Dějiny se vždy nejprve jeví jako hrubá substance, které teprve básník, nebo onen anonymní básník, kterého nazýváme legendou, propůjčí tvůrčí formu. Zbásněním obnovuje minulost trvale svou životní sílu, fantazie svou odvážnou argumentací svazuje náhodný sled pravdivých událostí, a po určitém čase dochází ke zvláštnímu jevu. Legenda zastiňuje skutečnost a díky ní žijí postavy v naší paměti tak, jak ve skutečnosti nikdy nežily a jak je probudil k životu teprve básník.

Nicméně. Podaří-li se čas od času spolehlivě porovnat již úžasně vžité postavy s jejich historickými předobrazy, legendu se skutečností, básnění s dokumenty, pak se někdy stává, že po desetiletích a staletích se nám skutečná postava zjeví pravdivěji, než její básnické zpodobnění. Dokumenty Albrechta z Valdštejna, proces s Janou z Arku kladou na psychologické objasnění událostí větší nároky než trochu zploštělé a kauzálně svázané formy Schillerových dramat. Obnažená dějinná přirozenost dojímá absencí veškeré sentimentality více než dramaticky upravená forma tragédie, rovněž věcná logika událostí působí přesvědčivěji, než její básnické zpracování. Spolehlivou a vytrvalou prací historiků vidíme v naší době blednout takových zkrášlených básnických obrazů celou řadu. Jedna taková legenda opět odkvétá, aby oživla jako -- pravda. Je to tragická historie Beatrice Cenci.

V římské galerii Barberini visí obraz mladé ženy, který byl vytrvale považován za portrét Beatrice Cenci (viz obrázek), a jehož autorství bylo po dvě stě let připisováno Guido Renimu. Nikdo menší než sám Stendhal nám popsal, jak byl obraz rozmnožován v tisících kopií, mědirytin a fotografií. Tato mladá žena, píše ten jinak tak střízlivý a neromantický muž, je onou nešťastnicí ve zvláštním, k vlastní popravě vlastnoručně připraveném oděvu; jejíž "velice něžné oči vyjadřují udivený výraz překvapení ve chvíli horkých slz". Ve skutečnosti obraz zachycuje asi sedmnáctiletou dívku, která se zcela beze strachu a údivu obrací přes rameno na pozorovatele; prozrazuje zvědavost a jemný půvab, ani jediný rys, který by mohl patřit odhodlané otcovražedkyni, která má být za několik hodin před tváří všeho římského lidu sťata. Ten obraz vskutku nepředstavuje Beatrici Cenci, ani Guido Reni ji nemohl nikdy živou malovat, protože vkročil do Říma - historikové jsou vůči legendě nemilosrdní - až tři roky po její popravě. Proto je chatrný otřesený údiv Stendhala, proto je chatrná Shelleyho romantická tragédie, která nechává Beatrici sejít jako dojemnou oběť otcovské bestiality - skutečnost nám odhaluje, jak to dnes dokazují dokumenty, zcela jiný obraz. Obsahuje méně nevinnosti a méně čistoty, méně romantiky a přepjatosti - ale nekonečně více dramatické síly, víru vášní a hrdinské opovážlivosti. Ukazuje renesanci takovou, jaká byla : brutální a krvežíznivou, bezohlednou a krutou, ukazuje nesmlouvavý boj nespoutaných povah, ukazuje velkou a pronikavou tragédii, srovnatelnou s tragedií rodu Átreovců. Místo chladného popisu Stendhala, místo rétorického, krásného a trochu nasládlého dramatu Shelleyho, vyjevují dokumenty najednou pravdivou historii tohoto zlopověstného a divokého pokolení (Corrado Ricci : "Die Geschichte der Beatrice Cenci", Stuttgart, R. Hoffmann 1925).

