odpusť, že Ti tykám, jsem totiž osobně i profesionálně starší než Ty. Nesmírně si vážím Tvé práce v humanitární oblasti a obdivuji odvahu Tvých pracovníků. Možná bych se tedy mohla vyjádřit k Tvým terénním programům v sociálně vyloučených lokalitách. Nabízím svůj názor jako dlouholetá sociální pracovnice a člověk, který se při své práci nemohl vyhnout teoretickým úvahám, které ve svém důsledku vedou k iniciování opatření ve sféře veřejné.

Pracovník v pomáhající profesi, který přijde do komunity žijící v bídě, kde chybějí základní životní prostředky k životu, kde se na první pohled zdá, že se rozkládají všechny rodinné a sociální vztahy, kde lidé a zejména děti žijí v neustálém každodenním osobním ohrožení nejrůznějšími nemocemi, násilím, a také zásahy místních či státních orgánů, je vystaven obrovskému tlaku. Potřebuje se v situaci orientovat, stanovit hledat cesty, jakými půjde, jak bude jednat a najít podporu lidí stejně smýšlejících. To vyžaduje nalezení společné myšlenky. Tvůj pracovník je spojen s Tebou, takže od Tebe právem očekává i teoretickou podporu. Můžeš namítnout, že dost bylo teorií, je potřeba jednat tady a teď. To však nemusí nutně být prospěšné. Je třeba si definovat cíle.

Začněme od praktického začátku: ve vyloučené lokalitě je tolik hrůzy, že se zdá zbytečné přemýšlet o tom, co člověk udělá. Zeptala jsem se Jana Černého, který pracoval jako terénní sociální pracovník ve vyhlášené Matiční ulici v Ústí nad Labem, zda se nebál, že svým zásahem někomu ublíží. Odpověděl, že tam už se ublížit nedalo. Jako stará sociální pracovnice jsem se zděsila. Jakýkoliv zásah do lidského osudu je přeci nesmírně citlivou záležitostí, působí nejen ihned, ale často dlouhodobě, někdy po několik generací. Pracovník na sebe přejímá odpovědnost nejen za aktuální situaci, ale někdy i za nasměrování osudů dětí lidí, s nimiž jedná. Jinak řečeno: ublížit se dá vždy, pomoci jen občas. Této své odpovědnosti si musí být pomáhající vědom.

Ty jsi se rozhodl pomoci chudým lidem k lepšímu bydlení, což mělo být východiskem ke zlepšení celkové sociální situace jednotlivců a rodin a zároveň ke zlepšení vztahů s majoritou. Protože u vyloučených šlo o tzv. neplatiče, s nimiž a o nichž úřady nebyly vůbec ochotné jednat, zavázal jsi se, že je přiměješ platit nájemné a dluhy na něm. Za to jsi dostal neurčitý a nijak nepotvrzený příslib, že v tom případě úřady budou ochotny se těmi "asociály" zabývat. Začal jsi tedy, kromě samozřejmé a každodenní práce s vyloučenými lidmi, kterým jsi poskytoval svou osobní přítomnost, základní informace k orientaci v Systému, tedy pomoc při jednání s úřady, prosazovat ideu nutnosti splácet dluhy na nájemném.

Předpokládám, že znáš právní rámec a i faktickou situaci svých klientů. Víš, jaká je struktura jejich dluhů. Penále za nezaplacení nájemného po určité době může desetinásobně překročit výši samotného nájemného. Dluhy narůstají tak, že jsou zvláště u chudých lidí nevymahatelné. Jistě jsi zjistil, i jak vypadaly byty, z nichž se vyloučení lidé museli odstěhovat nejen předtím, než byli vystěhováni, ale při uzavření nájemní smlouvy. Jistě víš, jak se majitel o objekt v průběhu původního nájmu staral. Jistě víš, jak se majitel stará o objekty, v nichž Tví klienti nyní bydlí. Předpokládám také, že jsi u příslušné obce zjistil, jaký je celkový počet neplatičů, jaký podíl z celkové částky dluží vyloučení a jakým způsobem a s jakým výsledkem je dlužné nájemné vymáháno od těch nevyloučených . Pokud máš tyto informace, dostáváš se jako vyjednávající do výhodnější pozice ve vztahu k veřejné správě. Tuto pozici je pak bylo možno využít ve prospěch vyloučených, které systematicky přesvědčuješ o nutnosti plnit své povinnosti vůči většinové společnosti.

