I.

Změny na počátku 90. let, které otřásly se základy autoritářských režimů v Africe, nebyly pouhé ozvěnami "perestrojky", ale především důsledky dlouhodobě se zviřující nespokojenosti Afričanů s nekompetentním vládnutím založeným na represi a pošlapávání lidských a občanských práv. Tento odpor svým dílem přispěl k pádu bipolarity, který mimo jiné znamenal i změny v politice etablovaných rozvojových agentur.

Nebyla pouze kapitulace Východu, a tím i poskvrněná reputace socialismu jako alternativní formy organizace společnosti, která udělala bezpředmětnou blokové strategie zahraniční podpory "přátelské diktátory"; ve skutečnosti na počátku 90. let XX. století se řada afrických režimů již sama položila pod dvojitým tlakem domácí opozice a rozpadajícího se hospodářství.

Ideologickým základem rozvojové strategie pro post-bipolární éru se stal manifest Světové Banky (SB), který byl koncipován nejen jako zprostředkovatel "závanu změn" do "problémového kontinentu", ale i jako symbol ukazující světu, jak vítězný Západ, kritizované mezinárodní organizace a africké vlády společně zachraňují studenou válkou udupaná práva Afričanů na demokracii, rozvoji a dobré vládnutí (good governance). Nová ideologie rozvoje vyšla v listopadu 1989 pod názvem, Sub-Saharan Africa: From Crisis to Sustainable Growth, jako vlivná směrnice spojující obnovení Afriky s nastupující neoliberální globální hegemonií. Obnovení chabého afrického hospodářství, v němž hrálo hlavní roli zemědělství, bylo vnímáno šířeji a zahrnovalo témata jako udržování životního prostředí, zavedení sociální rovnosti, a demokratizace politiky. Významný byl i fakt, že výchozí explanační rámec zahrnoval veličiny, které mají vliv na hospodářský růst a byly, jak lokální, tak i mezinárodní provenience, a týkal se faktorů ekonomických, politických a kulturních. Na základě těchto premis byly navrženy konkrétní návody obligatorních reforem, v nichž klíčové postavení zaujal koncept dobrého vládnutí. Zdálo se, že ti, kteří rozhodují o podobě rozvojové ideologie a její strategie, se konečně pochopili, že úspěšnost řešení, které nabízí, je závislá na kvalitě explanačních struktur, z nichž jsou odvozena, a ty musí brát v úvahu všechny faktory, které je ovlivňují.

Ovšem je nutno připomenout, že tato strategie nebyla zcela nová a byla spíše pečlivou revizí starých pravidel, která se jevila jako nepotřebná ve změnných podmínkách mezinárodního systému. V určitém smyslu dokonce je to revize projektu "modernizace" post-válečných 50. a 60. let XX. století, v němž dominovaly názory, že trh není dostačujícím nástrojem pro rozvoj a proto je třeba posílit pro-aktivně intervenční roli státu. Její geneze lze spojovat s nástupem konzervativních sil, které postupně dominovaly politické scéně USA a některým západoevropským zemím již od 80. let minulého století, a předznamenal rostoucí útok na roli státu ve společnosti ve prospěch trhu. Návrat ke "klasickému tržně orientovanému modelu", jehož nejlépe symbolizovaly termíny jako reagano-ekonomie nebo thatcherismus, se shodovaly s posílením autoritářských tendencí na africké politické scéně tak, jak to dokázaly reputace takových politiků, jako byli I. Amin, J.B. Bokassa, S. Barre, později i M. Haile-Mariam či S. Doe, a rostoucí excesí Apartheidu na jihu sub-kontinentu.

Z hlediska etablovaných rozvojových agentur posílení autoritářských tendencí znamenaly vítanou zbraň, s jejíž pomocí bylo snadno prokázat pravdivost svých argumentů označujících za hlavní příčiny neúspěchů rozvoje v afrických zemích lokální faktory za současného opomíjení vlivu globálních překážek, jako jsou nerovné obchodní podmínky, odvodu kapitálu, vynucování neproduktivní know-how a diskriminační a represivní legislativy o patentech, a nezodpovědné mocenské politiky klíčových státu mezinárodního systému podporující proti-demokratickým procesům v Africe.

