22. 3. 2004
Proč se Král zlodějů neumístil na OscarechV pražských kinech se nyní promítá slovensko-česko-německo-francouzsko-rakouský film českého režiséra Ivana Fíly Král zlodějů, který neúspěšně poslalo Slovensko do letošní oscarové soutěže - na rozdíl od Želar nebyl Král zlodějů ani nominován. Je Fílův film o tolik horší než Trojanovy Želary? |
Námět Krále zlodějů je nesmírně záslužný a aktuální: jde v něm o vykořisťování a o teror z bohatších, západních zemí Evropy vůči bezbranným a chudým lidem žijícím ve slabších, postkomunistických zemích. Přesně řečeno jde o obrovské sociální rozdíly mezi západní a východní částí Evropy, které otvírají možnosti pro mafiánské gangy, aby na těchto rozdílech zotročováním lidí z východní části Evropy vydělávali. Lákadlo je tak velké, protože rozdíly mezi Německem a Ukrajinou jsou tak obrovské, že i nejintenzivnější úsilí států mafiánským praktikám zamezit se míjí účinkem. Je už dlouho známo, že (i nedospělé) dívky z chudších států Evropy jsou unášeny do zahraničí a v rámci tzv. "obchodu s bílým masem" jsou vězněny proti své vůli v hlídaných bordelech, kde musejí za minimální úplatu poskytovat sexuální služby. Je jistě záslužné, že se Ivan Fíla pokusil výběrem tohoto drastického tématu na závažný, aktuální problém upozornit, otázkou však je, zda se to dá udělat prostřednictvím hraného filmu. Anebo: proč je jeho film - navzdory dobré kameře a vynikajícím výkonům některých herců, zejména hlavního dětského představitele, po většinu své délky nudný a nepřesvědčivý. Myslím, že hlavním problémem je, že ten film nemá dobře napsaný scénář. Nepronikne příběhem k esenci lidské zkušenosti. O co v Králi zlodějů jde? Film je moderní, drastickou variací na Dickensova Olivera Twista. Vzpomínáte na onen příběh, v němž londýnský žid Fagan měl organizovanou skupinu chlapců, které nutil, aby ho živili tím, že v londýnských ulicích kradli jako kapsáři? Některé aspekty Fílova filmu jsou Dickensovým Oliverem Twistem ovlivněny docela přímo, včetně oné epizody v závěrečné části příběhu, kdy se proti hlavnímu Faganovu spolupracovníku postaví na obranu vykořisťovaných chlapců jeho milenka. Totéž se stane i ve Fílově filmu. (Určitou souvislost má Král zlodějů zřejmě i s Kusturicovým filmem Dům k pověšení z r. 1988.) Stárnoucí mafián Caruso, bývalý cirkusák, žije v Německu, a živí se tím, že pašuje z východní Evropy děti, které pak se svými pohůnky nutí, aby pro něho v Berlíně kradly. Terorizuje je uprostřed manéže nepoužívaného cirkusu, stojícího v jedné zanedbané, polorozbořené berlínské čtvrti. Až ke konci filmu se dovídáme, že jeho cirkusovou kariéru před lety ukončilo neštěstí - nezachytil při cirkusovém představení na visuté hrazdě svou ženu - artistku. Ta utrpěla pádem úraz a nyní přežívá jako kulhající přízrak, narkoman, závislý na Carusových injekcích. Caruso se po nehodě, kdy už cirkus nemohl provozovat, existenčně zachránil rozhodnutím začít vykořisťovat děti z východní Evropy. Film tímto zajímavě nastoluje otázku zla: zkoumá, kde je morální hranice, kam daleko až člověk může zajít ve snaze o existenční zajištění. Jsou jediným ospravedlněním lidských činů získané peníze, bez ohledu na to, jakým způsobem je člověk získá? Svým způsobem film exponuje tuto otázku ještě jednou, ve variaci, když sledujeme osudy Carusovova týmu mladistvých zlodějů, kteří systematicky okrádají jako kapsáři berlínské občany. I tady je totiž zcela ignorována otázka nemorálnosti tohoto jednání, i když samozřejmě ty děti, vydírané Carusem, nemají volbu: pokud by každý den nepřinesly požadovanou, nakradenou kvótu peněz, vystavily by se drastickým fyzickým trestům. Hlavním hrdinou je desetiletý chlapec, pohybově nadaný Barbu, kterého velmi dobře hraje Jaša Kultjasov. Caruso (Lazar Ristovski) ho vyláká spolu se sestrou, čtrnáctiletou Mimmou, z rodné vesnice na Ukrajině do Berlína pod příslibem, že ho učiní "králem manéže", že bude moci vystupovat v cirkuse a "vydělá mnoho peněz". Hned po příjezdu Mimma skončí jako vězeňkyně v bordelu, kde je znásilňována svým pasákem, jemuž ji Caruso prodal, a jeho zákazníky. Barbu je nucen naučit se, pod vedením staršího kolegy, albánského chlapce