Předpokládám také, že víš, jaká je struktura sociálních dávek, jakým způsobem k nim žadatel má přístup nejen podle zákona, ale prakticky, a zejména, jak se dostal do pasti chudoby (v případě Romů to bylo zvláště v souvislosti se zákonem o občanství a se ztrátou zaměstnání).

Jistě jsi tisíckrát od svých klientů slyšel různé argumenty, proč nájemné neplatí, proč neplní ani jiné dohody. Protože jsi žil velmi blízko nich, ač nikoliv v jejich kůži, jistě víš, že za peníze, které rodina dostane na sociálních dávkách, nakoupí především jídlo a nezbytné věci, částečně také věci, které by střední třídě připadaly jako lukrativní v situaci chudých, třeba televizi (rodina ji však často používá jako zástavu v nejbližší zastavárně -- jistě znáš tu nejbližší). Nájemné je to poslední, co se platí. Chudý člověk hází složenky do koše a nepřebírá dopisy, zvláště doporučené, neboť dobře ví, že v nich pro něj není žádné dobré zprávy.

Kdyby ses zabýval pouze jednotlivými případy, bylo by snad Tvoje jednání racionálně i eticky odůvodnitelné tím, že se pokoušíš pomoci jednotlivým lidem a rodinám. Pak bys také mohl vykázat -- a to i statisticky -- výsledky své práce.

Ty však svůj program nabízíš jako řešení v desítce lokalit. Nezbytně tedy musíš identifikovat ideový rámec, v němž se pohybuješ. Protože Ty sám jsi nic takového neučinil, dovolím si to udělat za Tebe. Tvojí ideou je integrovat lidi, které sis označkoval jako sociálně vyloučené, do stávající společnosti. Začínáš tím, že je ukázňuješ. Říkáš jim, že budou-li dodržovat pravidla daná mocnými a bohatými, bude s nimi dobře zacházeno. Ukázňovat chudé, lidi bez přístupu k moci a bohatství - k těmto dvěma v tomto světě nejdůležitějším statkům, bývá do jisté míry a v určitých dějinných obdobích poměrně jednoduchá záležitost. Každému dokážeš vysvětlit, že se musí chovat řádně a jednat podle obecně sdílených norem. Potom nebude mít základní existenční starosti. Toto mu nabízí Systém. Pokud se to tomu člověku nedaří, je to v zásadě jeho vina. Nechce v této chvíli řešit svou obtížnou situaci, v minulosti se dopustil mnoha chyb, či dokonce jeho sociální nedostatečnost je po generace přenášená, možná i vrozená. V každém případě jde o jeho osobní problém. Tím byl vyloučen -- osobně, společensky, a tedy i morálně. Je svém životě neúspěšný. Ty se kvalifikuješ jako ten, abys mu nabídl řešení, ale pouze pod podmínkou, že on učiní první krok ke své nápravě, k nápravě situace, za kterou je on sám -- ať už z jakýchkoliv důvodů -- odpovědný. Společnost, kde všichni -- jak se deklaruje, nikoliv však prakticky uskutečňuje - žijí podle pravidel, se jeho situací nebude zabývat bez vstřícnosti z jeho strany.