Dnes je kritika "lokální nedostatečnosti" posílená požadavkem nepodmínečného přijetí procedur neoliberální rozvojové strategie, jako jsou liberalizace, privatizace, devalvace apod., v níž má hrát stát role poslušného vykonavatelé potřebných kroků pro jakýsi "udržitelný rozvoj kapitalistického hospodářství" v afrických podmínkách. Podle této strategie to, co potřebuje Afrika, je takové formy vládnutí, jejichž posláním je vytvářet a udržovat podmínky pro akumulace soukromého kapitálu, což obráží v silné advokacii SB a Mezinárodního měnového fondu (MMF) privatizace, decentralizace služeb, a odstranění jakékoliv omezení ze strany státu i ve veřejném sektoru, jako jsou školství, zdravotnictví, municipální služby apod..

Podle této vize předpokladem úspěšného rozvoje je stát, který je schopen zajistit pořádek, podporuje rozvoj infrastruktury, spolehlivého zákonodárství a administrace za účelem důsledného tržního pře-orientování celé společnosti. Terčem kritiky je dosavadní zbytnělý stát s omezenou kapacitou a nekompetentní administrací snadno podléhající vnitřním otřesům. Jako nástroj změny podobného státu jsou předepsány reformy liberálního typu (více-systém stran, povolení opozice, všeobecné volby) a kroky k posílení dosavadních institucionálních kapacit prostřednictvím rozšířeného a zesíleného soukromého sektoru včetně nadnárodních korporací, vládních i nevládních mezinárodních organizací atd.; jakýsi futuristický model "korporativního státu" ušitý Africe na míru.

II.

Na první pohled je třeba tuto strategii uvítat; dokonce lze říci, že skutečnost že Západu trvalo tak dlouho, než spojil rozvojovou pomoc se standartami dobrého vládnutí, které se ostatně tolik cení ve svých zemích, je důkazem jeho politické floskule a předpojatosti přispívající ke zhoršování stavu "politického parkinsonismu", jež roky svírá Afriku. V opačném případě by nejen významně přispěl k zabránění těm nejhorším formám porušování lidských a občanských práv v mnoha afrických zemích, ale zůstal by věrny vlastním politickým krédům jako jsou "svoboda," "demokracie," "rovnost," či "lidská práva".

Ve skutečnosti koncept "dobrého vládnutí" se dostal do středu pozornosti v okamžiku, kdy Západ rozhodl, že ekonomická liberalizace není dostačující k dosažení rozvojových cílů, a bylo jiste, že problém "jiné alternativy" byl jednou provždy odstraněn rozpadem konkurenčního Východu; za těchto podmínek bylo snadno stanovit "kritéria" přijatelnosti vládnutí kteréhokoliv afrického státu.

Připomenutí této skutečnosti není samoúčelné; upozorňuje na potřebnost a důležitost trvalého přehodnocení zahraniční rozvojové pomoci nejen v kontextu vztahů "poskytovatel -- přijímající" ale i s ohledem na změny v mezinárodních vztazích a mezinárodní politice. Aby taková hodnocení byla úplná, musí zahrnout nejen kritiku politické korektnosti a stálosti rozvojové pomoci, ale i její morální kompetentnosti.

Důležitým začátkem podobného přehodnocení musí být i kriticky umístění konceptu dobrého vládnutí do celkového obrazu současné neoliberální konjunktury na straně jedné, a možnosti demokratických sil v Africe, jak ji mohou zúročit ve prospěch boje za demokracii i větší politickou a ekonomickou nezávislost na straně druhé. Z tohoto uhlu je kriticky fakt, že vzhledem ke svému záměru africké obnovy pojem dobrého vládnuti, tak, jak je dnes praktikován upřednostňuje zájmy takových sil, jako jsou nadnárodní korporace, kterým jde hlavně o rychlý zisk a záruky investic, nespočetné množství vládních a nevládních mezinárodních organizací, často s pohybnými mandáty ovšem neúměrně silnou pravomoci, a nepatrná vrstva středně-vyšší vrstvy a sešlé vládní garnitury vystupující jako propachtovatel-správce. Jinými slovy nemůže znamenat umocňování (empowerment) afrických demokratických sil a Afriky; ani nepředstavuje uvědomění, že africké demokratické síly jsou skutečným předvojem dnešního hnutí za demokracii a udržitelný rozvoj na kontinentu, které zůstaly věrné těmto cílům i v dobách, kdy většina Západu, implicitně i explicitně, považovala drtivou většinu obyvatel Afriky za nehodnou ideálů demokracie, svobody a rovnosti.

