Představitelé Západu, argumentuje Lewis, si musejí dávat dobrý pozor na to, jak komunikují s Blízkým východem, kde je zkoumáno každé jejich slovo a hledají se v něm známky nejistoty a slabosti. Pokud by Spojené státy hovořily s Blízkým východem jasně, existuje "určitá možnost", že by je místní lidi podpořili. Bez jasné řeči je však selhání jisté.

Ve své nové knize Lewis upozorňuje, jak obtížná byla diplomatická komunikace mezi Západem a Blízkým východem v minulosti. V 16. a v 17. století neuměl nikdo v Británii Turecky a nikdo v Turecku anglicky. Veškeré vládní komunikace se překládaly dvakrát, přes italštinu. Z dnešního srovnávání všech tří verzí tehdejších dokumentů je zjevné, že se ty dokumenty úmyslně překládaly nesprávně.

V současnosti vysílají Spojené státy na Blízký východ rozhlasem a televizí. Stále trvá silná možnost nedorozumění, protože různé kultury rozumí různým slovům jinak. Základní podmínkou je dobře znát jazyk dané oblasti. Jestliže vystupují v médiích, údajně třeba přímo z iráckých měst, reportéři, kteří nejsou ani schopni správně vyslovit jméno daného města, vyvolává to nutně otázky, s kým v tom městě vlastně ti reportéři hovořili.

Pozápadňovat Blízký východ začali podle Lewise v historii sami vládci na Blízkém východě a vyvolalo to politický a sociální chaos, nestabilitu a nezodpovědnost, jaké tam nyní vládnou. Západ většinou Blízkému východu nevnucoval své zvyklosti, neboť byl velmi opatrný a konzervativní a nechtěl měnit existující instituce. Byli to místní nadšení reformátoři, kteří viděli úspěch a moc západního světa a chtěli ji pro své lidi napodobit - s katastrofálními důsledky.

Za starých časů byla tradiční islámská společnost na Blízkém východě sice autoritářská, nikoliv však despotická a nebyla to diktatura. Byla to omezená autokracie, vládnoucího krále jednak omezoval náboženský zákon, jemuž král podléhal jako všichni ostatní, a pak silné lobbistické zájmy: kupecké cechy, venkovská šlechta, administrativní establishment, vojenský establishment, náboženský establishment, a nakonec i nedokonalé technické podmínky.

Pozápadňování nesmírně posílilo moc centrální vlády a dalo jí k dispozici moderní technické prostředky ovládání a kontroly. Diktatura, jakou řídil Saddám Husajn, je důsledkem pozápadňování, modernizace Blízkého východu.

Není pravda, že humanismus, modernizace, snášenlivost a reforma - všechno to, co je podstatou západního osvícenství - je islámu cizí. Islám mé své vlastní humanistické tradice, jenže ty jsou odmítány těmi lidmi, které my dnes nazýváme islámisty. Je to zavádějící. Měli bychom jim říkat "islámští fundamentalisté".

Tradiční islámská literatura velmi silně odmítá despocii a diktaturu a svévolnou vládu vládce, ignorujícího právo a názory jednotlivých skupin obyvatelstva.

Není pravda, že je islám antiliberálním, antimoderním dogmatem, novou verzí fašismu. Fašistické prvky, které existují v islámském světě, jako byl režim Saddáma Husajna či režim v Sýrii, vznikly v důsledku vývoje na Západě. Když padla v roce 1940 francouzská vláda, francouzské kolonie se musely rozhodnout, zda podpoří pronacistický režim z Vichy ve Francii. Francouzská Sýria a Libanon podpořily režim z Vichy, a tak se tyto země staly ohniskem fašistické propagandy na Blízkém východě. Právě v této době začaly pronikat do arabské kultury fašistické myšlenky, spousta nacistického materiálu byla přeložena do arabštiny. Brzo poté vznikla strana Ba'ath, je to blízkovýchodní odrůda nacistické a pak komunistické strany. S islámem nemá vůbec nic společného.

Potíž je, že lidé zvnějšku posuzují Blízký východ - a vlastně každou cizí kulturu - podle své vlastní kultury. Tytéž chyby dnes dělají i islámci. Vidí, že se na Západě otevřeně debatuje a kritizuje, a považují to za známku slabosti a rozhádanosti.

