Normativní ekonomie v rámci tzv. analýzy blahobytu sice poskytuje koncept tzv. "Paretovské optimality", který v zásadě říká, že pokud určitá akce zvýší užitek alespoň jednoho člověka a zároveň nesníží užitek kohokoliv jiného, měla by tato akce být realizována. Kromě toho, že tento koncept naráží na vrozené sobectví člověka (proč bych to dělal, když to nepřinese nic zrovna mně), je zde rovněž problém, jak změřit přinesený užitek.

To však nejsou ty zásadní problémy. Ten největší problém totiž je, že případ, kdy zvýšený užitek jednoho nesnižuje (alespoň bezprostředně) užitek někoho jiného, se prakticky v lidské společnosti nevyskytuje. Navíc je třeba posuzovat celkový užitek v tzv. dlouhém období a tento užitek posuzovat maximálně komplexně. Takže např. takový nechutně zazobaný podnikatel či bankéř sice jistě bude nadávat, když bude muset platit nestoudné daně, aby různí asociálové a nemakačenkové nechcípli hlady. Na druhé straně, pokud by se zmínění bližní dostali pod určitou úroveň životního standardu, došlo by k jejich radikalizaci nebo by se z nich staly kriminální živly, které by ohrožovaly právě ty nejbohatší (znárodněním, nebo by si každý podnikatel musel platit vlastní ochranku). Takže i na fungující policii si každý takový "zazobanec" rád připlatí. Mělo by platit, že v každém okamžiku by dlouhodobé náklady a dlouhodobé přínosy měly být v rovnováze. Tolik tedy exkurz do teorie.

Od normativní ekonomie je pak již jen krůček k politice. V ideálním případě by každý státní úředník (nebo alespoň ten s pravomocemi rozhodovat) měl být normativní ekonom, který jedná v zájmu těch, z jejichž daní je placen. Totéž se týká i každého politika, jakožto potenciálního vysokého státního úředníka.

Existence politiky a politiků je důsledkem toho, že existují odlišné zájmové skupiny. Právě jejich potřeby a užitek má vždy příslušná část politiků prosazovat a hájit, přičemž zatím nejdokonalejší (ale rozhodně ne dokonalá) pravidla pro souboj jednotlivých politických skupin v politickém ringu se nazývají demokracie.

Ani politici a státní úředníci nejsou dokonalí, takže řeší konflikt mezi prosazováním blahobytu ostatních a blahobytu svého. A i volič při své volbě řeší mnohdy dilema: pokud by politici mohli mít pouze dvě vlastnosti -- schopný/neschopný a čestný/nečestný, pak existují čtyři kombinace, z nichž každý racionální volič vyloučí neschopného a nečestného politika.

Každý (a to i průměrný novinář) by jistě doporučil čestného a schopného kandidáta. Ale vzhledem k tomu, že každá chybička a každé selhání je v médiích tvrdě stíháno (s následným požadavkem odstoupení), stává se tento typ kandidáta vzácným druhem. A tak se běžný volič musí rozhodnout mezi zbývajícími dvěma kombinacemi, což není závidění hodná volba.

A nyní zpět k přerozdělování. V minulém článku se mi snad alespoň některé čtenáře podařilo přesvědčit, že ve vztahu Česká republika versus zahraničí si náš stát nestojí až tak zle. Problém je tedy uzavřen uvnitř národních hranic, a troufám si tvrdit, že se nejedná o problém ekonomický, ale v logice toho, co jsem napsal výše, o problém ryze politický (a taky trochu mediální).

Patří k (dobrým či špatným) zvykům, že opozice říká, že vláda vše dělá špatně a naopak vláda ví, že pokud se nepochválí sama, nikdo jiný to neudělá. Takže je to hodně o rétorice.

Asi nejlepší příkladem jsou lidovci. Ti si již vyzkoušeli vládu se všemi současnými parlamentními stranami (s komunisty před rokem 1989) a nemají s tím žádný problém, i když zastupují stále tutéž skupinu voličů. Jako údajně mírně pravicová strana kritizovali svého času údajně pravicovou ODS, že v podstatě vládně s údajně levicovou ČSSD. Dnes však nemají problém dělat prakticky totéž.

