Po více než dvě staletí, od chvíle kdy průmyslová revoluce nastartovala rychlý a do té doby nepředstavitelný vzestup životní úrovně, je ekonomický rozvoj z velké části založen na velice nezodpovědných postojích a činnostech. Atmosféru zahlcujeme škodlivými emisemi, které nás nyní ve formě globálních klimatických změn ohrožují. Kácíme lesy, vyčerpáváme stavy ryb a zamořujeme zemi i vodu jedovatými zplodinami. A zatímco spotřeba i výroba dosahují stále závratnějších výšin, živoří větší část lidstva v bídě, nouzi a zoufalství.

Johannesburský summit je pokusem změnit kurz vývoje dříve, než bude pozdě. Jeho hlavním cílem je zamezit bezhlavému ničení a sebeklamu, který mnoha lidem brání pochopit vážnost stavu, v němž se Země a její obyvatelé nacházejí. Dalším úkolem Summitu je přimět lidi nezavírat oči před nepříjemnou pravdou, že model rozvoje, který tak dlouho převažoval, prospívá jen hrstce lidí, ale velkému množství dalších škodí. Summit se rovněž snaží přesvědčit politické představitele, že cena za nečinnost je nesrovnatelně vyšší než cena opatření na ochranu životního prostředí, a že nadešel čas přestat zarytě bránit ekonomické pozice a místo toho hledat více politické odvahy.

Říká se, že je třeba opustit moderní způsob života a neudržitelné aktivity, na nichž je založen. Já však říkám, že do moderního života můžeme a musíme vnést nové vědomosti a nové prvky spolupráce. Udržitelný rozvoj nemusíme odkládat na dobu, kdy se objeví další nové průlomové technologie. Bohatě nám vystačí zelené technologie, obnovitelné zdroje energií a další alternativní řešení, která máme k dispozici již nyní. Vlády však dosud učinily jen první nesmělé krůčky k financování výzkumu a rozvoje na dostatečné úrovni a k uplatňování daňových a dalších podnětů, které by vyslaly podnikatelům a světu obchodu správný signál. Za předpokladu společného postupu v pěti klíčových oblastech - voda, energie, zdraví a biodiverzita - by však bylo možné dosáhnout pokroku rychleji, než se všeobecně soudí.

Iniciativa musí vzejít na prvním místě od vlád, neboť právě ony nesou primární odpovědnost za splnění závazků učiněných na Summitu Země v roce 1992 a následně. Do čela se však musí postavit nejbohatší státy. Právě ty mají potřebné finanční a technologické zázemí a zároveň přispívají ke vzniku globálních problémů se životním prostředím neúměrně více než ostatní země. Rozvojové státy, které si přirozeně nechtějí odpírat podíl na výhodách, jimž se těší industrializované státy, musí rovněž odvést svůj díl odpovědnosti. Mají však právo očekávat, že ti, kdo se hazardní cestou k růstu vydali jako první a většinou na ní stále setrvávají, jim půjdou příkladem a nabídnou jim pomoc.

Samotné vlády však na tento úkol nestačí. Důležitou roli musí sehrát také občanské skupiny, ať už jako partneři, propagátoři či dohlížecí orgány. Totéž platí i pro soukromé společnosti. Doufám, že podniky chápou, že se po nich nechce, aby se vzdaly normálního přístupu k podnikání. Svět od nich spíše potřebuje, aby svou normání činnost dělaly jinak. Pokrokovější a dynamičtější z nich již nyní využívají příležitostí, které alternativní, udržitelná budoucnost nabízí. Doufám, že se tento přístup stane novou normou.

Není pravda, že musíme volit mezi rozvojem a životním prostředím, jak někteří tento problém zjednodušili. Rozvoj, který nebere ohled na životní prostředí, nemůže přinést trvalý prospěch. Zároveň bychom neměli celý problém redukovat na polaritu mezi bohatými a chudými. Obě skupiny se totiž neobejdou bez kapitálu životního prostředí. Ostatně, celosvětově každé druhé zaměstnání - ať už v oblasti zemědělství, lesnictví či rybolovu - přímo závisí na udržitelnosti ekosystémů.

Říká se, že vše má svůj čas. Dnešní svět stojí před dvojí výzvou chudoby a znečištění a naléhavě potřebuje, aby nastal čas transformace a odpovědnosti, čas kdy začneme sice se zpožděním, ale přece, investovat do bezpečné budoucnosti.