Československo existovalo teprve šest let, když jej Mothersolová poprvé navštívila: mnoho Britů (tehdy jako nyní) o něm vůbec nic nevědělo, a tak se podstatné části její knihy věnují vzdělávání britského čtenáře ohledně české a slovenské historie a kultury. Mothersolová Československo i Čechoslováky miluje a chce, aby čtenář sdílel její nadšení.

Británie, která tehdy ještě stále měla své impérium i svou moc, naproti tomu absolutně nepotřebovala, aby někdo pro československé čtenáře ospravedlňoval její existenci. Tak známá byla myšlenka Anglie (běžná česká představa, že slova "Anglie" a "Británie" znamenají totéž, ovlivnila i název Čapkovy knihy), že Čapek mohl začít svou kapitolu o "Prvních dojmech" srovnáváním svého očekávání se skutečností, srovnáváním klišé a faktů.

Čapek mnoho nejrůznějších klišé potvrzuje: počasí je tam opravdu tak špatné, Skoti opravdu nosí sukně (i když ne pořád), Angličané jsou gentlemani, skotský přízvuk je nesrozumitelný. Odmítá představu, že všichni Angličané chodí v kostkovaném oděvu, ale potvrzuje, že jsou rezervovaní tak silně, že skoro pořád mlčí, ale zároveň jsou nesmírně zdvořilí; že je jídlo v Anglii odporné, pivo teplé a čaj se nedá pít.

V létě 2001 vyšel v Mladé frontě Dnes článek, srovnávající stereotypy o Británii s pravdou -- přesně tytéž předsudky přežívají beze změny stále ještě o osmdesát let později. Je samozřejmě více než pravděpodobné, že Čapek k vytvoření těchto truismů přispěl. Opravdu překvapující však je, že navzdory všem těm rokům, které mezitím uplynuly, určité informace obsažené v obou knihách vyvolávají úsměv poznání, který proniká za klišé. Čapek cestou na ostrov Skye navštívil jeden místní domov a vyslechl tam zpěv ve skotské galštině. Pak "se všichni vezmeme za ruce a zpíváme něco skotsky o rozloučení a o tom, že se znovu setkáme" (str. 104). Že by to byl první český zážitek ze zpěvu Auld Lang Syne? Čapek poznamenává, že si nemyslí, že Shakespeare pil "taninový čaj" (str. 145) a Londýn je pro něho přelidněným očistcem. Mothersolová je nadšena systémem rychlé, pohodlné a spolehlivé československé železnice -- to je něco, s čímž většina obyvatel Británie dokáže sympatizovat ještě o osmdesát let později.

Čapkova poctivost a jeho inteligentní pozorování znamenají, že Británie, zobrazená v jeho knihách, není jen samé teplé pivo a kriket. Všímá si rozporů:

Na jeho otázku se dodnes stále ještě nedá odpovědět. Jako obvykle, Čapek píše se soucitem. Píše nepřímo - a vznáší závažnou otázku.

Když sleduje život někdo tak bystrý jako Čapek, to, co je známé, se můlže proměnit v něco podivného. Tohle není komická exotika, kterou nachází britský čtenář v jiném českém díle ze dvacátých let, v básni Edison od Vítězslava Nezvala, v němž se hovoří o orgiích na královském hradě ve skotském Balmoralu ^[2]. Ne, Británie se v Čapkových očích stává zvláštním a výstředním místem:

Po takové dlouhé době si čtenář povšimne podrobností, které jsou dnes zvláštní, protože jsou už neznámé. Čapek se v Británii naučil nemít rád britskou neděli, den nudy a nečinnosti. V důsledku sekularizace byla však už někdejší britská neděle vyhnána až do nejvzdálenějších výsp země. Dnes by poznal anglickou neděli už asi jen někde na ostrově Lewis na skotském severu. Představy, že většina Angličanů (a prý také Velšanů) nosí plátěné čepice s kšiltem, a že prý visí v Edinburku mezi činžáky na šňůrách prádlo, působí dnes velmi nezvykle a staromódně. Mothersolová, celá nadšená a snažící se přesvědčit čtenáře, kolik existuje spojitostí mezi Británii a Československem, nám předkládá množství drobných a zajímavých detailů: meč, kterým bylo na Staroměstském náměstí v roce 1620 popraveno 27 českých pánů, byl "v nedávné době" nalezen v Edinburku a odeslán zpět do Prahy; když Palacký studoval na Slovensku, seznámil se tam s jedním irským džokejem, který ho představil britským historikům, a ti pak inspirovali jeho dějepisnou práci. Co dělal irský džokej na Slovensku, nám Mothersolová už neříká, takže zajímavá nit zůstává viset bez kontextu.