Mění se však rétorika, co jako opozice musím kritizovat, musím jako vládní strana obhajovat. Ekonomika si však (naštěstí nebo bohužel) jde svým (téměř nezměněným) tempem a směrem a vládní finance tečou prakticky nezměněným korytem od jedněch ke druhým.

Asi je to logické, protože o jejich toku nerozhoduje pouze ten či onen ministr z té či oné strany, ale i úředníci a ekonomičtí analytici na ministerstvech a ostatních státních orgánech. A ti vědí daleko lépe než ten či onen politik a jeho poradce, co možné je a co ne. A je to tak snad i dobře, protože to přináší zemi ekonomickou stabilitu.

Kde je tedy problém? Problém je zejména v psychice lidí. Je-li ve vládě ten můj politik, slyším, že je vše dobře a jsem spokojen. Vyhraje-li opačná strana, cítím se nespokojen, protože od lidí, kterým důvěřuji, slyším, že je vše špatně. To se týká méně přelétavých voličů.

Pak je třetí skupina, která po krátkém čase zjistí, že přesto že vyhrál ten, koho volili, tak se příliš mnoho nezměnilo (jak jsem již řekl, ani nemohlo), a tak přejdou k opozici, a jsou nespokojení prakticky pořád.

Právě pro tu složitost normativní ekonomie a její prolínání s politikou tíhnu spíše k té pozitivní (ještě jednou zopakuji, že slůvko "pozitivní" má specifický význam, je to termín, který nemá nic společného se synonymem "dobrý") ekonomii, tedy k popisné metodě.

Uklidňuje mě, že i když jsem třeba prohrál volby, můj ekonomický blahobyt v současné demokratické společnosti závisí spíše na okamžité pozici hospodářského cyklu a na politické a ekonomické situaci ve světě, než na tom, jaká vláda je právě u moci.

Jestli reálný příjem vzroste o 1 % nebo o 2 % je prakticky pod rozlišovací schopností většiny lidí, pokud jim ovšem politici nevysvětlí, jak obrovská je to ztráta či přínos a neoznačí viníka. Já osobně se cítím více ohrožen důsledným uplatňováním moderních politických poznatků, jako jsou politická korektnost, pozitivní diskriminace čehokoliv proti komukoliv, a další známé slabiny moderní demokracie.

A na závěr pár provokativních příkladů k další diskusi, např.:

ODS prosazuje rovnou daňovou sazbu (snížení administrativy a pozitivní dopad na ekonomiku) a jednotné sociální dávky (i pro ty, kdož je nepotřebují), ale je proti rovným přídavkům na děti. Nejsou ale jednotné přídavky pro všechny ze stejného soudku jako rovná sociální dávka? Pravděpodobně ano, ale ne ze stejného politického programu ;-))

ODS navrhovala uzákonit trvale vyrovnaný rozpočet. Je pravda, že státy EU se snaží konzolidovat vládní finance z permanentních deficitů k vyrovnaným. Smyslem však není trvale vyrovnaný rozpočet. Smyslem je tzv. cyklicky upravený vyrovnaný rozpočet, tedy aby v době, kdy je na tom ekonomika dobře a vláda nemá s výběrem daní a financováním svých potřeb problémy, vykazovala vláda přebytek a naopak v dobách hospodářské recese aby ekonomiku stimulovala i za cenu deficitu.

Trvale vyrovnaným hospodařením by se ODS dobrovolně zřekla jednoho z důležitých (stabilizačních) makroekonomických nástrojů, tzv. fiskální politiky. To je paradox, když na druhé straně ODS kritizuje, že vstupem do EMU ztratí republika druhý mocný nástroj ekonomické politiky, tzv. měnovou politiku.

Příklad typického (matoucího) informování veřejnosti na ekonomické téma: ve střepinách z 15. 2. (TV Nova) nám pan redaktor sdělil, že vládní politika zaměstnanosti naprosto selhala, protože když byl plán přijímán, tak byla nezaměstnanost (teď nevím, řekněme) 8,5 %, a dnes je 10,8 %.

Pan redaktor je redaktor a ne ekonom, tak asi nemusí vědět, že výsledek určitého opatření musíme porovnávat proti naprosto stejné alternativě, která se liší pouze absencí tohoto opatření.

