Poté, co Evropská komise představila svou Průběžnou zprávu o SZP ( Revue a mi parcours sur PAC; Mid-term Review About CAP) je váhání francouzské politiky jasně patrné. V diskusi o iniciativě Komise lze rozlišit tři postoje.

První z nich, zastávaný většinou zemědělských organizací až do reformy v roce 1992, z principu novou SZP odmítá ("ve jménu trhu ničí trh"). Přímé podpory, které SZP zemědělcům přiděluje, totiž snižují tržní ceny pod výrobní náklady. Takové opatření, srovnatelné s dumpingem, je odsuzováno jak pro své vnitřní náklady (rozpočet, přírodní zdroje, možnost špatné kvality potravin), tak pro svůj neblahý vliv na rozvojové země, kde se zemědělci nemohou opřít o veřejné subvence podobné těm, které poskytují evropské (a americké) administrativy. Toto stanovisko hájí proudy kritizující zemědělský syndikalismus (blízké hnutím, které uvádějí v pochybnost liberální globalizaci) a nakloněné hluboké reformě SZP. Doporučují kroky založené na stabilizaci cen a ochraně evropských trhů, zastavení vývozových subvencí a kontrole nabídky zabraňující přebytkům. Přímé podpory musí být omezeny povinností zemědělců poskytovat nekomerční služby, především pokud jsou situováni v oblastech s přírodními překážkami (hory, vlhké oblasti...)

V ekonomické rovině toto stanovisko musí brát ohledy na specifika zemědělského hospodaření. Naráží však na jednu politickou překážku: zemědělská krize poškodila legitimitu produktivistického modelu, kterou měla v období předchozího růstu, aniž by ukázala alternativní modely, podle kterých by šlo přerozdělovat vytvářené nadhodnoty. Trh se tak zdá být jediným legitimním regulátorem, podle něhož lze nalézt nové modely pro reorganizaci zemědělství a zemědělské politiky. Nikdo nepopírá, že zemědělské trhy jsou mechanismy nedokonalé a díky klimatickým rizikům a nepružnosti potravinové poptávky také velmi nestálé. Veřejné intervence zůstávají nadále neodmyslitelné, ledaže bychom přijali těžké riziko, že nadbytek bude střídat nedostatek . Liberalizace zemědělských trhů tedy nepředpokládá absenci opravných intervencí států.

Zorný úhel druhého stanoviska je sociálně-ekologický; zastupuje ho především jeden z bývalých socialistických ministrů zemědělství, Jean Glavany.Vzchází z toho, že mezinárodní trh v globální ekonomice nepodchytitelně reguluje zemědělské ceny. Pro zachování zemědělství funkčního zemědělství je zapotřebí subvencí, u nichž jediným problémem, který se musí vyřešit, je rovnost a účinnost ve vztahu k požadavkům společnosti. Tento proud Evropská komise přijímá pozitivně ze tří důvodů:

1. Poskytování nezávislých přímých podpor umožňuje dále neprotěžovat produktivistické modely.

2. Upravení těchto podpor (dosažením jejich maximální výše a každoročně rostoucími redukcemi) umožňuje orientace na rozvoj venkova.

3. Podmiňováním ekologického chování přispívá k ochraně přírodního prostředí.

Ve prospěch rychlé reformy hovoří i podpůrné argumenty technického rázu:

1. Reforma zabrání Francii izolovat se v jednáních o evropském zemědělství.

2. Snížením rozpočtových nákladů SZP usnadní vstup zemí střední a východní Evropy do EU.

3. Umožní předvídat, což zajistí EU dobrou pozici při vyjednávání o světovém zemědělství.

Třetí proud je nejvíce oportunistický: podle něj nic nespěchá, naopak vše nabádá k respektování kalendáře z roku 1999, který předpokládal přezkoumání textů v roce 2003 a jakoukoli novou reformu odložil na rok 2006. Hervé Gaymard, ministr zemědělství v nové pravicové vládě vzešlé z voleb na jaře 2002, se domnívá, že v roce 2003 je třeba se zaměřit na konkrétní procedurální problémy. Posílit ekologické nároky a politiku rozvoje venkova, uložit všem zemím EU povinnost redukovat podporu zemědělství "a l'anglaise", což znamenalo jejich každoroční snížení o jednotné a rostoucí procento. Odklad do roku 2006 se ospravedlňuje tím, že před rozhodnutím o nové reformě SZP je nezbytné poznat podmínky rozšíření na východ, správně vést vyjednávání o světovém zemědělství (v naději, že bude možné přimět Spojené státy ke snížení podpory zemědělství silně zvýšené zákonem z roku 2002). Tuto strategii podporují většinové zemědělské odbory (FNSEA, Fédération nationale des syndicats d'expoitations agricoles), blízké prezidentské pravici. V praxi totiž respektuje systém "dojné krávy" vytvořený současnou SZP a poskytuje producentům a národním rozpočtům nezbytný odklad pro rozmyšlení budoucí reformy. Tak aby obnovila (nebo příliš neomezovala) dosažené výhody.

Ještě dvě poznámky ke shrnutí stručného představení francouzských debat o zemědělství. K otázce rozšiřování na východ i přes zjevnou časovou naléhavost se zatím nepřistupuje čelem. Vše nasvědčuje tomu, že členské státy i Evropská komise nedávají otázku reformy SZP do souvislosti s budoucím rozšíření EU. To znamená, že stanoviska představitelů vlády zůstávají v této etapě taktická. Reforma SZP je záležitostí vysoce politickou, která bude vyřešena tak jako v minulosti na úrovni hlav států. Její obsah bude záviset na schopnosti francouzských a německých představitelů obnovit (nebo nikoli) "pakt", který je spojuje od šedesátých let. Ani tady není rozhodnuto: německý ministr zemědělství totiž mezi ministry mobilizované okolo francouzské vyčkávací pozice (viz dopis z 23. září 2002 adresovaný Komisi osmi ministry zemědělství) nepatří.

Autorka spolupracuje s redakcí serveru Integrace