Arabsko-izraelský konflikt je pro islámský svět tak klíčový, protože je to jediný problém, o němž Arabové smějí hovořit otevřeně. Ve skutečnosti se stává zástupným problémem pro všechny problémy, jimž Arabové čelí - pro chudobu, nezaměstnanost, útlak. Je z psychologického hlediska nesmírně důležité, že mají Arabové jednu věc, na kterou mohou otevřeně nadávat, kterou mohou otevřeně kritizovat. Kdyby na Blízkém východě existovala svoboda projevu, lidi by se tolik nezabývali palestinským problémem, ale svými vlastními problémy.

Konflikt s Izraelem vyvolal v arabském světě obrovský pocit selhání. V roce 1948 žádný Izrael neexistoval a v Palestině žilo méně než půl milionu židů. OSN v roce 1947 přijala rezoluci, podle níž měla být britská Palestina rozdělena na tři části: na židovský stát, na arabský stát a na mezinárodní zónu v Jeruzalémě. O čtrnáct dní později se sešla Arabská liga, odmítla tuto rezoluci a rozhodla se její realizaci zabránit vojenskou silou. Arabové si mysleli, že o nic nejde, že to hravě zvládnou. Nebylo to tak, a to je pro ně zdrojem obrovského ponížení. Podařilo se jim zabránit vzniku palestinského státu, nikoliv však izraelského státu, a to jim dodnes strašně vadí. Vadí jim, že když se projednou Arabská liga na něčem dokázala sjednotit, a snažila se podle toho jednat, výsledkem bylo přesto naprosté selhání.

V současnosti už je zcela nerealistické, že by vznikl jednotný panarabský stát.

Loni v říjnu navrhl Lewis v komentáři ve Wall Street Journal, že by v Iráku měla být nyní jako přechodná vláda založena monarchie - hašemitská monarchie, na základě ústavy z roku 1925. Mnoho Iráčanů totiž dnes pohlíží na tehdejší monarchii jako na svého druhu zlatý věk. A tehdejší ústava byla velmi liberální a umožňovala další zlepšení. Taková monarchie by byla v Iráku zdrojem legitimity. Saddám se zjevně na něco takového připravoval.

Pojem světského státu je pojem západní. Na Blízký východ byl importován teprve nedávno. Myšlenka odluky církve od státu je myšlenkou křesťanskou. Muslimové na to vždycky v minulosti říkali: "Ale to je křesťanský lék na křesťanskou nemoc" a odmítali se jí dále zabývat. Teď, argumentuje Lewis, si prý začínají uvědomovat, že i oni mají "křesťanskou nemoc" a že možná by bylo dobré vyzkoušet i ten křesťanský lék.

Tou křesťanskou nemocí bylo právě směšování státu a církve. Církev využívala státu k vynucování své doktríny a stát zasahoval do záležitostí církve. Tak vznikly velké náboženské války v Evropě. V minulosti se toto v islámu nepovažovalo za problém, protože církev a stát tam byly spojeny velmi organicky. To už ale teď není pravda - například v Íránu je teokracie. Něco takového v islámské minulosti nikdy neexistovalo. V Íránu nyní mají funkční ekvivalent papeže, kardinálů a biskupů a hlavně inkvizici, která trestá kacíře. Doufejme, že časem budou mít i reformaci.

Pro islámce má historie náboženský význam, protože je to pro ně způsob poznání toho, jaký má Bůh plán pro lidstvo. Proto je důležité zachovávat paměť na minulost a je důležité, aby ta paměť byla přesná. Ve zlatém období islámské kultury, kdy byl v Evropě středověk, vzniklo obrovské množství islámské historické literatury, která je nesmírně kvalitní. Je daleko vyšší kvality než cokoliv, co nalezáme v Evropě od dob starého Řecka a Říma.

V modernější době ustoupila touha po přesnosti v islámském světě touze mít pravdu. Je tam dnes obtížné vyrovnat se s nepříjemnými skutečnostmi a popisovat je. Druhým problémem je cenzura - ve většině muslimských zemí vládnou dnes autoritářské režimy.

V současnosti podle Lewise musí Západ na Blízkém východě zasahovat. Ale přesto by mělo být jeho politikou nechat Blízký východ, ať si, pokud možno, dělá sám, co chce. Například není rozumné vnucovat Iráku novou ústavu. Ať si ji vypracují Iráčané sami a ať si s tím dají načas. Demokracie nelze vytvořit přes noc.

Co se Iráku týče, jsem opatrným optimistou, uzavírá Lewis. Hrozím se spíš toho, co se děje v USA, že Američané budou chtít odejít, jako odešli v roce 1991. A víte, co se stalo v roce 1991.