Stárnoucí Juraj Janošík skončil jako bezdomovec na pražském Masarykově nádraží. Bytoval v krabici od ledničky Calex a přes den žebral u přijíždějících vlaků z Bratislavy, vydávaje se za potulného gajdoše a zázračného hvězdopravce, neboť jako nedostudovaný teolog mluvil dobře latinsky a maďarsky. Uplynulo již mnoho času, kdy chodil "po zboji", mstít sebe a bědný slovenský lid. Nostalgicky vzpomínal na "kamarádstvo" a na horní chlapce, na léta, kdy společně sedávali na Králově Holi, tehdy se mstili pánům, pomáhaje chudým a utiskovaným. Často v přestrojení, tu jako žebrák, tam jako mnich; nejednou na koni, v panském obleku přijel do zámku, dal se uctít, pak sebral, co chtěl, často i zpupného pána potrestal a odjel zas s "chlapci" přestrojenými za sluhy a hajduchy. Byl hned tu, hned tam.

V ten čas bývalo živo na Králově Holi, a kolem kamenného stolu sedala opět družina se svým náčelníkem. Nebyl to však již veselý Matěj král, panovník Uherské země, ale "horní chlapec" Janošík z Ťarchové v Hornotrenčínsku, a s ním ne magnáti, velkomožní páni v dolmanech a bitých pásech, ale "kamaradtstvo", jedenácte "dobrých chlapců" ve "vybíjených" širákách, v zelených košilkách, v bílých soukenných nohavicích, se širokými opasky, v krpcích. A ne s meči, ne s drahou zbraní, ale s noži v nožnách u opasku a s dvěma bambitkami, s valaškou v ruce, s puškou samopalkou na plecích. Nestavovali se tu jenom v podzimní čas, jako kdysi magnáti země, hony a lovy měli od božího jara do pusté zimy. Vodilť je Janošík "po zboji", aby křivdy napravoval, bídných a nešťastných ochraňoval. Bylo mu líto poddaného lidu slovenského, z něhož pocházel. Když mu nemohl pomoci, mstil ho alespoň.

Do protokolu sepsaného s bezdomovcem Janošíkem strážmistr uvedl: " Občan slovenské národnosti, vydávající se za zbojníka, odvolávaje se na Jiráskovy Staré pověsti české, se jeví jako naprostý blbec. Nemá ani tolik duševních sil, aby pochopil, že základem společnosti je nedotknutelnost soukromého majetku. Podle svědectví Marie Gajdarové, která s ním sdílí společnou domácnost, se nechová přiměřeně jako muž, odvolávaje se na kněžské sliby celibátu složené v Kežmaroku. Podezřelé jsou jeho vzpomínky na "horní chlapce". O částečné slabomyslnosti nasvědčuje, že odpustil Ilčíkovi, který ho za honorář vydal uherské justici. Pokud žadatel neprokáže příjem z řádně provozované živnosti, doporučuji ho vrátit zpět na Slovensko. Ke zvážení dávám, zda se popsané individuum nedá využít pro potřeby Bezpečnostní informační služby jako špion, neboť má důvěrné informace o finanční situaci vlivných slovenských osobností. Na hoře Vaporu, jak předvedený při křížovém výslechu doznal, jsou uloženy v dutinách stromů a částečně pod zemí značné částky v kremnických dukátech, což by mohlo zlepšit naši platební bilanci s východním partnerem..."

Dokud Janošík třímal v ruce valašku, přepásán pásem s kouzelnou žilkou, byl nepřemožitelný. Až zrada ho zmohla. Jeho gajdošík udal pánům, kde se skrývá, a jak by ho mohli lapit. Podplatili gazdu a ten si pro hosty zajel. Janošík hospodáři důvěřoval, vsedl s ním do vozu netuše zrady. Když slézali, vzal lstivý muž Jánošíkovi mocnou valašku. A ve stavení číhali již hajduši a vojáci. Jak zbojník vkročil do jizby, sklouzl a upadl. Hrachu mu pod nohy podsypali. Ale jen ho spoutali, již se vmrštil, želízka roztrhl, bil jimi kolem sebe do vojáků a smál se jim: "Kolko drábov idě do jednej polkyly!" V tom baba vrásčitá pronikavě zkřikla z přípecky: "Rubejte mu v opasek". A to byl Janošíkův konec.

Předvedený spisovatel Alois Jirásek popřel, že domnělý bezdomovec Janošík je skutečný slovenský lidový hrdina. Uvedl, že si takto svého Janošíka nepředstavoval a že se za ubohé, zarostlé a špinavé individuum stydí. Udivenému Janošíkovi nabídl ze stříbrného cigaretového pouzdra cigaretu Malboro a věnoval mu třicet korun. Souhlasil, aby z jeho sebraných spisů byla pověst o Janošikovi vypuštěna: "Neboť by v nových tržních poměrech mohl příběh kazit školní mládež," podotkl. "Zapomeňte pane Janošíku, že jste byl vůdcem horních chlapců,"domlouval mu. "Všichni zahynuli - Surovec, skončil jako bachař v Leopoldově, Hrajnoha u policie v Ilavě, Adamčík čestně padnul při Slovenském národním povstání, Uhorčík, Tarko, Mucha, Durica a Michalčík podlehli jako legionáři sněti slezinné v Iráku. Nejhůř jste dopadl vy," vzrušeně vykřikl kmet. " K čemu vám byla síla? Chtěl jste ji od "panny v bielom"? Nepamatuje se?"," pokračoval umělec. Neboť jste toužil trestat ukrutné a zpupné pány. A jak jste kouzelného daru využil? Skončil jste v krabici na nádraží? Může být větší potupa pro spisovatele, který vám vdechnul duši? Kdybyste aspoň dělal politiku jako Vlado Mečiár, usiloval o něco pozitivního, o vstup Slovenska do Evropy? Ne, vy bytujete v krabici od ledničky a udržujete poměr s poslední šlapkou a ta na vás donáší policii, že jste impotentní a chováte se nenormálně. Jako literní hrdina jste skončil! A na závěr vám ještě něco řeknu, ta baba, co vám nasypala hrách pod nohy, to nebyla ženská, ale Vasil Bilak. Pracoval pro Rusy. Svěřil mi to nedávno v Bratislavě."

Následujícího dne se stalo něco neuvěřitelného. Byla spáchána největší vlakové loupež století. Z rychlíku směřujícího do Bratislavy zmizel slovenský zlatý poklad, slavnostně předaný Českou národní bankou mladičkému státu. Zmizely nejen zlaté pruty, ale z pátého nástupiště i Juraj Janošík.

V té noci se modlil: "Oj, lud biedny! kto ťa už zastane? Všemohoucí pane zostaneš s ním, ty zbav ho!" A na druhý den pošta doručila Aloisi Jiráskovi následující sdělení: "Sto bohov prabohov! Mne se nezbavíš. Stal jsem se duší národa. Uloupený poklad použiji na vydání necenzurovaných Jiráskových sebraných spisů. Juraj."