Evropa vrací úder

Jedenáct evropských zemí v roce 1999 přistoupilo ke společné zúčtovací měně euru. Řecko se přidalo o rok později a 1. ledna 2002 byly "staré" měny úplně staženy z oběhu. Tímto krokem byla završena největší měnová reforma v historii. Eurozóna již nyní vykazuje větší podíl na světovém obchodu než USA. Dováží například více ropy než Američané a je hlavním obchodním partnerem pro země Blízkého východu. Úrokové sazby na euro jsou vyšší než na dolar, ale eurozóna přitom nemá vysoké zahraniční zadlužení nebo obchodní deficit. Výše uvedené faktory vedou k rostoucí důvěře v euro. Nejspíše právě proto přistoupila Čína k částečné konverzi svých měnových rezerv z dolarů na euro, Korejská lidově demokratická republika začala dolar úplně bojkotovat a v zahraničním obchodě nyní používá výhradě euro.

Silné euro navíc podporuje rozšíření Evropské unie a vyvíjí tlak na Dánsko, Švédsko a Velkou Británii, aby přistoupily ke společné měně. Na sklonku roku 2002 bylo s platností od května 2004 přijato do Evropské unie dalších deset zemí. Tím vznikne společný trh o síle 450 milionů spotřebitelů, který bude cílovým územím pro více než polovinu ropné produkce zemí OPEC.

Shrnuto a podtrženo, jediným argumentem pro preferenci dolaru před eurem je právě možnost nákupu ropy za americkou měnu.

Tento argument se však netýká členských zemí OPEC, z jejichž pohledu by naopak mělo smysl převést do poloviny roku 2004 své rezervy do společné měny. Kdyby poté začal OPEC uvádět ceny ropy v evropské měně, vzrostla by poptávka po ní, což by následně vedlo k velkému zhodnocení měnových rezerv euro. Tyto úvahy se však v amerických médiích neobjevují.

Zlotřilé státy

První členskou zemí OPEC, která přestala být k dolaru loajální, byl Írán, který o prodeji ropy za euro mluví již od roku 1999. Americký prezident George W. Bush v lednu 2002 jmenoval Írán jako jeden ze států osy zla i přesto, že tato země má demokratické tendence. Spojené státy by ovšem měly tyto tendence ocenit a podpořit, alespoň pokud se hodlají držet hodnot, které prosazují. Írán se však nenechal odradit a během roku 2002 převedl většinu svých měnových rezerv na euro. Návrh na prodej ropy za společnou evropskou měnu nyní zvažuje íránská centrální banka a parlament. Nechme se překvapit, zda si Američané najdou záminku pro svržení mladé íránské demokracie a nahradí ji diktaturou, která bude - shodou okolností - dávat přednost dolaru před eurem.

Dalším provinilcem byla Venezuela. V roce 2000 svolal venezuelský prezident Hugo Chávez konferenci o budoucnosti fosilních paliv a obnovitelných energetických zdrojů. Výsledky diskusí v září roku 2000 prezentoval na summitu zemí OPEC. Jeho doporučením bylo vytvořit moderní elektronický barterový systém, který by členským zemím umožnil přímou směnu ropy za potřebné zboží a služby, aniž by při obchodu musela být použita jakákoliv měna. Tento systém by představoval největší výhody pro chudší země OPEC, které nedisponují velkými měnovými rezervami. Chávez udělal třináct takovýchto obchodů. Při jednom z nich zaplatila Kuba za ropu tak, že zajišťovala zdravotní služby ve venezuelských vesnicích. V dubnu 2002 se Chávez stal obětí puče.

Bushova administrativa tento vývoj přivítala stejně jako novináři v řadě amerických novin. Převrat však trval jen dva dny a objevily se důkazy, že za ním byla americká vláda.

Třetím a nejvýraznějším odpůrcem všemocného dolaru byl právě Irák. Saddám v říjnu roku 2000 oznámil, že irácká ropa bude počínaje 6. listopadem prodávána za eura a ne za dolary. Krátce poté Saddám převedl celý desetimiliardový rezervní fond programu "ropa za potraviny" z dolarů do eur. Americká média o těchto událostech neinformovala.

Prezident George W. Bush nás ujišťuje, že irácká ropa patří iráckému lidu. Každé aktivum oceněné v dolarech je však alespoň zčásti americké, protože přispívá k udržení poptávky po dolarech, což Americe umožňuje vyvážet více dolarů a nazpět dostávat více zboží a služeb. Americká upřímnost teď projde zajímavým testem: bude nová irácká vláda i nadále obchodovat ropu za eura?