V posledních několika letech opustilo studium hnusu oblast vysoce specializované vědy a jejich učebnice vstoupily do veřejného prostoru. V roce 1997 vydal William Ian Miller, profesor z University of Michigan, knihu jménem The Anatomy of Disgust - Anatomie hnusu. Etik Leon Kass pak vydal v časopise New Republic široce diskutovanou esej The Wisdom of Repugnance - Moudrost odporného, která argumentovala proti klonování lidí.

Miller zaznamenal různé druhy hnusu, jaký vyvolávají různé tělesné otvory, studoval roli hnusu (zejména roli čichu) v nepřátelství mezi různými sociálními třídami a mnoho dalšího. Věnoval také pozornost logice hnusu a zejména souvislostem mezi fyzickým a morálním znechucením. Všimněte si, jak obtížné je, napsal, vyjadřovat morální odsudky bez užívání pojmu hnusu.

Odpor je velmi špatným morálním měřítkem, přiznal Miller, avšak přesto pro svou morální intuici vypěstovaný pocit odporu potřebujeme.

Jedna studie, kterou vydala letos v únoru londýnská Škola hygieny a tropického lékařství, argumentovala, že odpor je evoluční reakce na hrozbu nemocí.

Nejzajímavější je ale podle amerického deníku kniha filozofky Marthy Nussbaumové Hiding from Humanity: Disgust, Shame and the Law - V úkrytu před lidskými vlastnostmi: hnus, hanba a zákon. Právě ji vydalo nakladatelství Princeton University Press.

Nussbaumová je nejvýznamnější americká filozofka veřejného života. Využuje na právnické fakultě University of Chicago. V knize sleduje dvě argumentační linie. Zaprvé poukazuje na to, jak jde hnus často ruku v ruce s předsudky (hovoří o hnusu, jaký v současném USA pociťují muži, nenávidějící mužské homosexuály; v českém prostředí by tomu odpovídal hnus, jaký pociťují mnozí "běloši" vůči Romům) - tato oblast se bezprostředně týká práva.

Na hlubší úrovni se však zabývá Nussbaumová celým pojetím lidské společnosti a tím, co to znamená být člověkem. Jak uvádí: "Tato kniha je v podstatě esejem o psychologických základech liberalismu, o institučních a vývojových podmínkách liberálního respektu pro lidskou rovnost."

Autorka odmítá, že by pocit hnusu mohl být užitečný jako morální měřítko. Pokud je součástí určitého činu páchání násilí či škody nějaké osobě, to postačuje jako základna pro morální či právní odsudek, bez ohledu na to, zda to vyvolává hnus. Pokud daný čin nijak neškodí, neměl by být zakazován, hnus - nehnus.

Avšak autorčina argumentace jde hlouběji. Využívá Rozinovy teorie hnusu a tvrdí, že hnus a odpor jsou hloubkově motivovány naším "strachem z našeho zvířecího těla" - vědomím naší zranitelnosti a především naší smrtelnosti.

(Dodejme, že zde navazuje na Milana Kunderu a jeho Nesnesitelnou lehkost bytí, který v tomto díle poukazuje na dilema, které měli už církevní otcové, kteří nedokázali sloučit představu, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, s existencí vyměšování a hovna, ZDE, JČ.)

Pociťuji odpor, když jdu na venkovský záchod na dědečkově statku - ten zápach, ty bzučící mouchy, použité kusy toaletního papíru, které jsou vidět v senkrovně - pocit hnusu je podle Nussbaumové reakcí, jíž se člověk snaží distancovat, je to evoluční adaptace, chci žít svůj život, aniž bych byl pořád utlačován vědomím, že jsem vlastně zvíře a že mě čeká smrt.

Touha vyhnout se drsným rysům lidské existence mě také může vést k tomu, že přijmu různé šílené a nebezpečné myšlenky - například, že existuje Bůh a že po smrti se s ním setkám ve věčném blaženství. Jak řekl jeden pacient o konceptu rovnosti: "Znepokojující na rovnosti je to, že pokud jsme si všichni rovni, pak jsme všichni děti, a kde je otec? Víme, na čem jsme, pokud je jeden z nás otcem."

Jenže žádný otec neexistuje, je přesvědčena Nussbaumová, a tak se musíme vyrovnat s obtížnou situací rovnosti. "Společnost občanů musí uznat, že jsou zranitelní a že jim mnoho věcí chybí. Lidé se musejí vzdát grandiózních požadavků na všemocnost a dokonalost, které byly podstatou tolika lidského zoufalství, veřejného i soukromého."

Je docela dobře možné, píše autorka, že mnoho lidských bytostí, možná většina z nich, potřebuje hnus k životu, protože jako lidi nedokážeme snést příliš mnoho každodenní konfrontace s našim vlastním rozkladem a se všemi těmi lepkavými látkami, z nichž je vyrobeno naše tělo.

Zatímco Nussbaumová vidí hnus téměř výlučně jako nástroj k distancování se, Miller v něm vidí i přiznání naší vlastní odpornosti. My taky smrdíme.