Jednání Organizace islámské konference, které se minulý týden konalo v Qataru, odsoudilo útoky z 11. září, ale odmítlo za ně přijmout jakoukoliv odpovědnost. Namísto, aby se pokusilo přímo se zabývat tímto problémem, znovu byli účastníci jednání přinuceni, aby se připojili ke "globální koalici".

Terorismus je muslimským problémem z celé řady velmi dobrých důvodů. Zaprvé, k většině teroristických útoků dochází v islámském světě. V Pákistánu je například teroristické násilí na denním pořádku. Zemí kočují skupiny fanatiků, jako například Vojáci Prorokova společníka nebo Vojáci Mohammedovi, a šíří jí hrůzu a děs. V Egyptě usmrtili příslušníci organizace Islámská svatá válka turisty a členové extremistické organizace Gama e-Islami proměňují život obyčejných muslimů v živoucí peklo. Organizace Abu Sayyaf na Filipínách vůbec nebojuje za "osvobození" - je to jen banda krutých únosců, kteří bez váhání vraždí muslimy.

Saúdská Arábie, Indonésie, Alžírsko, Bangladéš, Libanon, Írán - sotva existuje muslimská země, kterou netrápí terorismus.

Není tedy divu, že navzdory 11. září patří většina obětí terorismu také mezi muslimy. Je tomu tak zejména, vzhledem k tomu, že si musíme uvědomit, že násilí a brutalizace se staly normálním způsobem života v úsilí o sebeurčení v zemích, jako je Palestina, Kašmír a Čečensko. Teror a protiteror vytváří nekonečný cyklus, v němž přišli nesčetní muslimové o život.

Takže je terorismus a hrůza a následky, které plodí, daleko podrobněji známější muslimům než všem ostatním lidem.

Přestože však byli muslimové šokováni a sympatizují s obětmi zvěrstev ve Spojených státech, muslimové tvrdošíjně odmítají začít považovat terorismus za svůj interní problém. Muslimský svět sice trpí, ale muslimové viní skoro každého kromě sebe samých. Vždycky je to "Západ", CIA, Indové, sionisté - ti pořád připravují nová spiknutí.

Tento postoj znamená, že nejsou muslimové schopni zabývat se problémy chronického terorismu ve svých zemích. Silná míra násilí, vládní teror vůči vlastnímu obyvatelstvu, teror opozičních skupin i jednotlivých frakcí, se stal natolik přímou součástí diskursu politiky, která selhala, že se teď považuje za něco zcela normálního.

Liberální muslimové nalezli v Američany vedené koalici proti Talibánu ideální náhražku za sebezkoumání vlastních postojů a za vlastní kritické úsilí vyřešit si vlastní problémy.

Koalice, která nyní vede válku proti terorismu v Afghánistánu, vytváří pro muslimy další nebezpečí. V nerozlišující politice této koalice jsou prvními lidmi, proti nimž se postaví váhající muslimské státy právě nezřídka se vyskytující hlasy zdravého rozumu v těchto zemích. Jak konstatoval Anwar Ibrahim, bývalý náměstek premiéra v Malajsku a jeden z mála jasných a rozumných hlasů, věc demokracie v islámských zemích "zaznamená nyní regresi o několik desetiletí, protože vládnoucí diktátoři využijí svou účast v globální válce proti terorismu k terorizování svých kritiků a disidentů".

Anwar to sám ví velmi dobře. Tento článek napsal z vězení, kde si odpykává patnáctiletý trest. Jeho zločin? Postavil se proti tyranii vlády malajského diktátora Mahathira Muhammada.

Nyní není doba, píše Anwar, vyvolávat protiamerické pocity anebo kritizovat americkou zahraniční politiku. Je doba na to ptát se, "jak je možné, že muslimský svět mohl v jednadvacátém století vytvořit bin Ladena".

Odpověď má dvě části. Anwar naznačuje první. V muslimském světě prostě nikde není prostor na vyjadřování odlišných, "disidentských" názorů. Autokratické, teokratické, despotické režimy nedovolují politickou svobodu, myšlení je zakázáno, a normou je brutální útlak. Za takových okolností se pak stává násilí jedinou formou k vyjádření nesouhlasu.

V mládí založil Anwar Ibrahim dynamické islámské hnutí. Strávil jsem také své mládí tím, že jsem pracoval pro různá islámská hnutí: tak jsme se poprvé seznámili v internacionalismu celosvětového muslimského společenství, které nemá hranic. A právě v islámských hnutích musíme hledat druhý důvod pro násilí, které nyní trápí muslimské společnosti.

V šedesátých a v sedmdesátých letech představovala muslimská hnutí, jako Jammat-e-Islami v Pákistánu a Muslimské bratrstvo v Egyptě naději, jazyk spravedlnosti, ideál samostatnosti pro množství lidí, žijících v chudobě. Objevilo se množství islámských hnutí a iniciativ a bojovali jsme proti diktaturám a despotismu v muslimských společnostech.

Avšak tato hnutí se stala zrcadlovým obrazem toho, proti čemu bojovala. Jejich vedení přešlo od intelektuálů k pologramotným demagogům. Islámská hnutí vytvořila fanatický extremismus, fundamentalismus, který je tak autokratický, neliberální a represivní, jako jsou diktatury, které tato hnutí chtějí svrhnout. Namísto aby dovolily debatu a nový, tvůrčí způsob myšlení o současném významu islámu, fundamentalistické ideje se staly něčím, za co se má umírat a nakonec pro co se mají vraždit jiní lidé v čisté nenávisti.

Selháním islámských hnutí je jejich neschopnost vyrovnat se s moderností, poskytnout modernosti realistický, udržitelný, vlastní islámský výraz. Namísto abychom se snažili řešit množství problémů, které trápí muslimskou existenci, je pro islám řešením slepě následovat úzkoprsé náboženské osoby a otrocky se podrobovat neschopným obskurantistům. Namísto toho, aby vstupovali do reakce s vnějším světem, proměnili islám v etiku samostatného, izolovaného, zanedbaného světa, který neguje ostatní svět.

Boj proti násilí v muslimském světě je něčím daleko víc než bojem proti vražedným fanatikům, jako je Talibán. Anebo despotům, jako je Saddam Husajn a Mahathir Mohammed. Je to také boj proti islámským hnutím, jejichž simplistická a agresivní rétorika často omlouvá fanatiky a démonizuje všechno ostatní absolutistickým, nezpochybnitelným způsobem, jehož užívá totalitní myšlení.

Není obtížné najít řešení pro problémy muslimských společností - jen je obtížné začít o těchto řešeních mluvit. Politická svoboda, otevřená diskuse, osvobození společnosti, aby byla občanská, pluralistická a lidská - to jsou zjevná řešení. Ale islámská hnutí se stala pro tato řešení překážkami.

Potřebujeme racionální, tvůrčí přístup a kritickou uvědomělost. To byly oblíbené výroky Anwara Ibrahima. Ale nejčastěji zdůrazňoval obrovský význam pokory. Pokory přiznat si vlastní chyby a nedostatky.

Ziauddin Sardar je autorem knihy Introducing Islam (Icon Books, 8.99 liber)