Jistě, určitá část romského obyvatelstva neplní závazky vůči městu či obci, má poněkud "bohémský" pohled na placení nájemného a ostatních poplatků. Druhá strana mince je to, jestli tyto částky platit mohou, aniž by se vzdali "normálního" života a možnosti žít jako lidé. Pomineme-li záležitost nezaměstnanosti - a opravdu Romové těžko shánějí práci, protože řada úředníků i zaměstnavatelů je alergická na tmavší pleť. Pomíjím otázku, jestli si za to částečně Romové nemohou sami (je to záležitost na sociologického a antropologického zamyšlení). Výsledek je v každém případě ten, že se prostě stávají neplatiči a tím jasným terčem pro "odstřel" z bytů.

Radnice pak tuto záležitost řeší modelově. Zdánlivě existují asi tři modely, ale vzhledem k tomu, že jsou kompatibilní, jde o jeden. Protože jsou Romové sociálně-ekonomickou nutností sestěhováváni postupně do jedné lokality, tedy radnice řeší celou komunitu, nikoli pouze jednotlivé rodiny. Zdánlivě osvícenější radnice neplatícím Romům ukáží, jak je dobré platit a těm vzorovým platičům nabídne byt v "normálním prostředí". Jen tak pro otestování jim ho však nabídne na dobu určitou (Prostějov). Po zkušební době například tří měsíců jim oznámí, že smlouva končí. Romové se ničeho nedomohou, protože po právní stránce je vše v pořádku. Verdikt soudu zní: "Neměli podepisovat smlouvu na dobu určitou!"

Nikoho pak nezajímá, jestli radnice nějaký jiný pracovník radnicí určený a často radnicí placený, Romům sliboval, že jde pouze o formalitu, ke které se vůbec nepřihlíží. Ostatní romské neplatící rodiny jsou už prostě rovnou vystěhovány do ghet za město, protože "ani ti slušní" nedokázali spolužít s normálními občany. Jako důvod - vesměs v radničních plátcích - se uvede lživá informace, že ti původně vzoroví v nových bytech neplatili nájem. I když se toto později dementuje, tato informace nahlodá i lecjakého tolerantního a sociálně cítícího občana.

Podobná varianta tohoto modelu je nabídka privatizace všem Romům dané lokality. I když je zde žije část dlužníků a část vzorových platičů, jsou na tom v tomto okamžiku podobně. Dlužníci na odkoupení nemají, vzorní platiči zase nemají na koupi celého či většinového domu. Obec totiž trvá na privatizaci celého objektu, nikoli jednotlivého bytu (Sokolov).

V této "bezvýchodné" situaci nabídne radnice celou lokalitu firmě či podnikateli, která by "těžkou" situaci vyřešila-vyřešil. Za směšný peníz (v případě sídliště v Sokolově to bylo 9 milionů Kč) pak prodá lokalitu i s nájemníky. Otrlý podnikatel si již poradí a vlastně realizuje dále model "smlouva na dobu určitou". Zde po dobu rekonstrukce. Protože podmínky prodloužení jsou vágní či nijaké, občan se dostává po dané době určité na ulici. Potažmo děti do děcáků. Jsou i další varianty modelu "s Romy pryč". O těch příště nebo v jiném článku.

Bohužel ne vždy šťastnou roli "deus ex machina" zde hrají terénní pracovníci jakékoli organizace. Jelikož jsou vychováni v devótnosti vůči úřadům, snaží se hlavně přimět Romy ke splacení dluhů vůči obci, která je často nebo zprostředkovaně platí. Fungují jako spojka Úřad - Romové. Snaží se především zajistit Romům tzv. splátkový kalendář. Bývá to ovšem v době, kdy dotyčná romská rodina je v takovém srabu, že je odkázána na lichváře z vlastní komunity, a navíc třeba již bydlí v ubytovně. Dlužno říci, že nájem v ubytovnách zdaleka přesahuje nájemné v normálních bytech. Romský naturel velí žít dnes, nikoli zítra. Tedy většina rodin uvěří terénnímu pracovníkovi a jeho dobrému vztahu k úřadu a začne splácet v první řadě splátkový kalendář. Díky omezenému příjmu se často zadluží v náhradním ubytování. Obec tento občan, potažmo rodina, však zajímá často jen do doby, kdy splatí dluh včetně penále -- to může obec odpustit, ale nedělá to. Vzápětí tedy občana i s celou rodinou po právu vystěhuje bez náhrady.