Marcela, jak v Berlíně pro svého nového pána krást. "Král zlodějů je silné, autentické a oslovující téma, v jehož fiktivním příběhu se zrcadlí skutečné osudy nesčetných obětí potupného obchodu s dětmi a hyen, jenž na něm parazitují. V téhle zlověstné realitě je síla a paradoxně i potenciální slabina jeho poselství. Není totiž vůbec jednoduché uchopit tak brutální fenomén, jemuž by spíše slušela forma nestylizovaného dokumentu, a transponovat ho do formátu fikce, která může poznamenat jeho věrohodnost," napsal o Fílově filmu v časopise Cinema Michal Šobr. Souhlasím. Fílovo zpracování tohoto tématu jako filmová fikce nefunguje. Navzdory veškeré drastičnosti příběhu i scenérie působí film tak ze dvou třetin na diváka nudně. Exponovat drastické téma totiž nestačí. I zlo může být nudné, pokud je zobrazeno na plátně příliš mechanicky. Jakmile Caruso dopraví Barbua do Berlína, film ztrácí napětí, které znovu nabývá až těsně před koncem, kdy se Barbuovi až na několikátý pokus nakonec s pomocí Carusovy manželky Julie, která při tom umírá, podaří konečně osvobodit z bordelu svou sestru Mimmu a společně se vracejí do, civilizací a technologií nedotčené, chudinské ukrajinské vesnice. Zažili tedy skutečně děsivou zkušenost v "moderním" západním světě. Těžko říct, proč Fílův film v drastických scénách z berlínského podsvětí nezaujme. Michal Šobr v měsíčníku Cinema filmu vytýká, že jeho postavy jsou příliš schematické. To se jistě týká Carusových pohůnků, anebo možná i jeho kolegy pasáka, který spravuje bordel, v němž je uvězněna Mimma, nikoliv však už Carusa samého či jeho manželky Julie a už vůbec ne malého Barbua, jehož vynikající herecký výkon je nejnosnějším prvkem celého filmu. Problém je, myslím, scénář, který v berlínských scénách - navzdory jejich drastičnosti - jaksi nedokázal proniknout příběhem k autentičnosti života a zůstává prvoplánově na povrchu. Potíž je, že divák o existenci vykořisťování dětí mafiánskými skupinami v západní Evropě už dávno ví: po shlédnutí Krále zlodějů si řekne: čím mě vlastně tento film obohatil: co nového mi řekl o životě, o skutečnosti? V tomto smyslu Fílův film nepřináší nic. Je jistě záslužné, že exponuje drastické a aktuální téma, jenže účelem filmového díla asi není pouze burcovat proti zlořádům. Pokud ve filmu není nic víc, zůstává na úrovni informace či propagandy. Připomnělo mi to Boženu Němcovou, která stylizovala závěry svých próz do happy endu, aby tak příkladem "obměkčila srdce vlivných osob, aby jednali pro odstranění zlořádů". Z literárního hlediska tím své prózy dost poškodila. Psát či filmovat aktivisticky samo o sobě nestačí, umělecké dílo musí přinést cosi víc. Proč oskarovská Akademie v Los Angeles nominovala Želary a nikoliv Krále zlodějů? Rozhodnutí filmových porot bývají mnohdy arbitrární, takže možná nemá cenu se nad tím nijak dlouze pozastavovat. Už jsem se v Britských listech zmiňoval, že Želary údajně obsahovaly celou řadu stereotypních motivů, jaké mají staří páni v americké Akademii rádi: byl to film z druhé světové války, šlo v něm o odpor proti nacismu (to je téma, které je i Američanům srozumitelné a mohlo se stát nástrojem k porozumění místní etnicitě), když pak "Hanule" odchází se svým "Józou" v Želarech do kopaničářských hor, film se mění - asi zajímavě pro staré pány z americké Akademia, ve folklorní fresku, a snad jim ani pak už tedy nevadilo, že se svou strukturou ke konci Želary rozpadají a proměňují se ve western, kdy tam najednou po dlouhé minuty přeexplicitně začnou probíhat mezi Rudoarmějci - "osvoboditeli" a folklorními vesničany líté boje. Námět Fílova Krále zlodějů je zajímavější a aktuálnější než námět Želar. Fílův film je tím ale zároveň jaksi méně "establishmentový", mainstreamový: nastoluje znepokojivě současný problém, nebaví jenom, jako Želary, příběhem z bezpečné minulosti. Prostředek obou filmů je však, zdá se mi, docela podobně neuspokojivý: vývoj vztahu mezi "Hanulí" a "Józou" v horské vesnici nemá dostatečnou psychologickou hloubku, a tímtéž problémem trpí ve své střední části i Král zlodějů - navzdory tomu, že Fílův film se ke konci vzpamatuje a jeho dramatické vyvrcholení je docela pozoruhodné. |