Historie rodu Cenciů zde začíná Franceskem Cencim. A již po několika prvních tazích jeho obrazu člověk napíná pameť : odkud zná toho člověka, toho bídného, hrubého, cynického, peněz-chtivého brutálního starce, toho pavouka žádostivosti, který se dopouští všech myslitelných hanebností, který zotročuje a připravuje o dědictví své vlastní děti, který se uzavírá na svém odlehlém panství a tam se oddává nejsprostším výstřednostem; tohoto zlého démona, který je nakonec za tajemného souhlasu svými dětmi zavražděn ? Paměť se napíná - a najednou se rozpomene : ano je to každým rysem on, Fjodor Pavlovič Karamazov, o tři sta let později zvěčněný Dostojevským. Tah za tahem obraz souhlasí, člověk je touto náhodnou podobou až zděšen. Také Francesko Cenci je bohatý, a bohatý jenom špinavým vykořisťováním. Také on za své zcestné skutky uniká trestu jenom nedůsledností zákona, také on přichází stále a stále znovu do konfliktu s justicí, aniž by však strach nabyl nad jeho velkolepým cynismem převahu. Za vraždu a zneuctění je uvržen do vězení, ze kterého se za sto tisíc Scudi vykupuje. Jindy po podobném zločinu prchá do "nemocnice pro nevyléčitelné", ze které se potom opět namáhavě vykupuje; vychází z ní špinavý a pokrytý svrabem, on jeden z nejbohatších a nejmocnějších dvořanů své doby. V procesu, který je neuvěřitelně podobný procesu s Oscarem Wildem, je obviněn z nečistého soužití se svými sluhy. Hořící hranici opět uniká úplatky a lstí. Stejně jako u Dostojevského, zuří mezi Franceskem a jeho dětmi trpký boj o dědictví, o zlato. O zlato, které Francesko využívá výhradně k dosažení slasti zotročovat lidi. Stejně jako Karamazov se krutý, uštvaný a vyděšený stařec uchýlí na své odlehlé panství Petrella a přesně stejně jako Fjodor, který vytrhne svého syna Aljošu z kláštera a zavleče ho na svou zahořklou samotu, odvede i Francesko Cenci svou druhou choť Lukrécii a svou šestnáctiletou dceru Beatrici s sebou do zdmi obehnaného hrůzného zámku jako své zajatce.

Jako své zajatce. Ani jeho žena, ani jeho dcera nesmějí spatřit žádného člověka, nesmějí se s nikým stýkat. Okenice jejich pokojů jsou přibity, nedostane se k nim jediný dopis, ani jejich zpráva ven, a když se ten starý netvor jednou doví, že se Beatrice obrátila s prosbou o osvobození na papeže, vrhne se na ní s býkovcem a zkrvavenou ji srazí k zemi. Zabrání její svatbě, aby ji nemusel dát peníze, brání jejímu styku s bratry, od nichž očekává - právem - to nejhorší. Jeho synové totiž zdědili jeho vlastní krev - jsou to opovážliví, divocí, zvrhlí chlapíci, kteří se nebojí zákona ani boha, jsou brutální a bezostyšně žádostiví. Francesko dobře ví, že nebudou váhat ani jeho v příhodné chvíli odstranit; způsobem jakým se v té době v Římě nepřítel odstraňoval - ranou dýky. Starý démon je proto neustále ve střehu. Nepozře jediné sousto, nevypije kapku vína, aniž by je nemusela předem ochutnat Beatrice nebo Lukrécie. Aby nemohl být přepaden ve spánku, svou ložnici zamyká -- a stejně jako Fjodor Karamazov, je neustále pln ponurých předtuch svého osudu a divokého, zbabělého strachu o svůj život.

Světové dějiny znají jen málo takových osudových scenerií, jakými je těchto několik pokojů v kamenném zámku Petrella, naplněných zlem, brutalitou, strachem a hrůzou a pravděpodobně neexistuje žádné renesanční představení, které by líčilo tak velký zápas nepřemožitelných instinktů v úchvatném vzájemném konfliktu otce a dcery, ženy a muže, dětí a jejich otce. Snad jenom átreovský mýtus svými kolosálními rozměry a svým ponuře barbarským světlem zná tak krutou velkolepost postav, odvážně předjímajících nebezpečí.

To všechno ale legendě nestačilo. Do kontrastu s tímto tragickým prostředím si potřebovala stvořit něco sněhobílého. Jako protiklad tomuto ďábelskému démonovi, tomuto starému peněz-lačnému prostopášníkovi potřebovala pro rodící se tragédii povznášející impuls, dojímající postavu - a tak si vytvořila legendu bělostně čisté a cudné Beatrice Cenci. Panenská Beatrice měla být přepadena a zneuctěna svým vlastním otcem, pobouřená a vzteklá pak měla na otcovském násilníkovi provést pomstu - tak upravuje legenda události před vraždou. Avšak dokumenty, které Franceskovi rozhodně neprokazují nějaké sympatie, neříkají o takovém krajním přečinu vůbec nic. Vypovídají o odňatém zlatu, o ponižování, o surovostech - ale nikde a nikdy o onom posledním krvesmilném zločinu Franceska Cenciho. V dokumentech se Beatrice již nejeví jako nevinná mučednice, nýbrž - velkolepě v jiném smyslu - jako pravá dcera svého vlastního otce, jeví se jako odvážná a ke všemu odhodlaná žena, odhodlaná dokonce překročit i nejkrajnější hranice přírody. Je smyslově vášnivá a je vášnivá i ve své pomstě. Je to odvážná a smělá žena renesance, ve svém rozhodnutí nerozvážně odvážná. Její otec ji ponížil, její otec ji srazil, její otec ji uvězněním bere celý život - proto musí zemřít. A tomuto cíli nyní obětuje všechno, dokonce i své vlastní tělo.

