Asi tři čtvrtiny všech pohřbů v ČR proběhne právě žehem. Proč, o tom přemýšlí málokdo. A vstupovat kvůli něčemu takovému do organizace s názvem Společnost přátel žehu (SPŽ), může leckomu připadat už hodně ujeté. Třicet tisíc lidí je však jiného názoru. Podepíšou přihlášku, zaplatí jednorázově příspěvek rovnající se ceně pohřbu nebo alespoň tzv. ideový příspěvek v ceně 40 korun ročně.

SPŽ dnes zajišťuje tzv. členskou službu. Zejména starým a osamělým lidem za poplatek garantuje, že budou pohřbeni takovým způsobem, jaký si vybrali. Třeba s obřadem nebo bez něj.

"Ještě v roce 1956 měl tehdejší Spolek přesně 382 132 členy," říká dnešní tajemník SPŽ Stanislav Motyčka. Podle něj šlo v podstatě o sociální program, který formou členských příspěvků zpřístupnil kolem roku 1920 pohřeb žehem širokým vrstvám. "Čím byl člověk mladší, měl příspěvek nižší a po krátké době mu vznikl nárok na bezplatný pohřeb žehem. Spolek měl velmi silnou a mladou členskou základnu. Koneckonců zakládal ho roku 1909 Jaroslav Kvapil. Básník, tvůrce libreta pro Dvořákovu Rusalku a pozdější národní umělec. Jako čtyřicátník patřil k těm starším, předsednictvo tvořili lidé kolem třiceti let. Když byl nakonec žeh po pádu monarchie upraven zákonem Národního shromáždění z 1. dubna 1919, říkalo se mu na jeho počest Lex Kvapil. Byl to jeden z nejstručnějších zákonů nového Československa." vysvětluje Motyčka.

"Spolek pak řešil otázky nejen kremační, ale tehdy zcela nový problém s ukládáním ostatků v podobě popela." dodává.

Indický maharádža

Ačkoliv pohřbívání žehem přišlo do katolických zemí z Velké Británie a dalších protestantských zemí, impuls ke změně přišel vlastně z Itálie. V roce 1869 cestoval po Evropě a ve Florencii náhle zemřel, indický maharádža. Jeho tělo bylo odevzdáno ohni v městských sadech a zpopelněné ostatky převezeny do vlasti.

Případ vzbudil pozornost, zvláště na mezinárodních lékařských kongresech v roce 1869 ve Florencii a o dva roky později v Římě. Praktickým důsledkem bylo povolení kremace v novém italském zdravotním zákoně z roku 1874. Prvním, řekněme kremačním, investorem se stal švýcarský průmyslník Alfred Keller. V severoitalském Miláně pro euroamerickou civilizaci postavil a 22. ledna 1876 zprovoznil monumentální krematorium s prvním moderním žárovištěm na světě. Američané otevřeli podobné zařízení šestého prosince téhož roku ve Washingtonu. Financoval ho americký průkopník žehu dr. Julius Le Moyne. Ostatně jeho životní pouť v něm krátce poté skončila, protože v říjnu 1879 zemřel.

Kam s nimi?

Průmyslová revoluce s lepší zdravotní péčí a levnějšími potravinami způsobila v Evropě od počátku 19. století populační explozi. Nebýt masové emigrace do Ameriky a nebývalého rozšíření pěstování brambor a cukrové řepy již za napoleonských válek, zmasakrovalo by přemnožené a hladové evropské obyvatelstvo sebe navzájem daleko dříve než za světové války v roce 1914.

Klasický a katolickou církví jedině přikazovaný způsob ukládání do země přestával vyhovovat kapacitně i hygienicky. Ale teprve technická civilizace vyslyšela hlasy prvních renesančních nespokojenců, hlavně učenců a umělců 16. století. Co u nás?

"Je mi líto, že se Jungmannovo tělo stane potravou červů," psala například Božena Němcová roku 1847 v dopise Antonii Čelakovské a stěžovala si, že staročeský obyčej pohřbívat ohněm byl důstojnější a krásnější.

