3. 1. 2003
Pozadí americké politiky na Blízkém VýchoděVánoční svátky se tradičně považují za období míru, pokoje a bratrství lidí dobré vůle.Ty poslední však byly ve znamení hrozícího válečného konfliktu, amerického a britského útoku na Irák Saddáma Husajna. Na Blízkém východě již bylo shromážděno na 50 000 amerických vojáků a na 400 bojových letadel. Dalších 50.000 vojáků tam bude posláno z USA a z evropských posádek v nejbližších týdnech. Také Velká Británie se připravuje na válku a počítá s expedicí až 40 000 vojáků a doprovodné námořní flotily. Prezident Bush se sice ještě nerozhodl, ale jeho nejbližší spolupracovníci, které americký tisk označuje za jestřáby, viceprezident Richard Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld a jeho náměstek Paul Wolfowitz, stejně jako poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleeza Riceová otevřeně hovoří o nutnosti vojenského zásahu proti Iráku, který by nejenom vedl k zabavení zbraní hromadného ničení, které má tato země vlastnit, ale především k odstranění nynějšího režimu Saddáma Husajna.
|
Snahy o zavedení amerického vojenského režimu v IrákuV americkém tisku se již objevily i úvahy, že by bylo po očekávané vojenské porážce nejlépe zavést v této zemi vojenský režim jako v Japonsku po druhé světové válce. Tam se tehdy stal rozhodujícím činitelem, který fakticky vládl, americký generál Mac Arthur.Podobnou funkci by prý měl v Iráku zastávat vrchní velitel amerických vojsk na Blízkém Východě generál Tommy Franks, který by měl k ruce spojeneckou dozorčí komisi, jejímž členem by mohlo být i Rusko. Tento vojenský režim by spravoval několik let zemi přímo, nebo prostřednictvím vlády z nynějších iráckých emigrantů v USA. Pod ochranou amerických, případně spojeneckých vojsk, by byl Irák přetvořen na federální stát, sunitský, šiítský a kurdský. Bílý dům již dal pokyn Pentagonu, aby poskytl irácké opozici vojenský materiál v hodnotě 90 milionů dolarů a zajistil vojenský výcvik jejich příslušníků. Na americké vojenské základě Taszáru v Maďarsku byl zahájen výcvik 2 000 iráckých emigrantů, kteří mají v budoucnosti sloužit jako tlumočníci okupačních sil, nebo vytvářet základ administrativy nového iráckého režimu. Boj proti Talibanu byl jen částečně úspěšnýHlavním argumentem o nutnosti vojenského zásahu proti Iráku je, že to je diktatura masově porušující lidská práva a že vojensky potlačuje menšiny, kurdskou a šiítskou. Nynější irácký režim je nepochybně diktátorský, který má daleko k demokracii. Menšiny jistě potlačuje, ale není nábožensky fanatický, jde o diktaturu sekulární. Ovšem není v oblasti samojediný. Syrský režim se od iráckého příliš neliší, v Saúdské Arábii vládne feudálně --náboženská autokracie a v Pákistánu byla léta vojenská diktatura generála Mušarafa, jež byla volbami změněna pod nátlakem USA teprve nedávno v zastupitelský režim. Ovšem při volbách zvítězila k velikému překvapení v severozápadní provincii země, sousedící s Afghánistánem, obývané paštunskými kmeny strana, jež se liší od Talibanu jen jménem. A pokud jde o Turecko, člena NATO a vojenský pilíř americké strategie v této části světa, mohlo by si pokud jde o pronásledování Kurdů podat s Bagdádem ruce. Připravovaná vojenská akce proti Iráku se v USA často vykládá jako součást vojenské operace "Trvalá svoboda" v Afghánistánu po sebevražedném útoku muslimských fanatiků na dvojici mrakodrapů Světového obchodního centra v New Yorku, který stál život na 3 000 amerických občanů. Vojenské