Zároveň však uvedený způsob řešení krize a následné vyjádření důvěry nové vládě parlamentem umožňovalo komunistické straně doma i v zahraničí vytvářet zdání legálnosti jejího postupu v průběhu únorových událostí. Vyjádření důvěry nové Gottwaldově vládě parlamentem vyvolávalo dlouhou dobu rozporuplné diskuse. Ještě donedávna jsme se mohli setkat s názorem, že za definitivní uchopení moci komunistickou stranou můžeme považovat až zmíněné vyjádření důvěry nové vládě parlamentem.

Přitom mnozí autoři, zabývající se problematikou poválečného vývoje v Československu vyslovují podiv nad tím, že pro novou vládu v parlamentu hlasovali i mnozí poslanci národně-socialistické strany a strany lidové.

Obsah dokumentů zpřístupněných po roce 1989 ukazuje, že komunisté neponechali nic náhodě. Ještě před podpisem demise ministrů prezidentem Benešem se jim podařilo dosáhnout stavu, kdy se pravděpodobnost vyjádření důvěry nové vládě složené podle představ komunistů rovnala téměř stoprocentní jistotě.

Okamžitě po podání demise zintenzívnili komunisté v parlamentu jednání s nekomunistickými poslanci. Na ÚV KSČ pracovala dlouhodobě, již dávno před únorem 1948 Komise pro evidenci demokratických sil v ostatních politických stranách. Jejím úkolem bylo vytipovat a získat významné členy jiných politických stran ke spolupráci s komunisty. Od počátku ledna 1948 zpracovávala komise pro vedení KSČ podklady o tom kolik členů ostatních stran bude ochotno s KSČ spolupracovat a dokonce se stát členy této strany. Při razii, kterou uskutečnila Státní bezpečnost v průběhu únorových dnů roku 1948 v sekretariátech národně-socialistické strany bylo zjištěno mnoho případů, kdy členové této strany byli současně členy KSČ.

Rozhodující jednání určených komunistických poslanců s poslanci ostatních politických stran probíhalo ve dnech 23.-25. února 1948. Klement Gottwald nařídil vypracování seznamu všech poslanců, kteří budou v parlamentu hlasovat pro jeho novou vládu. Tento úkol měl být splněn do 25. února dopoledne. Komunisté předpokládali, že pokud se jim podaří získat otevřenou podporu ze strany předsedy Ústavodárného národního shromáždění Josefa Davida budou jednání s nekomunistickými poslanci schůdnější.

Dne 24. února proto vyslali k jednání s Davidem místopředsedu ÚNS Františka Komzalu a Bedřicha Rattingera. Jmenovaní požadovali od J. Davida aby se veřejně distancoval od postupu odstoupivších ministrů a vyjádřil názor, že se s nimi neztotožňuje. David si vyžádal do večera čas na rozmyšlenou. Potom jej však již nezastihli.

Podle vyjádření Jaroslava Stránského předstíral David nemoc a vyčkával jak se krize dál vyvine. Při rozhovoru sdělil David Stránskému, že dobrovolně místo předsedy ÚNS za žádných okolností neopustí a že jej bude možno odstranit pouze násilím. Již předem komunisté jednali s Aloisem Petrem a Josefem Plojharem. Předpokládali, že úspěšné jednání s nimi bude možno využít v případě, že by se jednání s Davidem komplikovalo. V případě neúspěchu jednání s Davidem měli od vedení KSČ úkol sdělit mu, že se stává pro KSČ osobou nepřijatelnou.

Dne 24. února 1948 byl vytvořen Akční výbor parlamentní Národní fronty (AV PNF) k podpoře Gottwaldovy vlády. Jeho členy se stali Antonín Gregor, Bedřich Rattinger, František Komzala, Josef Plojhar, Jaroslav Lindauer a Ján Šefčík. Tajemníkem AV PNF se stal Bedřich Rattinger. Akční výbor parlamentu stanovil na den 25. února úkol provést porady s jednotlivými poslanci sociálnědemokratické strany, stany národně-socialistické a Demokratické strany Slovenska.

Také cílem tohoto kroku bylo zajištění nezbytné podpory nové Gottwaldovy vlády. Lidovci Alois Petr a Josef Plojhar sdělili, že s nimi jde asi jedna třetina klubu. Plnou podporu AV PNF vyjádřili i čelní představitelé sociální demokracie Bohumil Laušman, Zdeněk Fierlinger a František Tymeš. Člen Demokratické strany Slovenska Ján Šefčík oznámil jména deseti poslanců, kteří byli ochotni hlasovat pro novou vládu.

