Oblíbeným argumentem odpůrců ČSSD je tvrzení, že existují tisíce neobsazených bytů. Jednak to není pravda -- ČSÚ zjišťoval pouze byty, ve kterých není nikdo přihlášen k trvalému pobytu, ačkoliv jsou plně obsazeny, a zejména, pokud by tomu tak bylo, pak by podle zákona trhu měly nájmy naopak klesat, jak se děje vždy, je-li některé komodity nadbytek. To se však v žádném případě neděje. Stejně tak jsme stále znovu a znovu konfrontováni s tvrzením, že zvýšení nájemného pomůže těm, kteří marně byt shánějí nebo kteří musí platit vysoké nájemné požadované majiteli domů. To samozřejmě není pravda. Pokud majitelé domů budou moci, na rozdíl od většiny států v Evropě, při uzavírání nové smlouvy požadovat jakékoliv nájemné, pak tak činit budou, bez ohledu na to, zda již v obsazených bytech se nájemné zvýší nebo nezvýší.

Hlavní problém deregulace nájemného spočívá paradoxně v tom, že žádná regulace nájmu v této chvíli neexistuje. Neexistuje žádný předpis, který by určoval nájemné a všichni nájemci platí jen takové nájemné, které mají uvedeno v nájemní smlouvě. Nejsem ovšem tak naivní, abych neviděl, že je podstatný rozdíl mezi těmi, kteří uzavírají nájemní smlouvu dnes (a musí platit to, co pronajímatel požaduje) a těmi, kteří uzavírali nájemní smlouvu před 40 lety (a kterým se jejich nájem zvyšuje zákonem).

Neúspěšnost dosavadních pokusů o nápravu tohoto stavu spočívá v tom, že tento problém se řeší v České republice plošně: všem se zdražuje. Nejen těm, kteří snadno mohou zvýšené náklady zaplatit, ale současně i těm, kteří již další zdražování nejsou schopni unést. A tak se diskuse zbytečně točí kolem toho, proč někteří bohatí lidé bydlí v bytech s regulovanými nájmy a současně se vůbec nebere v úvahu to, že v nich bydlí také tisíce lidí, pro které i regulovaný nájem je nezaplatitelný.

K nápravě tohoto stavu je třeba vytvořit některé další zásadní podmínky. Přitom návrhy vlády obsažené v novém zákoně o nájemném takovými podmínkami rozhodně nejsou. Především musíme vytvořit definici místně obvyklého nájemného, jako je tomu v Německu, Rakousku a dalších zemích a jako lichvu trestat stav, kdy majitel zneužívá svého postavení vůči nebydlícím a požaduje například nájemné o polovinu vyšší, než je místně obvyklé. Tím by se výše volně sjednávaných nájmů ustálila na nějaké rozumné výši, a bylo by možné regulované nájmy k této reálné ceně přiblížit. To se však nemůže podařit za současného stavu, kdy horní cena volného nájemného není nijak regulována. Dále je třeba vytvořit nový příspěvek na bydlení, který pomůže hradit náklady na bydlení těm, kteří již dnes nejsou schopni náklady na bydlení platit. Jednočlenné domácnosti důchodců při průměrném důchodu a při zaplacení průměrných nákladů na bydlení zbude na všechno ostatní pouze několik set korun.

Problém českého bydlení spočívá v tom, že na rozdíl od západní Evropy jsou neúměrně vysoké náklady na energie a služby, proti kterým je nájem velmi nízký. Zatímco, pokud jde o poměr nákladů na bydlení k průměrné mzdě, tak je ČR na úrovni ostatních států EU (kolem 20 %), avšak poměr čistého nájemného k těmto nákladům na bydlení je v Česku nejmenší v celé Evropě. V ČR je to 6,9 % a menší podíl má už jen Irsko - 5,2 %.

Lze tedy pochopit nářky majitelů domů, že nájemné je nízké, ale stejně tak je třeba chápat obavu sociálně slabých lidí, že náklady na bydlení nebudou schopni při zvyšování všech cen zaplatit.

Osudovou chybou ČSSD je podle mého názoru skutečnost, že si od koaličních partnerů nechala vnutit opuštění původního vládního zákona o nájmu, který již v Parlamentu prošel druhým čtením, zákona, který definoval místně obvyklé nájemné a všechny další nezbytné okolnosti nápravy věcí lépe, než tak činí současné pokusy o zvýšení nájemného bez sociální kompenzace. Ty jsou pouhým zdražováním.

Autor je poslanec Parlamentu a předseda Sdružení nájemníků