Jan Neruda zase ve svých fejetonech sarkasticky komentoval stav tehdejších pražských pohřebišť a málo humánní pohřební praktiky.

Ve stejné době Vojta Náprstek nezaložil jen známé muzeum, ale jako člen pražské městské rady se snažil uzákonit fakultativní pohřeb žehem a postavit krematorium. Provedl také první občanský pohřeb, nahradil kněze při pohřbívání zpopelněné Augusty Braunerové. Rodina Braunerů tehdy podporovala řadu českých umělců. Na jejich mlýně v Roztokách u Prahy tvořil i Mikoláš Aleš.

Ovšem první skutečný předchůdce SPŽ byl "KREMATORIUM, spolek pro spalování mrtvých" založený 16. března 1909 v Národním domě na Královských Vinohradech. Jedno zpopelnění bylo drahé, stálo až 600 rakouských korun, protože nejbližší krematorium bylo v německé Gotě. Hojně ho využívali sudetští Němci.

Právě "Spolek" po příkladu rakouských Němců z "Die Flamme" nakonec poskytl půjčku 430 tisíc korun na výstavbu provizorního krematoria na I. obecním hřbitově na Olšanech. Teprve pak mohly ceny trvale klesat.

Český vynález

"Češi vynalezli nové způsoby uložení popela zemřelých," tvrdí současný tajemník spolku Motyčka. Původně se popel ukládal do různě vkusných kolumbárií nebo meziválečných urnových hájů. Postupně (1958) se ujímalo i ukládání na rozptylové loučky. Křesťanské "Prach jsi a v prach se obrátíš" se tím zcela naplnilo. "Ovšem k tomu potřebujete kvalitní trávník a vhodné klimatické podmínky," dodává prakticky.

Češi kulturu zpopelňování obohatili. Loučky u nás dnes dělíme na rozptylové a vsypové. U posledně jmenovaných může zůstat třeba rodina pohromadě. V asi půlmetrových vzdálenostech jsou pod drnem skryta jednotlivá vsypová místa, každé zhruba pro pět zpopelněných osob. Poslední dnes používaný způsob je uložení pod epitafní desky 50 x 50 cm řezané z ušlechtilých materiálů.

Některé hřbitovní správy přišly s výborným nápadem. "Víte, ono vlastně není kam zesnulým přinášet květiny," vysvětluje tajemník SPŽ. Každá kytice nakonec zvadne a není únosné je nechávat ležet na loučkách. Existují proto vymezená místa na ukládání květin. Správce hřbitova z nich ty omšelé odstraňuje a zesnulí pak mají vlastně stále čerstvou květinovou výzdobu.

"A zajeďte si na Zbraslav, tam je hřbitov, jak má být." loučí se Stanislav Motyčka. Zbraslavský rodák, architekt Hynek Svoboda totiž nejenže vynalezl na prostor úspornější a méně anonymní vsypovou techniku, ale na tamějším vrchu Havlíně vyprojektoval a postavil ucelený parkový areál (1960). Donedávna ho zdobily sochy z depozitářů Národní galerie. Bohužel nedávno je odvezli a leckterá vsypová louka teď bez nich vypadá trochu zastrčeně. A smutně.

Dumat a vzpomínat se u louček dá i za podzimního deště. V křesílkách za prosklenou stěnou pavilónku mohou živí hovořit s mrtvými tam venku pod barevnými stromy, pod drnem.

Pohřby žehem v Čechách a na Moravě k celkovému počtu v %

1923 - 1 %

1935 - 4 %

1955 - 30,5 %

1971 - 62,28 %

1984 - 75 %

2002 stále cca 70 %

Nejstručnější ČS zákon č. 180 Sb.1919 z 1. 4. 1919 - Lex Kvapil:

§ 1. Pohřbívání ohněm je dovoleno.

§ 2. Provedením zákona jest pověřen ministr veřejného zdravotnictví ve srozumění s ministrem vnitra a spravedlnosti.