V době, kdy Klement Gottwald odjížděl dne 25. února 1948 na Pražský hrad k jednání s prezidentem Benešem měl v rukou seznam 200 poslanců všech politických stran. Ti byli rozhodnuti hlasovat v parlamentu pro rekonstruovanou vládu v případě, že prezident podepíše demisi. Přitom k vyjádření důvěry vládě stačilo 151 hlasů. Seznam představoval pádný argument v rukou Klementa Gottwalda také vůči možným námitkám prezidenta republiky. Komunistům se podařilo tento relativně značný počet poslanců získat na jejich stranu různými, mnohdy nevybíravými způsoby.

Část nekomunistických poslanců získali již před únorem systematickou prací členů Komise pro evidenci demokratických sil v ostatních politických stranách. Jiným slíbili výhody a významné pozice v parlamentu nebo v jiných složkách státní správy. Výjimkou nebyl ani nevybíravý nátlak a vyhrožování. Svoji úlohu sehrály i kompromitující materiály, které připravovalo Reicinovo vojenské obranné zpravodajství a Státní bezpečnost. K tomu tyto složky využily různých záznamů o chování poslanců v období předmnichovské republiky nebo v období války. Některé kompromitující materiály získávaly tyto složky od sovětské zpravodajské služby.

Vypracování seznamu poslanců ochotných podpořit v parlamentu novou vládu bylo pouze prvním krokem AV PNF k "očistě" parlamentu. Parlamentní akční výbor vypracoval "Prohlášení" následujícího znění: " Vítám vytvoření akčního výboru Národní fronty poslanců Ústavodárného národního shromáždění, neboť v něm vidím záruku rychlého vyřešení vládní krize ústavní a parlamentní cestou, jak to naznačil předseda vlády Klement Gottwald, vidím v něm záruku uskutečnění zákonodárného programu ÚNS.

Proto prohlašuji že se dávám plně k dispozici akčnímu výboru Národní fronty poslanců ÚNS k další budovatelské práci na půdě parlamentu a k podpoře konsolidačního úsilí obnovené vlády Klementa Gottwalda." Parlamentní akční výbor fakticky považoval toto prohlášení za přihlášku k přijetí do obrozené Národní fronty. Poslanci se však nemohli dobrovolně rozhodnout podepíší-li uvedené prohlášení.

O tom, komu bude prohlášení zasláno a kdo jej bude moci podepsat rozhodoval AV PNF a definitivně až politický výbor při Ústředním akčním výboru Národní fronty. Průběh celé akce byl načasován tak, aby AV PNF předložil seznamy poslanců kterým bude prohlášení zasláno a kterým nikoliv politické komisi ÚAV NF do soboty dne 6. března 1948. Komise definitivně rozhodla do pondělí 8. března 1948. Dne 10. března bylo zahájeno plénum ÚNS.

Prohlášení z celkového počtu 300 poslanců neobdrželo 30 poslanců národně-socialistické strany, 21 poslanců Demokratické strany Slovenska, 13 lidovců a 7 sociálních demokratů. Prohlášení naopak obdrželi všichni komunisté, 33 lidovců, 30 sociálních demokratů, 25 národních socialistů a 22 slovenských demokratů. Do zahájení pléna vyřešil AV PNF i problém delegování poslanců jednotlivých politických stran na různé funkce v parlamentu. Tímto způsobem komunisté definitivně pojistili své vítězství a převzetí veškeré moci ve státě.

Ještě dnes existuje celá řada otazníků kolem únorových událostí roku 1948. Ještě stále se setkáváme i s názorem, že podpis demise ministrů prezidentem Edvardem Benešem umožnil převzetí moci komunistickou stranou. Dokonce se setkáváme i s názorem, že prezident zradil ty, kteří se snažili demokracii zachránit a zabránit nástupu komunistů k moci. Ve výjimečných případech je Beneš kritizován, že nepoužil armádu k zabránění převzetí moci komunistickou stranou.

