Čtenáře překvapí, že po Německu nyní cestuje výstava, dokumentující zločiny Hitlerovy armády. Mnoho žijících veteránů zuří: "Je sice správné vláčet SS a Gestapo blátem, nikoliv však naše hrdiny, kteří bránili vlast." Jejich zuřivost není podle Oesterreichera na místě: výstava nedělá nic jiného, než že dokazuje, že dokonce i v čestné armádě se dějí nehezké věci.

Výstava se ale vyhýbá skutečnosti, píše dále autor, že německá armáda nikdy nebyla počestnou armádou. Polní maršál Rommel i všichni, i řadoví vojáci, se podíleli na zločineckém spiknutí - na téměř úspěšném pokuse zotročit Evropu. Dnes ani v pozoruhodně kajícím se Německu, které má nejpacifičtější obyvatelstvo v Evropě, neexistují památníky těch několika málo hrdinů, kteří odmítli zabíjet a byli usmrceni jako zrádci. Nepostavil se na jejich obranu jediný biskup.

Součástí toho spiknutí bylo zničit města leteckým bombardováním - Varšavu, Rotterdam, Bělehrad a Coventry. Po zničení tohoto střediska britského vojenského průmyslu se Göring vyjádřil že hodlá "coventrizovat" i ostatní britská města. Probošt zničené katedrály v Coventry nechal po válce vyrýt na její oltář slova "Otče, odpusť" a jeho následné činy dokázaly, že to také myslel vážně.

Británie ale ovládla vzdušný prostor. "Coventrizována" měla být německá města. Tuto (později velmi kontroverzní) politiku prováděl s vášnivým zaujetím Arthur Harris, letecký maršál v čele velitelství bombardovacích letadel. Goebbels se kdysi před válkou zeptal německého obyvatelstva: "Chcete totální válku?" Odpověděli do jednoho muže, že ji chtějí. Taková je korumpující logika války, že odpověď Spojenců byla totožná. Německý lid měl sklidit bouři, kterou zasel. Zabíjet nemocné, staré lidi, ženy a děti, to bylo realizací tehdejšího propagandistického hesla: "Jediný dobrý Němec je mrtvý Němec."

Samozřejmě, tato politika měla ochromit německé válečné úsilí. Měla především zdemoralizovat obyvatelstvo. Precizní jednorázové bombardování na jednotlivé cíle nemohlo mít takový efekt. Kobercové bombardování ano. Britské letectvo se rychle naučilo to, co německé letectvo neumělo: vytvořit ohnivou bouři, která zlividovala centra města a usmrtila veškeré jejich obyvatelstvo. V Hamburku takto dva roky před Drážďanami zemřelo nejméně 40 000 lidí.

Británie bojovala doslova o přežití. Nicméně vystoupil George Bell, nejmoudřejší a morálně nejodvážnější anglikánský biskup a v Horní sněmovně označil hromadné vraždění civilistů za válečný zločin. Ano, byl to ojedinělý hlas, ale nebyl to jediný hlas. Debata od té doby pokračuje dodneška.

Jedno město po druhém bylo v Německu zlikvidováno. Taylor likviduje mýtus, že zničení Drážďan bylo nezbytné - bylo to poslední nezničené město. Ano, tato "Florencie severu" byla kulturním klenotem, ale to byla také města Würzburg a Norimberk. Ještě horší osud potkal malé město Pforzheim, známé jen svou bižuterií - tam byla pouhých několik týdnů před ukončením války usmrcena třetina jeho obyvatelstva.

Tragédie Drážďan otřásla světem. Dnešní neonacisté ji srovnávají s holocaustem. Taylorova kniha poskytuje dramatické důkazy na podporu prorockého hněvu biskupa Bella. Toto poslal Winston Churchill veliteli britského letectva šest týdnů po Drážďanech: "...otázku bombardování německých měst jen proto, abychom zvýšili hrůzu obyvatelstva, musíme přehodnotit. Jinak po válce budeme ovládat naprosto zničenou zemi. Zničení Drážďan zůstává velmi vážnou otázkou ohledně jaké politiky se provádělo spojenecké bombardování... Hovořil se mnou o tom ministr zahraničí a mám pocit, že se potřebujeme precizněji zaměřit na vojenské cíle. Nemůžeme jen vytvářet hrůzu a všeobecně ničit, ať to dělá jakkoliv velký dojem."

Poválečná Británie pohlížela na Churchillovu předchozí bombardovací politiku v Německu s rozpaky. Většinou byl ostře kritizován Harris. Když mu nakonec jeho stoupenci nechali v Londýně postavit sochu, byla postavena uprostřed kontroverze.

Když byl při padesátém výročí útoku na Coventry německý prezident Richard von Weizsäcker, hovořil tam o vině svého národa. Avšak když britská královna navštívila Drážďany, nepoložila věnec u trosek katedrály. Její poradci se obávali titulků v bulvárním tisku. A někdo po ní mohl hodit vajíčkem. Britská diplomacie tentokrát smutně selhala, píše autor.

Možná však si pár lidí uvědomilo, že z války, ať je její příčina jakákoliv, nevychází nikdo z čistýma ruka. Omluvit se, to není známkou slabosti.