Nelze tedy úspěšnost hodnotit srovnáním výchozího a koncového bodu jedné alternativy, ale srovnáním koncových bodů dvou různých alternativ. Současných 10,8 % nezaměstnaných by tedy správně mělo být srovnáno s nezaměstnaností, která by dnes byla, kdyby akční plán snížení nezaměstnanosti nebyl realizován. Kolik by to bylo, to neví ani pan redaktor, nevím to ani já a asi to neví nikdo ani na ministerstvu práce. Zato celá republika dnes ví, jak daňoví poplatníci zase vyhodili peníze z okna.

Mediální kultura je bohužel dnes taková. Místo aby učila laickou veřejnost dívat se na ekonomiku pohledem ekonoma, učí ji dívat se na ní pohledem novináře a politika.

A na úplný závěr ještě pár odpovědí panu Šaňkovi:

Neřekl jsem, že je "jedno, jak se peníze ve státě přelévají" a pokud jsem se vyjádřil nejasně v minulém článku, doufám, že tento článek přispěje k lepšímu pochopení toho co jsem chtěl říci. Nejedná se až tak o problém ekonomický, jako o problém politický.

Schodkový státní rozpočet nemusí být ani o špatném hospodaření ani o nízké produktivitě. Dokonce (a to není na první pohled až tak jasné) je ekonomicky možné, aby byl státní rozpočet trvale schodkovitý donekonečna. Podmínkou zachování rovnováhy je pouze to, aby státní dluh jako kumulovaný deficit rostl maximálně takovým tempem, jako roste HDP. Pak se podíl státního dluhu na HDP nezvyšuje a tento často sledovaný ukazatel by neměl nikomu činit problémy. To že čeští občané ukládají peníze stále více v zahraničí (tuto informaci nemám), může být dáno především tím, že tam mohou očekávat (např. ve Velké Británii) vyšší úrokovou sazbu.

Vzhledem k tomu, že zároveň podstupují kurzové riziko, není však jasné, zda se jedná o výhodnou činnost. Nízká úroková sazba v ČR na druhé straně vypovídá o vysoké důvěryhodnosti ČR, neboť i český stát si tak může půjčovat za velmi nízké procento - žádná jiná postkomunistická země tak výhodné podmínky v současnosti nemá. Teď se musím opravit, žádná jiná postkomunistická země takové podmínky nemá. Jako pozitivní ekonom bych totiž neměl ty podmínky hodnotit.

Může totiž být slušný člověk, který má našetřeno a je nešťastný, že za své úspory dostává velice malý úrok, a může být stejně slušný podnikatel, který se na své podnikání zadlužil a teď je rád, že jej financování jeho dluhu stojí relativně málo.

Nevím, jaké má bohatý advokát předpoklady pro "legální" daňové úniky, ale každopádně bohatý advokát přispěje do státní pokladny minimálně 5x více peněz, než člověk s průměrným platem, a ještě mnohem více, než "chudák" živnostník, kterému se jeho příspěvek vypočítává pouze z poloviny tohoto průměrného platu. Zato když některý z nich nedejbože onemocní, dostanou všichni zhruba stejnou zdravotní péči.

Slabá státní pokladna se většinou promítá na sociálně slabších vrstvách, ti bohatší na ni nejsou až tak odkázáni. Ale teď jsem trochu zmaten nekonzistencí argumentů. Původní argument pana Šaňka byl přeci, že přelévání peněz by se mělo co nejvíc omezit.

Konzistentní s tímto (pravicovým) argumentem by bylo: tak ať se o sebe mladí postarají sami. Jenže bohužel nejrozšířenější je právě teorie, že stát by měl co nejméně vybrat od chudáků pracujících, ale co nejvíce rozdělit třeba chudákům mladým. No a to jaksi naráží nejen na ekonomické, ale i fyzikální zákony (zachování hmoty). Ten ekonomický narozdíl od fyzikálního nabízí ještě jednu možnost- zadlužit se, ale v uzavřeném systému (stát, zeměkoule) se stejně musí najít někdo, kdo půjčí.

Samozřejmě, argument hospodárnosti státních úředníků, kteří rozhodují za cizí peníze, je legálním argumentem. Jen komunisté si naivně mysleli, že člověk je schopen pracovat pro cizí stejně usilovně jako pro sebe. Zde je snad řešením usilovná kontrola ze strany těch, kteří platí, vůči těm, kteří peníze v jejich zájmu používají. Takže to, že občan není lhostejný, by se mělo projevit zejména na tomto poli. Autor se živí jako makroekonom.