Analýza archívních pramenů z období poválečného vývoje v Československu ukazuje, že výše uvedené názory postrádají reálný základ. Je známo, že E. Beneš dlouho zvažoval podpis demise ministrů. Jeho argument, že sice může demisi podepsat, ale Ústavodárné národní shromáždění nevyjádří nové vládě důvěru se stal pouhou fikcí v momentě kdy dne 25. února předložil Klement Gottwald prezidentu Edvardu Benešovi seznam 200 poslanců, kteří budou hlasovat pro rekonstruovanou vládu v ÚNS. Až poté prezident demisi podepsal.

Vedoucí představitelé nekomunistických politických stran neučinili nic čím by podpořili prezidenta Beneše v tomto nerovném zápase. Nebyli schopni ve svých politických stranách zabránit tomu, aby značná část jejich poslanců podpořila novou vládu Klementa Gottwalda. Skutečnost, že tuto vůli vyjádřili ještě před podpisem demise prezidentem Benešem dává jednoznačně odpověď na otázku kdo koho vlastně zradil. Byla to vlastně dvojí zrada. Na prezidentu Benešovi i na demokracii. Proto ne podpis demise prezidentem Benešem, ale jednání zmíněných poslanců otevřelo cestu 40 letům totality. Pro novou vládu zvedli v parlamentu ruce nejen komunisté a sociální demokraté, ale i národní socialisté a poslanci ostatních politických stran. Byli to všichni jejichž jména figurovala na seznamu, který předložil Gottwald prezidentu Benešovi. Vcelku jednoznačně lze odpovědět i na otázku jaký by byl další vývoj v případě, že by prezident demisi nepodepsal.

V této souvislosti lze jen souhlasit s názorem který vyslovil již v roce 1968 tehdy komunistický ministr vnitra Josef Pavel, který byl s vnitropolitickou situací v průběhu únorových událostí detailně seznámen když uvedl: "Nestalo by se vůbec nic pouze cesta k vítězství by byla poněkud složitější."

Faktorů, které výrazně přispěly k uchopení moci komunistickou stranou v únoru 1948 bylo jistě více. Za zmínku však stojí některé o nichž se dosud rovněž příliš nehovořilo. Existuje celá řada argumentů o tom, že se vedoucí činitelé nekomunistických politických stran v období let 1945-1948 dopustili celé řady osudových chyb. Některé z nich byly vynucené tlakem komunistů a mnohé vyplynuly, troufám si říci z politické naivity zdánlivě zkušených vůdců nekomunistických politických stran, kteří se desetiletí pohybovali ve vrcholné politice.

Za jednu z těchto chyb lze považovat přijetí zákona o SNB v létě roku 1947 v podobě, která neumožňovala demokratickou kontrolu tajných služeb (především vojenského obranného zpravodajství a Státní bezpečnosti). Také pro zákon o SNB hlasovala většina poslanců nekomunistických politických stran. Tyto složky se staly hlavním nástrojem na cestě KSČ k moci od léta 1947.

Zpravodajské služby dostaly v létě roku 1947 rozkaz zničit veškeré kompromitující materiály, na představitele politických stran Národní fronty, které pečlivě shromažďovaly od roku 1945. Vedení komunistické strany mělo vážné obavy z toho, že v případě přijetí zákona o SNB, který by umožňoval demokratickou kontrolu bezpečnostních složek zástupci všech politických stran zastoupených v parlamentu budou zveřejněny kompromitující materiály o jejich nezákonné činnosti ve prospěch KSČ. To by mohlo mít katastrofální důsledky včetně ztráty hlasů v případných volbách. V momentě kdy toto nebezpečí pro KSČ pominulo, byl zahájen rozhodující nástup k uchopení politické moci právě s využitím Státní bezpečnosti.

Výše uvedené potvrzují i paměti některých aktérů událostí té doby, zveřejněné s odstupem času. K nim lze zařadit i vzpomínky gen. Mikuláše Ferjenčíka a plk. gšt. Oskara Pejši na vývoj situace v letech 1945-1948. Gen. Ferjenčík vykonával do voleb v roce 1946 funkci státního tajemníka v MNO a později funkci pověřence vnitra na Slovensku. Plk. gšt. Oskar Pejša stál v čele čs. vojenské mise ve francouzském okupačním pásmu v Německu a patřil k významným představitelům květnového povstání. Oba se setkali v exilu v USA. Oskar Pejša stál dlouhá léta v čele Svazu čs. důstojníků v exilu v Chicagu. Jejich paměti pocházejí z 60. let a jsou uloženy v archívu na univerzitě v Chicagu.