Na toto doplatili například romští obyvatelé Rožnova pod Radhoštěm, kteří pozbyli i náhradního bydlení pár dnů po splacení dluhů městu. V Rožnově pod Radhoštěm se totiž v klasické podobě představil model: "Rom je taky člověk" v představách organizace Člověk v tísni. Terénní pracovník v dobré víře ve svoji organizaci a též v radnici města doporučil splátkový kalendář romským dlužníkům. Výsledek je již výše nastíněn: po splacení šup z ubytovny.

Pro širokou veřejnost je jako hlavní bod integrace Romů možnost kulturního vyžití Romů. Tímto způsobem se mohou zviditelnit coby skotačící etnikum. Tak i v případě Rožnova šlo o benefiční akci v režii pracovníka Člověk v tísni, tedy ples (rok 2002). Na zmíněný bál nepřišel nikdo důležitý z radnice, organizátor selhal, takže hostě z Prahy, kteří spolupracují s Gendalem, byli téměř z bálu vyhozeni. Kýžený výnos akce, který měl být použitý na vystavění nového bydlení pro Romy, skončil v mínusu. Totéž se opakovalo o rok později, tedy v červnu 2003 v Praze na Vítkově, se stejným organizátorem. Naprosto chabá až žádná organizace benefiční akce (kromě zábran pro lidi, kteří by se snad chtěli zúčastnit akce zadarmo) skončila naprostým fiaskem a dluhem vůči kapelám, kterým byl slíben honorář.

Ačkoli se podařilo oslovit několik naprosto význačných kapel (např. též Věru Bílou či The Plastic People of the Universe), výsledek byl odstrašující.

Logické by se zdálo být, že dětský romský soubor má vystoupit na začátku akce, zvláště když malí tanečníci jsou z východních Čech a jsou závislí na autobusovém spojení. Tyto děti čekaly až do pozdních nočních hodin, pokud vůbec vystoupily, bylo to před prázdným parkem.

Při vystoupení prestižní skupinu Color Factory došlo k incidentu, kdy Romům došla trpělivost a po právu slovně napadli organizátory ohledně privilegia "bílých" skupin. Ty totiž vystupovaly v nejlepším čase, zatímco Romové marně čekali na své kapely.

Je sporné, o co organizátorům šlo. Měli jsme zato, že jde o prezentaci problému bydlení, kdy diskriminovanou skupinou jsou lidé na sociálním dně, zejména pak Romové. Na akci však přišly sotva dvě stovky lidí z alternativního prostředí, kteří k Romům mají už tak vřelý vztah. Dopolední seminář by jistý smysl měl, pokud by nebylo vyžadováno vstupné, a byl pro širokou veřejnost, kterou pálí tyto problémy, a nejen pro z fondů měst placené úředníky, kteří si vesměs do Prahy přijeli jen nakoupit. Je naprosto záhadné, proč byl benefiční koncert (některým skupinám byl však slíben honorář) uspořádán na vrchu Vítkově, tedy mezi Karlínem a Žižkovem, tedy částmi Prahy obydlenými z velké časti Romy. Právě těm ale nebylo vlastně umožněno se koncertu zúčastnit, protože neměli na vstupné. Kuriozitou na koncertu byla přítomnost nebydlících Romů právě z Rožnova. Organizátor celé akce totiž přivezl právě své vystěhované klienty na tanečky do Prahy.

Je jisté, že tato akce byla prodělečná. Jestli deficit platí mateřská organizace či samotný organizátor, nevíme.

Romové si umí zazpívat a zatančit bez bílé organizace. Potřebují ale pomoci prosadit svá práva, především právo volby žít podle svého a spravovat si své věci sami. Integrace Romů chápou někteří jejich "dobrodinci" tak, že je budou předvádět jako exotický folklór, zatímco ve všem ostatním je budou nutit k asimilaci.

převzato z časopisu AMARO GENDALOS, vydávaném Sdružením DŽENO