Jestliže definuješ situaci vyloučených tímto způsobem, jednáš ve skutečnosti ve prospěch Systému. Volíš metodu kontroly a -- jak sám dobře víš -- nenásilnou manipulaci svých klientů k cílům, které Ty jsi určil. Nezapomeň, že ty cíle jsi stanovil za své klienty, aniž by ses jich ptal, co oni chtějí a jak k jimi stanovenému cíli chtějí a umějí dospět. Nechci být k Tobě nespravedlivá, možná jsi jenom špatně přeložil jejich životní zkušenost do zkušenosti své. Životní svět, v němž žijeme autenticky den co den, je totiž něco, co není obecně sdíleno. Ten si každodenně vytváří jednotlivec, rodina, komunita. V mnoha případech stojí každý z nás proti Systému, s nímž se pak holt musíme poradit. Prostě hledáme pro nás nejlepší způsob, jak přežít a žít, a přitom se setkáváme s omezeními, danými zvnějšku. Někdy je to hlad a bída, někdy jiný vzhled a etnická či národní příslušnost. Toto poslední omezení Ty však záměrně ignoruješ s argumentací, že pak najdeš lepší vyjednávací pozici s úřady. Mimochodem -- Tvůj projekt terénní práce v sociálně vyloučených lokalitách se týká ve 100% případů Romů. Ve Tvé zprávě o něm, se Ti podařilo vyhnout se označení Rom v 99,9% - jen jednou zmiňuješ Romy, a to jako terénní pracovníky, nikoliv jako příjemce pomoci.

Řečeno slovy teoretickými: ukázňuješ své chudé a bezmocné klienty ve prospěch Systému za příslib lepší budoucnosti jejich, a možná jejich dětí. Doufám, že jsi si jistý, že to neděláš na úkor jejich Životního světa. Životní svět je svět našich zkušeností, zděděné a sdílené zkušenosti, životního stylu. Ten se liší u jednotlivců, rodin, skupin. Tvůj Životní svět je jiný než Tvých klientů. Víš jistě, že chtějí totéž co Ty, že neznají jiný a pro ně lepší způsob jak žít? Doufám, že víš, že pracuješ pro ně, nikoliv pro ekonomicko mocenský systém, jehož někteří představitelé se už na ty chudé nemohou dívat, protože jim dělají ostudu. Ostuda může být morálním problémem Systému. Takže probíhá věčný boj: dělat někomu ostudu je morálně nepřijatelné pro ty, kdo tu ostudu dělají. Na druhé straně ostudu dělají často ti, kteří nemají jinou možnost.

Společenskou morálku však určují ti, kteří jsou "u koryta", a ti určují především pravidla. V případě Tvého projektu jsou to politici spíše na místní než na celostátní úrovni. V politologických kategoriích bych definovala Tvůj postoj jako konzervativní.

Jsi si jistě vědom i svých vlastních možností. V zájmu klientů jim určitě neslibuješ nic, co nemá reálnou naději na úspěch v jejich reálném životním čase. Jinak se Ti stane, že místo pomoci a podpory se Ty sám staneš manipulovatelnou a manipulovanou součástí Systému, což jistě nechceš. Ale ostatně: bude Ti to tolik vadit, když přece svojí mocenskou i ekonomickou sílu si -- na rozdíl od Tvých klientů -- máš příležitost, a vzhledem k Tvé pozici u ústředních státních orgánů reálnou možnost udržet?

Je možný i jiný model práce pro vyloučené lidi. Jde o model, který lze zkráceně nazvat Emancipace prostřednictvím participace, deklarovaný Romy samotnými. Vyloučení lidé sami sebe definují jako skupinu, v tomto případě jako Romy, budou trvat na "správě věcí svých", a tím se stanou lidmi svobodnými ve svém Životním světě, o jehož podstatě a fungování mají jiné představy než tzv. majoritní společnost, a na Systému budou tak nezávislí, jak jen to lze. V politologické rovině jde o postoj sociálně liberální.

Doufám, že se mojí výzvou budeš zabývat v rovině teoretické a praktické. Morální apel je asi také zřejmý.

S pozdravem a přáním úspěchů v práci i v sebereflexi

Jana Chalupová
vzděláním právník,
povoláním sociální pracovnice