Společným charakteristickým rysem jejich pamětí je skutečnost, že od prezidenta Beneše, k jehož příznivcům oba bezesporu patřili a jehož si vážili, očekávali rozhodnutí a kroky, které učinit nemohl. Týkalo se to jak situace v armádě tak i rozhodnutí v ostatních oblastech života společnosti. Oba projevovali značnou míru politické naivity, ale také základní neznalost Ústavy a platných zákonů. Ve větší míře se tyto rysy projevily u gen. Ferjenčíka. Podobné postoje ale můžeme sledovat i u celé řady generálů, kteří po roce 1945 nepatřili k příznivcům komunistické strany a kteří byli ihned po únoru z armády odstraněni.

Zatím co generálové a důstojníci -- členové KSČ a jejich příznivci bez skrupulí a mnohdy v rozporu s platným právním řádem a vojenskými předpisy tvrdě pracovali na obsazení klíčových pozic v armádě "spoléhali" ostatní na to, že prezident Beneš jako vrchní velitel branné moci podobnému vývoji zabrání. Realita však byla zcela jiná.

O jednom z faktorů, který sehrál důležitou úlohu v poválečném vývoji se zmiňuje ve svých pamětech i Prokop Drtina. Vedoucí představitelé nekomunistických politických stran nedokázali reálně analyzovat a odhalit skutečné cíle komunistické strany. Postup Klementa Gottwalda ve funkci předsedy vlády po květnových parlamentních volbách v roce 1946 vedl k jejich mylné představě, že KSČ bude ochotna spolupracovat s ostatními stranami na budování demokratické společnosti. Podobným způsobem vystupoval i ministr vnitra Václav Nosek.

Sám Prokop Drtina byl dokonce ještě v roce 1947 přesvědčen, že zneužívání bezpečnostních složek ministerstva vnitra komunistickou stranou je realizováno bez vědomí ministra vnitra a soustavně jej žádal o sjednání nápravy což ministr Nosek vždy slíbil ale nikdy nerealizoval.

Výsledkem působení výše uvedených faktorů, ale také působením řady dalších bylo převzetí moci KSČ v únoru roku 1948. Vývoj po únoru 1948 měl velmi rychlý spád a nenechal nikoho na pochybách kam směřuje. V průběhu března 1948 převzaly otěže rozhodujících perzekucí nelegální akční výbory Národní fronty všech stupňů. Vznikaly bez jakéhokoliv právního podkladu a plnily úkoly, které evidentně odporovaly Ústavě a platným zákonům. To vše s plným vědomím a za podpory těch kdo se podíleli na jejich vzniku.

Rozsáhlé perzekuce bez "požehnání" zákonem probíhaly až do léta 1948. Do 26. března 1948 muselo opustit svoje zaměstnání 7 013 osob. Do konce května to již bylo 10 012 osob a jejich počet každým dnem narůstal. V létě 1948 dosáhlo číslo perzekvovaných asi 60 000 osob.

K poslednímu záchvěvu odporu demokratických sil v parlamentu došlo při projednávání zákona "O úpravě některých poměrů na ochranu veřejných zájmů", který zpětně legalizoval nezákonnou činnost akčních výborů. Poslanci socialistické a lidové strany vyjádřili názor, že zákon je protiústavní, příliš tvrdý a fakticky kryje nesprávná opatření akčních výborů. Zároveň konstatovali, že jejich obsah je v rozporu se sliby Antonína Zápotockého a Klementa Gottwalda. Podle jejich názoru došlo k poškození tisíců obyčejných lidí, kteří ztratili zaměstnání, nárok na penzi a veškeré jistoty. Zákon považovali za asociální. Po krátké agresivní kampani komunistů proti odpůrcům zákona byl nakonec parlamentem přijat a perzekuce pokračovaly neztenčenou měrou. Postupně zasáhly perzekuce všechny sociální vrstvy.

Nakonec se perzekucím nevyhnuli ani mnozí členové komunistické strany včetně jejich nejvyšších představitelů. Revoluce začala "požírat" své děti. Tragické období poúnorové historie našeho národa, kdy na popravištích skončili vedle sebe nevinní občané zároveň s čelnými představiteli strany, která v únoru 1948 zvítězila nad "buržoazní reakcí", následovalo zanedlouho.