Nikdo z nás teď nemůže jet kolem silničního ukazatele s nápisem "Dunblane" [to je skotské město, kde 13. března 1996 usmrtil místní "milovník střelných zbraní" Thomas Hamilton 16 prvňáčků a jejich učitelku], aniž by nepomyslel na bolest, kterou to znamená. Žádný 11. září už nikdy nebude normálním dnem. Srebrenica už není jméno malebného středověkého města ve východní Bosně. I ona se stala symbolem utrpení. Moderní svět je plný Getsemanských zahrad.

A teď je tady další. Do doby před dvěma třemi dny pro nás Beslan neznamenal nic. Bylo to obyčejné ruské město: normální ruský nepořádek, mírně ošuntělá skladiště a kanceláře, tu a tam zaparkované automobily, elektrické vedení přes ulice s vymletými dírami, neposekaná tráva kolem nich, pocit, který má Rusko společné s Amerikou, že v obrovském prostoru jejich zemí je příliš mnoho místa na to, aby se někdo staral o ty nejmenší detaily. Byla to normálnost, byl to obyčejný, průměrný svět.

Teď se však Beslan stal místem na seznamu krutosti a křivdy. Jeho jméno bude neoddělitelné od utrpení dětí a jejich rodičů, neoddělitelné od neuvěřitelného zásahu zla do životů nevinnosti.

' Autor komentáře dále píše o tom, jak v Rusku oslavují den 1. září, začátek školního vyučování: prvnáčci, kteří jdou poprvé do školy, dostávají květiny, stejně jako učitelé. Je to obraz nevinnosti a lásky a má to tak být, je to prvotní, malý symbol na povzbuzení, známka optimismu pro začínající školní rok. Všude v Rusku tento týden se nosily do škol v první den nového školního roku množství květin.

Proč na nás tolik působí pohled na zraněné a krvácející děti? Vyvolává to všechny archetypální vzpomínky. Hubené a nahé, děti vypadají jako zosobnění zranitelnosti.

Malá těla v náručí mužů, visící v nich jako volně složený kus těžké látky, každý z nich byl Pietou, archetypálním obrazem utrpení. Každý z nich byl Cordelie, vynášená na konci pátého dějství, nejkrutější moment, jaký kdy byl napsán v jaké hře.

Každé vynášené dětské tělo bylo trpkou parodií spícího dítěte, plně v bezpečí v náručí svého otce. Mrtvé a raněné děti - usmrcené a zraněné, proboha, ženami - teroristkami! - to je popřením všeho, o co v životě jde: šance, že budoucnost by mohla být lepší než minulost, i naděje, která je ve tváři každého dítěte, že svět vůči nim bude dobrý.

Je to připomínka, že blízko srdce vesmíru leží krutost.

Je to už v Žalmu 77, napsaném v době železné, více než před 2500 lety. Pohlédl přímo do hrůzy věcí. Je to bědování tváří v tvář nezvládnutelné bolesti.

"Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-li již více lásky neukáže? Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? Zdali zapomněl se smilovávat Bůh silný? Zdať zadržel v hněvě milosrdenství svá? I řekl jsem: Toť jest má smrt."

Není v tom útěchy. Vyjadřuje to prostě krutost věcí a zdá se, když si uvědomíme, jak bolestné a strašlivé věci se dějí ve světě každý týden, že toto porozumění je hlubší a přesvědčivější než jakákoliv formu cukrového, útěšlivého náboženství nebo jakákoliv víra, která vytváří dojem, že Bůh je dobrý a schopný a vytvořil dobrý a laskavý svět.

Kompletní článek v angličtině ZDE