Provést takový čin však nemůže sama, ani se svou stejně smýšlející nevlastní matkou. Nemůže to dokonce provést ani v trojici se svým vlastním bratrem, který tento záměr sleduje z povzdálí. Použít jed na opatrného otce nelze. K použití sekery na mohutného, přes jeho stáří stále ještě silného a statného muže, jim chybí fyzická síla. Pátrají proto po pomocnících. Za cenu vlastního těla hledá Beatrice muže, který by zasadil smrtelnou ránu jako Aigysthos Agamemnonovi. Nalezne jej brzy. Sluha a domovní správce Olympio je statný člověk s fyzickou silou i duševní odvahou, je ctižádostivý a ješitný : svést ho nedá mladé ženě velkou práci. Beatrice zaplatí plnou cenu. Večer co večer vystupuje Olympio po žebříku do jejího pokoje, kde posléze ještě s jedním komplicem zosnují plán na zavraždění starého démona.

A opět Karamazov. Francesko je přesně stejně jako Fjodor, poté co byl oslaben vínem, na dané znamení spiklenci přepaden. Jeden tlačí jeho ohromné tělo k zemi, zatímco druhý mu kladivem rozbíjí lebku. Mrtvé tělo pak vytahují a shazují z dřevěné terasy, kterou, aby vzbudili dojem, že shnilý balkon náhodou povolil a Francesko se zřítil do propasti náhodou, již den předtím poškodili. Příštího rána je roztříštěná mrtvola dole nalezena.

Nikoli rozum, vášeň byla matkou tohoto plánu, a vášeň tento plán i uskutečnila. Obě ženy se chovají příliš pyšně a sebevědomě, obě spí s nesmyslnou bezstarostností, nepřipouštějí si, že by na ně mohlo padnout nějaké podezření. Zkrvavené koberce skryjí jen nedostatečně, zcela bez uvážení nechají půl města přijít do pokoje k mrtvému, kterého potom nechají zahrabat s podezřelou rychlostí jako nějaké zvíře. Jako praví lidé Cinquecenta, jako pyšní vládnoucí dvořané nepovažují za nutné být opatrnými a něco skrývat : pohrdají klepy luzy, povídáním služebných a šuškáním žen spolupachatelů (tímto obtížným hmyzem, který, pokud se odváží jen otevřít ústa, lze spolehlivě odstranit jedinou ranou dýky). Stejně jako vnitřně, cítí a domnívají se i otevřeně, že stojí nad každým zákonem, jsou přece bohatí a mají v rukou moc. Beatrice triumfálně oznamuje vykonaný čin bratrovi. Svého milence, vraha Olympia odměňuje jako komorníka za nějaký záslužný čin diamantovým náramkem a šatem zavražděného otce, aniž by ji napadlo, že tak vzbuzuje podezření.

Postupně však rostou a šíří se pověsti a neštěstí tomu chce, že zemi právě vládne silný papež. Jako v případu Gillese de Raitze, jako v historii všech velkých zločinných šlechticů středověku a jako i v případě bohatých nového věku, je to vždy jeden případ pro celou generaci, na kterém stát, veřejná moc exemplárně demonstruje svoji sílu. Bohatství, které jinak ochraňuje, se pak zvláště pro nejbohatší stává nevýhodou, neboť potrestáním viníků a následnou konfiskací získá stát, v tomto případě papež, ohromný majetek. Papež Klement je pevně rozhodnut to s dodržováním zákona myslet opět vážně. Vyšetřování začíná nicméně velice vlažně, Beatrice, její matka, její bratr jsou internováni doma a vyslýcháni jen opatrně. Brzy to vypadá jako by celá trapná aféra měla být, jako to téměř vždy v podobných případech bývá, nedůsledností, podplácením a kompromisy zprovozena ze světa. Oba nejdůležitější svědkové, vlastní vrazi, se vypařili, jednoho z nich nelze najít, ten druhý, Olympio, však tak spoléhá na moc svých spojenců, že se dokonce otevřeně objevuje v Římě. A opět je to jenom nesmyslná pýcha, vášnivá opovažlivost lidí renesance, která přinese šlechtickým zločincům zkázu. Svědkové se mohou stát nepohodlnými, honorace se rovněž jen velmi nerada cítí zavázána takovému póvlu. Této "čestné" vražedné rodině se moc málo líbí, že mladík tak nízkého původu, Olympio, se může holedbat, že spával s dívkou z rodu Cenciů. Proto se rozhodnou se ho jednou provždy zbavit. Seženou nájemného vraha, Olympio je násilně odvlečen a zavražděn. Zcela lhostejně nechají Bravi, nájemní vrazi, mrtvolu ležet na ulici, se stejně chladnou cynickou bezstarostností, s jakou jednají jejich nájemci. Tak nezměrně provokující arogancí a troufalostí vybičovaný zákon se však rozzuří a zasáhne.