operace USA a jejich spojenců sice vedly ke svržení Talibanu v zemi, ale vláda prezidenta Hamida Karzáího s pomocí amerických a spojeneckých vojáků fakticky ovládá jen Kábul a jeho nejbližší okolí, ale v dalších částech země mají moc tribální vůdci se svými vojenskými oddíly a mnohde nadále prosazují jako dřív zákony šarija muslimští fundamentalisté. Přes veřejný slib prezidenta Bushe, že Usáma bin Ládin bude dopaden mrtvý nebo živý, se ho americkým vojákům nepodařilo dopadnout, stejně jako jeho nejbližšího spolupracovníka mullu Umara. Na 900 zajatců z řad Talibanu, kteří jsou drženi již rok na americké vojenské základně Guantanamo na Kubě, jsou pouze řadoví bojovníci, někdy ani to ne. Al -- Kajdá však zničena nebyla. Není tedy pochyb, že prezident Bush a jeho vláda potřebuje i z důvodů vnitropolitických ve vyhlášeném tažení proti terorismu úspěch. Když ho nemůže dosáhnout v Afghánistámu, je tu Irák, třebaže se nepodařilo dokázat vazby religiózního fundamentalismu, na jehož základě byla vytvořena Al -- Kajdá, se sekulárním režimem Saddáma Husajna. Jak USA pomáhaly v minulosti Saddámu HusajnoviOstrý boj USA proti iráckému režimu Saddáma Husajna je ovšem relativně nového data, v minulosti tomu tak vždy nebylo. V posledních týdnech minulého roku, když vrcholila irácká krize, přinesl americký časopis NEWSWEEK obsáhlý článek pod názvem "Jak USA pomáhaly Saddámu Husajnovi". Popisuje se v něm, jak po návštěvě dnešního ministra obrany Donalda Rumsfelda v Bagdádu v roce 1983, kde jednal jako zvláštní pověřenec prezidenta Reagana, postupně začala spolupráce USA s Irákem ve snaze ho vojensky podpořit ve válce proti Iránu immáma Chomejního. USA začaly poskytovat Bagdádu družicové snímky iránských vojenských postavení na frontě a povolily licence na vývoz materiálů vojenského rázu, včetně těch, jež jsou zapotřebí k chemické a bakteriologické válce. Tato zveřejněná fakta, jež byla převzata i jinými americkými sdělovacími prostředky, vycházela z oficielních amerických zdrojů. Především ze zprávy Bankovního výboru Senátu USA z roku 1994, podle které "USA poskytly irácké vládě licencované materiály na tak zvané "dvojí použití", mírové i vojenské, které pomohly ve vývoji iráckých chemických a biologických zbraní a raketových systémů." Podle této zprávy "od roku 1986 do konce roku 1999, za čtyři roky vlády prezidentů Ronalda Reagana a George Bushe seniora byly Iráku uděleny licence na vývoz těchto technologií v hodnotě více než 600 milionů dolarů". Rozhodujícím důvodem je irácká ropaIrák Saddáma Husajna byl prezidentem Bushem označen spolu s Iránem a KLDR za "osu zla". Přesto však je postoj Washingtonu k těmto třem zemím různý. Proti Iráku je vedena bubnová palba, protože má prý zbraně hromadného ničení, i když to popírá. Irán je zatím ponecháván v klidu a KLDR, jež veřejně oznámila úmysl vyrobit jaderné zbraně a na rozdíl od Iráku již vyzkoušela dalekonosnou raketu, schopnou doletět až na Aljašku, je za své úmysly pouze kritizována a celá záležitost se má řešit politicky, diplomaticky. Proč takový rozdíl? Někteří američtí i evropští komentátoři mají shodnou odpověď: Washington se neodvažuje vyvolat válku s KLDR vzhledem k jejím mocným sousedům, Číně a Rusku, ale hlavně proto, že je to chudobný stát, který nemá žádnou ropu. A to jen ukazuje na pozadí politiky USA na Blízkém východě. Jde o to, kdo bude kontrolovat bohatá irácká naleziště ropy, jež jsou druhá největší v této oblasti. USA jsou jedinou supermocností