Avšak Mothersolová nás vede k tomu, abychom si všímali změn nejen v podrobnostech z historie: Popisuje situaci před érou československých paneláků. V Bratislavě poznamenává:

Srovnejte to s dnešním pohledem na obrovské sídliště, kde nyní žije polovina obyvatel hlavního města Slovenska. Obrazy z Užhorodu evokují zmizelé komunity:

Ano, jedním z nejsilnějších pocitů, který tyto dvě knihy vyvolávají, je pocit tragické dramatické ironie. Mothersolová je plně přesvědčena, že se německo-české vztahy budou rozvíjet zdárně ("němečtí poslanci brzo přijmou politiku aktivní a nápomocné spolupráce s vládou ..., nemají proti české vládě žádný skutečný pocit křivdy", str. 90). Mothersolová zastává názor, že se Češi svým temperamentem pro komunismus nehodí a že "bolševici" nebudou nikdy v této zemi příliš populární. Každé slovo, které vyřkne Mothersolová o židovských čtvrtích měst, které navštívila, je pro nás zatíženo obrovskou váhou, vzhledem k tomu, že na ně pohlížíme zkreslující čočkou toho, co mělo přijít. Její nadšení pro Československo je dojemné, o to více v souvislosti s Čapkovou láskou pro britský charakter. Zemřel, o čtrnáct let později, podle lidových představ proto, že mu puklo srdce nad mnichovskou zradou své země.

Ovšem tato historická nostalgie je nebezpečná. Československo, které Mothersolová vidí, je nutně vnímáno subjektivně. Je to většinou venkovská společnost: Mothersolová přijela, aby tu hledala pastorální romanci, a tu také nachází. To však, že pociťujeme nostalgii pro první republiku, a máme pochybnou výhodu, že víme, co následovalo, znamená, že jako čtenáři přijímáme její vynechávky i mlčení. Praha, kterou Čapek srovnává s Londýnem, je kosmopolitní, kontinentální, intelektuální: je to město, jaké Mothersolová nevidí. Čapek píše o Hyde Parku a o Speakers' Corner. Z povrchního hlediska je to jen další anekdota o milých výstřednostech Angličanů. Jak vždy se však v Čapkově hravém jazyce skrývá něco zoufale vážného. Jeho líčení nejrůznějších mluvčích, s nimiž se setkává (včetně jedné ovce) končí:

Zábavná epizoda o podivnostech anglických zvyklostí má najednou v pozadí zkušenost země, kde se před pouhými deseti lety trestala svobodná řeč smrtí. Dokonce i za první republiky nebyla cenzura v nečinnosti. Například časopis Revue Devětsilu ^[3] často tiskl prázdné stránky s poznámkami jako "Děkujeme vám, pane cenzore". Svoboda šířit na veřejnosti výstřednosti byla vzácná a záviděníhodná.

Kniha Mothersolové je však mírnou formou propagandy, je to turistický průvodce, který předstírá, že je to cestopisná kniha -- jejím luxusním přídavkem jsou autorčiny malby, jimiž ilustruje místní atmosféru. Je nevyhnutelné, že takový text bude ve všech směrech zaujatý, i když předstírá, že je dokumentární pravdou. Mothersolová hrdě cituje, co jí řekla Alice Masaryková:

To slovo zdůraznila Mothersolová sama, a odkazuje tím k tradici, v jejímž rámci, jak je přesvědčena, sama pracuje -- v nejslavnější české tradici nositelů pravdy, od Husa až k samotnému Masarykovi (a dál až k dnešku k Havlovi ^[4] (oba autoři, zmiňovaní v poznámce, kriticky hodnotí české vnímání vlastní totožnosti i pojem tradice české 'pravdy'.) To je onen "neporazitelný ideál", o němž píše Mothersolová ve svém podtitulku.

Poněkud znepokojující mlčenlivá místa v Mothersolové nejsou něčím, z čeho by mohl být obviněn Čapek. Když navštívil Imperiální výstavu, píše:

Tak je Čapek svědkem proti lenosti mysli, která odpouští samolibé názory dřívějších dob, že prý "oni to nevěděli a nemohli to vědět". Je zjevné, že to mohli vědět a někteří to věděli.

Pokud jsem citovala v tomto textu daleko více z Čapka než z Mothersolové, je to možná odpustitelná zaujatost: když čtete Čapka, působí to na vás tak, že chcete citovat celé dlouhé pasáže. Je neférové srovnávat obě knihy z estetického hlediska, neboť ambice Mothersolové byly jiné než literární. Avšak není možné uzavřít tento esej bez několika dalších poznámek o Čapkově stylu. Čapek je fascinován rozrůzněností nejen Británie, ale celého světa, a to se odráží v jeho psaní, které je expanzivní a asociativní. Často vytváří seznamy toho, co viděl v muzeích, v přístavech, v ulicích, velmi ho baví bizarnosti. Jeho popisy měst jsou nahromaděním dojmů:

Ať píše nadšeně nebo s odporem, vždycky píše živě a vždycky ho uchvacuje výmluvný detail: pohled, dech, ptačí let. Viděli jsme, jak jemně píše, když se dotýká vážných věcí: slova "nabubřelý" a "bombastický" se jeho psaní nikdy netýkají. Kapitola "V muzeu přírodní historie", jehož obsah vidí jako "fantastickou hojnost nádherných, bizarních mušlí, vylovených z bezčasí oceánu" (str. 46) patří k nejlepším textům, jaké jsem kdy četla.

V Mothersolové není nic tak stylisticky dobrého, přesto by se však její kniha měla číst. Přisvojme si a obraťme Čapkův krásný obraz, Československo Mothersolové a Čapkovy Anglické listy lze považovat za mušle, vylovené z oceánu času. Pocházejí ze světa, který je zároveň podivný i známý. Tím, že si povšimneme rozdílů, pamatujeme na to, co by nemělo být zapomenuto. Tím, že si povšimneme kontinuity, udržujeme něco, co bylo ztraceno, živě v současnosti.