A zákon má v té době po ruce jeden obávaný nástroj, jednu krutou zbraň : mučení. Všichni ostatní účastníci činu jsou tak jako Beatrice, Lukrécie a bratr na papežův rozkaz uvrženi do vězení hradu Sant` Angelo. Nalezené dokumenty popisují jak ve vlhkých, ledových místnostech mučírny začínají hrozné výslechy, nervy-drásající tortury. Používají se struny a na natahování obratlů ďábelský vynález Veglia, "zvedák". Mučení se velmi rychle ke všemu doznávají. Tragédie tak spěje nezadržitelnou rychlostí ke svému konci. Je vynesen rozsudek : pro nevlastní ženu a dceru znamená trest smrti mečem, pro otcovražedného syna smrt rozčtvrcením.

Krátce před smrtí se mezi všemi okolnostmi odkrývá - těm kdo vidí - ještě jedno, legendě velice nepohodlné tajemství : Beatrice Cenci, která je později slavena jako nepokořená panna a jako druhá Lukrécie, činí závěť, v níž univerzálním dědicem ustanovuje "Serafické sestry ran svatého Františka" a pamatuje asi na třicet kostelů, klášterů, nemocnic, kongregací a vězení. Nejpodivnějším nařízením této závěti je ale její zdánlivě bezvýznamný dodatek, jímž se značná částka odkazuje jedné důvěrné přítelkyni pro určité nejmenované dítě, kterému má být po dovršení dvaceti let i s úroky vyplacena. Několikerá zmínka tohoto bezejmeného, jen přítelkyni známého dítěte v testamentu neponechává pochyb, že onen vztah s Olympiem nezůstal bez následků a že jednou z příčin úmyslu Beatrice odstranit svého otce byl také strach před odhalením jejího mateřství. Tím se samozřejmě hroutí podstatná část sladké legendy, tím více se však zjevuje lidštější, jasnější a naléhavější vnitřní tragédie, kterou hrad Petrella po staletí skrýval.

Poprava se koná 11. září 1599. O půlnoci vstoupí do cel děsivé postavy Confortatori, utěšitelů, s přehozenými černými kapucemi, s maskami na obličeji a lucernami v ruce. Odsouzení jsou odvedeni ke zpovědi a k příjímání : teprve potom nastupují cestu smrti. Před nimi kráčí příslušníci kongregace, bosí, zahalení do pytlů popelavě šedé barvy, s provazem a růžencem kolem pasu; následují vojáci a drábi, soudní dvůr a bratrstvo Misericordia - za károu s odsouzenými pak kráčejí zbožné řády, zpívající litanie, a nekonečné zástupy lidí. Celá ceremonie připomíná španělské autodafé. Ze všech oken a balkónů soucitně zhlížejí otřesení lidé. Upřeně hledí ani ne tak moc na Giacoma Cenciho, jemuž kat rozžhavenými kleštěmi rve kusy masa ze zmučeného těla, nýbrž jedině na dvaadvacetiletou mladou ženu, která vydržela všechna mučení ve věži a která je nyní, nádherně vypadající a andělsky krásná vedena na popraviště. Jakmile kat splní svou úlohu a u popraviště už stojí nosítka, ověnčí mladé dívky oddělenou hlavu nejkrásnějšími květy. Za nimi se tlačí další a další a brzy proudí nezměrné množství lidí, urozených i prostých, všechen lid, jako ohromné procesí. Všichni přinášejí květy a věnce, u nosítek staví a rozsvěcují svíčky jako by zde nezemřela otcovražedkyně, ale světice.

Neboť tak silná je moc mládí a krásy, že kdekoli a kdykoli se jich dotkne smrt, působí otřes a vzbuzuje tajemné rozpoložení, a navzdory veškeré nezvratné skutečnosti se svět vždy vzpírá uvěřit vině. Od okamžiku, kdy první něžné květy zasypávají vybledlou tvář, začíná vzkvétat legenda Beatrice Cenci, mučednice, která na krvesmilném otci pomstila svou panenskou čest. Legenda se zmocňuje lidu, stává se tradicí a písní, vine se pevně staletími, a je vždy a znovu dojímavěji obnovována malíři a básníky. A ani sama nejskutečnější skutečnost, která dnes vystupuje z dokumentů opravdověji a velkolepěji než kdykoli dříve, ji již nikdy úplně nezničí.

Neue Freie Presse 2.12.1926

Z německého originálu eseje-recenze "Legende und Wahrheit der Beatrice Cenci" zařazené do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: "Menschen und Schicksale", vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil Jiří Nezval.