Historie příběhu začíná otcem Francesca Cenciho, Cristoforem Cencim, významným římským patricijem a duchovním, který se stává nejvyšším strážcem pokladu (ministrem financí) apoštolské stolice, a v jehož rukou se nahromadí velké movité i nemovité bohatství. Krátce před svou smrtí v roce 1562 si bere za ženu Beatrici Arias, matku svého, v té době již třináctiletého syna Francesca (*1549), kterého pak činí hlavním dědicem svého jmění. Opatrovník Francesca, Monsignore Francesco Santacroce pak v roce 1563 rychle zařizuje svatbu nezletilého se svou vlastní neteří, Ersilií Santacroce.

V manželství Francesca se narodilo dvanáct dětí, z nichž pět umírá již brzy po narození. Cristoforo (první toho jména) se narodil v roce 1567 a umírá v roce 1571, Rocco (první toho jména) se narodil v roce 1569 a umírá v roce 1572, Valerio se narodil v roce 1574 a umírá v roce 1576, Giordano se narodil v roce 1580 a umírá v roce 1581, a Francesca se narodila v roce 1584 a umírá i se svou matkou pět dní po narození.

Na počátku vlády papeže Klementa VIII, vlastním jménem Ippolita Aldobrandiniho (*1536 - +1605), za jehož pontifikátu (1592 -- 1605) došlo k osudovým událostem (a došlo i k procesu s filosofem Giordanem Brunem, i k jeho upálení), žije ještě sedm dětí Francesca Cenciho. Giacomo, narozený roku 1568, Cristoforo, roku 1572, Antonina, roku 1573, Rocco, roku 1576, Beatrice, roku 1577, Bernardo, roku 1581 a Paolo, roku 1583. Jejich matka Ersilia umírá v roce 1584 během porodu Francesky. Rok nástupu Klementa VIII na papežský stolec je i rokem uzavření druhého manželství Francesca Cenciho s ovdovělou Lucrezií Petroni. Rodina žije v paláci Cenci v Římě.

Třetí nejstarší žijící syn Rocco přichází o život v souboji v březnu roku 1595, 9.září téhož roku, přesně tři roky před zavražděním svého otce Francesca Cenciho, umírá, při porodu svého prvního dítěte, Antonina.

Pro zbytek rodiny v nejtragičtějším, osudovém roce 1598, je v červnu nejprve nepřáteli rodiny zavražděn druhý nejstarší syn Cristoforo, počátkem září přichází o život otec Francesco Cenci, a v prosinci téhož roku náhle onemocní a umírá nejmladší syn Paolo. Později kolují Římem pověsti, že i on byl svými sourozenci zavražděn, z obav před prozrazením z důvodu jeho chlapecké povídavosti.

Ústřední tragédie se odehrává v kamenném hradu nad vesnicí La Petrella del Salto, provincieAbruzzo, vzdálené přibližně sto kilometrů severně od Říma. Po zemětřesení, které tuto oblast později zasáhlo, připomínají dnes vlastní hrad již jen rozvaliny. Kromě členů rodiny jsou přímými účastníky dramatu ještě dva muži -- přímí vykonavatelé hrůzného činu. Prvním je správce hradu a kastelán, přibližně pětačtyřicetiletý Olympio Calvetti, který je následujícího roku najatými vrahy sám bestiálně zavražděn, druhým pak kočí a podkoní Marzio Catalano, který umírá rovněž následujícího roku v římském vězení Tordinone po dlouhé sérii výslechů a mučení. Žádný z obou vrahů se soudního procesu nedočká.

Obhajobu sourozenců Cenciů obviněných z osnování otcovraždy vede známý římský advokát Prospero Farinacci. V archivech Vatikánu dodnes existují obsáhlé svazky záznamů z procesu. První výpověď o incestu se v nich však objevuje až těsně před ukončením procesu. Předtím se Beatrice proti obvinění z otcovraždy vytrvale hájí tvrzením, že k něčemu takovému neměla sebemenší důvod. Ti, kteří v tomto procesu straní papežské stolici, z této skutečnosti usuzují, že toto působivé sdělení pravděpodobně poradil Beatrici zmíněný právník. V procesu vypovídá dlouhá řada nejrůznějších svědků, mezi nimi i manželky obou přímých vrahů, - Plautilla Calvetti a Porzia Catalano.

Rozsudek vynáší soud začátkem září roku 1599. Beatrice, Lucrezia, Giacomo i Bernardo jsou pro naplánování a spoluúčast na otcovraždě odsouzeni k trestu smrti. Chvíli před popravou, která se koná 11. září 1599, osmnáctiletého Bernarda Svatý otec omilostňuje a posílá - na galeje. Bernardo se stává jediným členem rodiny, který jejímu tak záhadně krutému, chce se říci až osudovému prokletí, uniká. Pokud ovšem jeho další život (+1626) s hrůznou vzpomínkou na rodinu utopenou a zmizelou v krvi, nebyl jen ještě děsivějším pokračováním tohoto prokletí.

Téma Beatrice Cenci bylo již mnohokrát literárně zpracováno. Mezi nejznámější zpracování patří veršovaná tragédie P. Shelleyho, The Cenci, a Stendhalova a Dumasova esej Les Cenci. Mezi novější zpracování tématu patří tragédie Beatrice Cenci francouzského dramatika Antonina Artauda z třicátých let dvacátého století a stejnojmenná práce spisovatele Alberta Moravii z roku 1958. Příběh Beatrice Cenci byl již i několikrát zfilmován. Shelleyho tragédie The Cenci byla zatím na české scéně uvedena pouze jednou, a to ve dvacátých letech minulého století na scéně pražského Vinohradského divadla.

Nade vší pochybnost známe obrazovou podobu jen dvou účastníků tragédie. Papeže Klementa VIII a advokáta Farinacciho. Autentičnost všech obrazů některých ostatních postav události je vysoce nevěrohodná. To platí i o slavném obrazu Beatrice Cenci z galerie Barberini v Římě, jehož autorem je údajně Quido Reni. V galérii je jak u názvu postavy, tak u jména autora obrazu připsán otazník. Dle určitých charakteristických rysů přisuzovali znalci autorství obrazu postupně Quidu Cagnaccimu a Guercinovi, až se v poslední době, - zvláště pro typické držení hlavy, nazelenalé zbarvení stínů a žlutavě bílé tóny ve tváři mladé ženy -, posléze přiklání zpět ke Quidu Renimu. V žádném případě však žena není Beatrice Cenci. Navinutý turban na hlavách dívčích modelů byl v 16. století častým módním prvkem tzv. Boloňské malířské školy. Znalci se široce shodují v mínění, že při zpodobňování Sibyl byl však u malířů (např. Michelangela, Domenichina, Guercina, Reniho) prvkem typickým. To je vedlo k (dnešnímu) závěru, že proslulý obraz je Reniho obraz -- ovšem obraz Sibily Sámské.