III.

Koncept dobrého vládnutí chce poukázat na důležitost způsobu výkonu státní moci; prověřuje schopnost afrických vlád uskutečnit rozvojové programy tak, aby vyhovovaly potřebám obyvatel dané země; vytýká zneužití politické autority vládními činiteli a upozorňuje na případy porušování práv občanů. Mnohdy takové prověřování dostává širší dimenzi, když se do něho zapojují nevládní organizace, které se podílejí na uskutečňování rozvojových projektů podporovaných etablovanými rozvojovými organizacemi.

Z pohledu afrických priorit, tj. stability a rozvoje, ale i z hlediska dvojitých nejčastěji proklamovaných cílů neoliberální konjunktury, demokracie a lidská práva, koncept dobrého vládnutí vnáší dva rozpory:

• Omezuje demokracii na pouhou techniku organizování více-partijních voleb a povolení opozice.
• Vyzdvihuje spíše odvozené atributy demokracie, jako jsou svoboda vyjadřování či spolčení, liberalizace tisků, na úkor těch základních, jako je rovnost, sociální spravedlnost a právo na rozvoj.
1.

Vedle demokratičnosti (v užším slova smyslu, viz č. 2) a transparentnosti existuje jeden podstatný aspekt dobrého vládnutí, tzv., účinné vládnutí (effective governance). Tato odlišná pojetí dobrého vládnutí nemusí nutně být slučitelná; jedna strana poukazuje na míru odpovědnosti těch ve vládě vůči těm, nad nimiž vládnou, druhá posouvá totéž měřítko výše a zahrnuje i kriteria přesahující sféru demokracie a lidských práv tak, jak jim současný "politický žargon" rozumí a jak je interpretuje; můžeme například připomenout aspekty vládnutí, jako jsou zajišťování sociálního blahobytu (welfare) nebo zajišťování hospodářského rozvoje a za tímto účelem dodržování pořádku jako priority státu.

Populární teze, že "pouze demokratické systémy mohou zaručit hospodářský růst", není zcela zřejmá. Řada případů potvrzuje, že existuje nutná korelace mezi demokracií a hospodářským rozvojem. Země jako jsou "asijští tygři", dále spíše městské státy než státy v pravém smyslu, jako jsou Singapur či Hong-Kong se v době svého ekonomického rozkvětu a dlouho potom neprojevovaly jako demokratické, alespoň ne tak jak chce demokracii chápat Západ; Hong-Kong byl britskou kolonií. Jepičí život ekonomického rozkvětu jihoamerických států, jako Chile nebo Argentina, byl dirigován pod vládou junty a po brutálních vojenských převratech zaměřených proti demokraticky zvoleným vládám. Dokonce počátky "hospodářského zázraku" západních zemí mají pramalý vztah k demokratičnosti a byly postaveny přímo v rozporu s jejími principy. I dnes přetrvávají markantní nerovnosti v bohatství a příjmech v zavedených reprezentativních demokraciích; chudoba a bezdomovost stávají mnohem evidentními skutečnostmi ve vyspělých zemích a to zvlášť od konce 70. let XX. století stejně jako rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími skupinami.

