru mi chtěla opice ukrást igelitku. Nedal jsem se... Strašná neděle. Nakonec budu psát i o opicích.

Šel jsem tedy do vedlejší místnosti přemluvit děti, ať mi na chvíli půjčí televizi. Na zprávy. Byla to ale chyba. Celé prázdniny jsem sice zprávy neviděl, ale klidně jsem si mohl tyhle také odpustit. Jenom to člověka plete a činí závislým. Jako kouření. Vůbec dnes už nechápu, jak jsem do toho mohl být tak nevytrhnutelně čtyřicet let zapletený. Stačí si ovšem zapálit a budu to chápat zase velice dobře. Stačí si ty zprávy zase jen pustit.

"Už mi nevolej," slyším z vedlejší místnosti Elišku. Odpoledne "prozváněla" nějaké kluky a ti jí teď volají zpět.

"Já jsem ti volala?" ptala se vždy upřímně udiveně. "Tak to asi omylem. Ahoj," a položila, vlastně zamáčkla. Jeden kluk má ale výdrž a chce vědět, s kým mluví. Zase zvoní.

Mobil je malá osobní intimní krabička a mláďata ji umí ocenit. Včera, když jsem vezl holky z chalupy, tak si celou dobu vyměňovaly čísla kluků. Eliška takhle získala velmi hodnotný materiál. O jedno číslo se ale pohádaly, protože to jí Klárka nechtěla dát. Její kamarádka ji v tom podržela a Eliška zuřila. Ale zbylo jí nakonec dost čísel, která dnes prozváněla.

Elišce je osm a Klárce dvanáct. Sice mi šly včera všechny tři na nervy, jak v tom malém autě nadšeně řvaly, když si ty kluky popisovaly, ale zároveň jsem těm klukům nějak záviděl. Když mně bylo dvanáct, tak byl rok 1959. Svět stál za hovno a žádná holka mě neprozváněla. Všude byl rozvalen morbidní a tupý komunismus a budoucnost v té chvíli byla hodně beznadějná. Strach šeď a lež byl celý obsah okolního života.

"A v které třídě ses poprvé zamiloval?" ptala se mě nedávno Eliška.

"To tehdy nešlo," odpověděl jsem nelogicky.

"Vy jste neměli ve třídě žádný holky?"

"Asi polovina byly holky, ale my se s nima nebavili." Eliška jenom zakroutila hlavou. Já pak o tom přemýšlel, jestli jsem to všechno už nezapomněl. Ale asi ne. Člověk byl bez pocitu jedinečnosti i odpovědnosti vlastněný státem a děti byly od toho, aby se jim poroučelo. Nešlo se zamilovávat, když nikdo nikomu nevěřil a děti žily ve stínu té nedůvěry. Tedy chodil jsem v "pionýrském domě" do všelijakých kroužků, maloval jsem, sbíral jsem vše, co se sbírat dalo, ale holky? To přišlo až v Praze na střední škole a poněkud bolestivě. Možná proto, že až příliš pozdě.

Úplně jsem se otřásl, když jsem si na ta šedesátá léta vzpomněl. Ano, na obzoru byla jakási naděje. Objevili se Beatles. Ale žít nadějí znamená nežít přítomností. A v té neexistovalo nic samo o sobě. Vše patřilo státu, vše bylo na příděl úředníků. A po tom se teď tolika lidem stýská?

Za oknem už je tma, je půl jedenácté a po půlnoci se bude nad protější střechou válet úplněk. Moc se na něj těším a mezitím si skočím dolů do Listu na jedno belgické kvasnicové.

Mýlil jsem se. Luna lítá nepravidelně, takže jsem se musel vyklonit z okna, abych ji viděl. Ale když si představím tu osu mezi ní a Sluncem se Zemí uprostřed, tak by se měla ještě nad protější střechu dostat. Počkám si. Teď je teprve půl druhé. A co budu dělat do té doby? Usmívat se nad pomíjivostí.

Před třiceti lety, když na mě tohle přišlo, tak z toho vypadla písnička. Teď si zasednu, naladím se do úsměvu a snažím se radostně pochopit, co to je nebýt. Umřít. Stále totiž nechápu, že když už jsem, jak mohu zase nebýt. Ale všichni, co byli, už nejsou. A ze všeho, co není, budou zase lidé a zvířata. Eliška a Klárka také nebyly. Byli jsme s Kateřinou u toho, když se zde objevily z buňky, z ničeho. A to i já takhle? Musím se nad tím usmívat. Samozřejmě, že i já takhle. A pak nebudu! Jak to vlastně je?

Snažím se na to soustředit. Prostě tělo umře... no jo, ale já možná s ním! Jenže teď tu nesedím, abych se nad tím zlobil. Snažím se to prožít, jako to nejpřirozenější, k čemu zraji... a ty miliony mladejch neprozvoněnejch kluků, co byli pomláceni ve všech těch válkách? A nemoci a neštěstí? Smrt jen tak?

Dnes mi to s úsměvem nejde. Jsou tu pořád nějaké myšlenky. Tak jsem si otevřel poslední pivo a šel si rozestlat. Třetinu života prospím. To teda také není svoboda. Mám už na sobě i pyžamo. A odběhl jsem si také vyčistit zuby, abych měl svobodu alespoň kdykoliv usnout.

Pivo na jazyku od zubní pasty má příjemnou chuť. A příjemné bylo i vidět znovu Portugalsko. Neuvěřitelný pokrok. Byl jsem tam před dvaceti lety na čundru z Holandska. Byla to smutná a chudá země, zoufalý a tupý třetí svět. Lisabon byl plný toulavých psů a bezdomovkyň.

Letos jsme přes Lisabon letěli do Fára. My čtyři jsme doletěli, ale našich všech šest zavazadel ne. Prý až zítra. Někde odbočily. My ale ještě v noci bez toho všeho jeli šedesát kilometrů do jachtového přístavu Lagos. V poledne jsme tam všechny věci měli.

Takže to začalo dobře. Od nejzápadnějšího koutu Evropy jsme to brali podél portugalských skal, přes Španělsko až do Maroka. Moc příjemné to ale nebylo. Vše bylo v pohybu, malá plachetnice i stále opilý kapitán. Všechno se motalo a já si stále snažil představit, jak asi vypadaly ty obrovské námořní bitvy, když se lodi pohybovaly jen na vítr, na který není spoleh. Snažil jsem se s přívětivým úsměvem chápavě prožívat drsnou pomíjivost. Marně.

No a té úplňkové Luně to bude dnes ještě nejméně hodinu trvat, než se vykulí na protější střechu, tak už stav vesmíru i pomíjivosti nechám být a půjdu spát. Budu usínat s tím chápavým úsměvem, který vždycky během spánku ztratím. Budím se otrávený a depresivní a celý den pak bojuji, abych se nad tou pomíjivostí přece jen usmíval.