světa, jejíž ekonomika nemá soupeře. Avšak ta potřebuje ke svému chodu životodárnou sílu, kterou ji poskytuje ropa. USA spotřebují denně 20 milionů tun ropy a to činí ročně čtvrtinu celé světové spotřeby. Hlavním problémem USA je, že nemá na svém území dostatek této suroviny a přes polovinu jí musí dovážet ze zahraničí. Celou čtvrtinu spotřeby jí poskytuje Blízký východ. Podle amerických národohospodářů bude dovoz ropy v příštích letech stoupat a v roce 2020 bude muset ropný import krýt až 60 procent americké spotřeby. Kdo kontroluje těžbu ropy, určuje i její cenyTěžba ropy má své politické pozadí. Sdružení OPEC kontroluje na 30 procent světové spotřeby ropy a v roce 2020 to bude již 60 procent. Uvědomíme-li si, že OPEC stanovením kvót roční těžby může ovlivnit i její cenu, pak je jasné, jaký vliv to má na americkou ekonomiku. Zvláště, když většina těžby OPEC pochází z Blízkého východu. Američtí vládní činitelé si to velice dobře uvědomují a proto se celou touto záležitostí zabývala v roce 2001 komise, v jejímž čele stál viceprezident Richard Cheney. Ta o svém jednání vydala zprávu nazvanou US NATIONAL ENERGY REPORT, v jejímž závěru doporučila prosazovat jako prioritu americké ropné zájmy v oblasti Perského zálivu. Při tom zdůraznila, že polovinu všech amerických potřeb ropy by v budoucnu mohl poskytnout Irák. Iráckou ropu však Američané nekontrolují. Po jejím znárodnění licence na její těžbu uděluje vláda v Bagdádu a ta po poslední válce a po vyhlášení embarga OSN licence americkým společnostem neposkytuje. Místo nich je dostaly společnosti čínské, francouzské i italské. Takže i tato skutečnost nutně ovlivňuje politiku Washingtonu. Navíc je dobré si připomenout úzké vazby v minulosti prezidenta Bushe k ropným společnostem. Mimo jiné i skutečnost, že viceprezident Richard Cheney byl před svým zvolením v čele ropného koncernu HALLIBURTON a že Condoleeza Riceová byla jeden čas ředitelkou v ropném koncernu CHEVRON. Dvojí tvář politiky Washingtonu na Blízkém VýchoděJak vidět, americká politika na Blízkém Východě má dvojí tvář. Jednu oficiální, politickou a vojenskou, která argumentuje hrozbou zbraní hromadného ničení v rukou iráckého diktátora, aby zdůvodnila možnost preventivní války nebo jiného typu vojenského zásahu. A tu druhou, týkající se ekonomických zájmů USA, o kterých nemluví. Postoje většiny amerických sdělovacích prostředků zajistily prezidentu Bushovi podporu veřejnosti a demokratické opozice a až na výjimky, jako je bývalý viceprezident Gore nebo senátor Teddy Kennedy, i řady osobností univerzitního světa. Z amerických spojenců se s politikou Washingtonu vůči Iráku ztotožnila pouze Blairova Británie, jež je vždy solidární s postoji Bílého domu. Rusko, Čína a Francie váží jakýkoliv souhlas s válkou proti Iráku na souhlas Rady bezpečnosti OSN, kde mají právo veta. Německý kancléř Schröder pak několikrát otevřeně řekl, že jeho země do války proti Iráku nepůjde, i kdyby byla tato akce schválena OSN. Začátek letošního roku bude proto rozhodující, zda na Blízkém Východě vypukne vojenský konflikt, jehož důsledky nemusí jen ovlivnit budoucnost Iráku. V arabských zemích je masový odpor proti americké vojenské intervenci proti Bagdádu a tak každá taková vojenská akce by mohla vést k vážné destabilizaci nejenom této oblasti, ale i muslimského světa. Ve svých důsledcích i k drastickému zvýšení cen ropy. Na takový vývoj by pak doplatily nejenom všechny průmyslové země v Evropě, ale především americká ekonomika. |