Význam a uplatnění různých ideologie je jedna věc, skutečnost politické moci je jiná. Současné západní státy a severní Amerika nejsou ani tolik kreacemi liberálních a plurálních skutečností, jako spíše nástroji soupeřících skupin a zájmů využívajících volebního klání. Ovšem ani toto volební klání nemění nic na faktu, že ve své podstatě zůstávají nástrojem moci nabité zdroji financí, technologie, organizačních kapacit s privilegovanými přístupy k informacím a obrovskou silou prosadit to, co definují jako své zájmy; v tom smyslu je pro něj rozhodující účinnost než demokratičnost se svou inklinací k rovnosti.

Důležitým aspektem účinnosti je míra sociálního blahobytu, která nesmí chybět při hodnocení jakéhokoli vládnutí, avšak nemusí být kompatibilní s kritérii, jako jsou demokratičnost nebo odpovědnost. Existuje řada konkrétně historicky obhajitelných případů, které toto vylučují. Zahrnutí účinnosti jako měřítka dobrého vládnutí poukazuje na fakt, že otázka vládnutí není jednoduchou záležitostí tak, jak je dnes prezentována etablovanými rozvojovými organizacemi, stejně jako západními politiky a částí medií, coby vlajko-nosiči neoliberální globální hegemonie.

IV.

Nová agenda dobrého vládnutí nepřichází jako nějaký odložený dar, který blahosklonně poskytuje Západ Africe. Opačná představa sleduje posílení ohlušujících výkřiků o autoritářských vládcích a brutálních režimech jako pra-příčiny africké nesnáze a ospravedlnění stále vtíravějších podmínek poskytování zahraniční pomoci či multilaterální a bilaterální spolupráce jako konečné a od nichž nelze odstoupit. Ovšem, jak ukazují zde uvedené argumenty, ve skutečnosti není problém odhalit nejen faleš ale i absurdnost takovéto zaslepené pompéznosti v tom, že Západ je skutečným nositelem demokracie a hospodářské prosperity pro Afriku.

Západní obhajoba demokracie byla v podstatě samoúčelná a oportunistická, a málokdy opravdová, a už vůbec ne upřímná. Horší ovšem je to, že ani dnes, po skončení "blokové politiky" nic nenasvědčuje tomu, že by Západ chtěl něco zásadního změnit ve svém bizarním přístupu k demokracii, o němž svědčí právě koncept dobrého vládnutí a jeho uskutečňování v kontextu nové neoliberální rozvojové strategie.

Vývoj na africkém kontinentě v post-nezávislostní éře podtrhuje problém odpovědnosti, především ze strany afrického vedení, ale i mezinárodního společenství, v němž hraje hlavní role Západ. Faktem je, že většina obyvatel Afriky měla téměř nic z vládnutí, a to cokoliv pod tímto termínem chápeme, v tomto období. Zatímco z pohledu SB a MMF cíl dobrého vládnutí je vyhodnocení legitimity afrických vlád, v praxi se to projevuje zasahováním do sféry vnitřní politiky státu; tudíž odporuje principy, které umožňují působení obou institucí a nepřipouští vměšování do vnitřních záležitostí států. Z toho pramení mnoho argumentů konstatujících, že působením SB, MMF, a mezinárodních nevládních organizací dochází k de facto, ne-li de jure, "rekolonizaci" Afriky.

Závěrem je třeba říci, že o tom, zda-li nějaká vláda je dobrá či špatná, by měli rozhodovat především ti, kteří žijí pod její správou. Jakýkoliv jiný posudek pak silně zavání nepřijatelným paternalismem a sebeuspokojeností, které v dlouhodobém pohledu působí kontraproduktivně. Otázka vyhodnocení "vládnutí" spočívá především ve vyhodnocení "výkonnosti" konkrétní vlády, která úzce souvisí s její účinností; tyto dva aspekty vládnutí nelze od sebe oddělovat. Pouze základní prvky státnosti mohou poskytovat minimální podmínky pro dosažení míru, stability a udržitelný rozvoj. V tom spočívá závažnost i hlubokost afrických problémů; státotvorné procesy, který v podstatě odporují jakákoliv smysluplná řešení kromě "záchranné operace typu peacekeeping, peace support, a peace building v prostředí, v němž lidé málokdy jsou středem zájmu státních aktivit.

Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů