Kancléř Schröder na to už přišel a chce zahájit kroky ke změnám. Samozřejmě podle svého. Tyto východoevropské země totiž budou přispívat málo, ale budou další příjemci dotací z už tak chudého rozpočtu EU, do kterého musí Německo tolik platit.

Díky nepořádkům se vytváří nerovnovnovážné prostředí, v němž se každý snaží platit co nejméně a získat co nejvíc. Navíc se stávají nepříjemnými konkurenty. Panu kancléři vadí, že tyto země mají nízké daně pro podniky. Podle něho by měly mít všechny země jednotné daně.

To není špatný nápad - jednotné hospodářské prostředí je spravedlivější než prostředí s mnoha různými pravidly, která si každý vytváří sám. V takovém prostředí, kde velcí a mocní dělají všechno možné, aby získali výhody na úkor těch slabších.

Doteď to panu kancléři nevadilo. Teď, když mají spadnout nějaké drobky z bohatého stolu velkých do dalších zemí na východě, chce změny.

Přitom největší problém těch malých je zákon, vytvořený těmi nejsilnějšími a nejbohatšími - zákon o dvojím zdanění. Tento zákon zajišťuje velkým a silným, aby bohatství vytvořené v těch malých se přestěhovalo nezdaněné k nim.

Ano, podle tohoto zákona neplatí podniky daně ze zisku v zemi, kde byl vytvořen, ale platí je v zemích ve kterém mají sídlo - tedy odkud kapitál přišel.

V podstatě to je novodobá forma kolonialismu. V našem případě je u nás asi 80% cizího kapitálu z Německa. Některé podniky daně neplatí vůbec, protože si zařídili své sídlo na Kajmanských ostrovech nebo v jiném daňovém ráji.

Z naší země odchází stovky miliard korun nezdaněných. Kdyby tady zůstala daň jenom 25%, neměli bychom žádné problémy s platy učitelů, zdravotníků, hasičů. A měli bychom dost peněz na školství, výzkum nebo kulturu.

Pokud pan kancléř chce změny v daňovém systému, měl by začít tím, aby se daně platili v zemi, kde byl zisk vytvořen. Potom může začít sjednocovat daňové sazby a další. Vytvořit spravedlivé hospodářské prostředí je sice bohulibý úmysl, ale protivník je silný a bojím se, že je silný i na kancléře Schrödra.

V naší osvícené době už státy nediktují vývoj. Státy se stávají loutkou v rukou nadnárodních korporací a jejich úloha se pomalu ale jistě redukuje na jedinou - silný policejní stát zajišťující nerušenou a nikým nekontrolovanou tvorbu zisku těch mocných.