Moc bez hranic

V základech knihy Impérium, která byla napsána mezi válkou v Zálivu a o Kosovo (1991 - 1999) jsou dvě myšlenky: zaprvé, není možné, aby existoval globální trh (ve smyslu, v jakém se o něm mluví od pádu berlínské zdi, tedy nejen jako o makroekonomickém paradigmatu, ale i jako o politické kategorii) bez právního pořádku. Rovněž není možné, aby tento právní rámec existoval bez moci, která mu zajišťuje účinnost. Zadruhé, právní pořádek globálního trhu nepředstavuje pouhou novou podobu nejvyšší moci, kterou organizuje. Zahrnuje také nové síly života a nepodřízenosti, nové formy výroby a třídních bojů.

Od pádu Berlínské zdi mezinárodní politická zkušenost široce potvrzuje tuto hypotézu. Proto je třeba zahájit opravdovou diskusi a verifikovat koncept "impéria". To však znamená renovovat politickou a právní vědu tváří v tvář nové organizaci globální moci.

Globální trh popírá jen blázen. Nepřinesl jen sumu vědomostí a imaginace na světové internetové síti, nýbrž také nový světový pořádek. Globální trh se politicky formuje kolem odvěkých znaků suverenity: moci vojenské, monetární, komunikační, kulturní a jazykové. Moc vojenská je jediná moc, která ovládá všechny zbraňové systémy, včetně nukleárních. Monetární moc představuje hegemonii měny, podle níž jsou měřítkem světa finance a všichni se tomuto metru podřizují. Moc komunikační se uskutečňuje v jediném kulturním modelu, jehož páteří je jediný univerzální jazyk. Tyto moci mají povahu nadnárodní, světovou a totální.

Jde o jev imperiální, ne imperialistický!

Od imperialismu k impériu

Imperialismus představoval expanzi národních států mimo své hranice, vytváření koloniálních vztahů (často pod rouškou modernizace) na úkor národů cizích. Jeho charakteristikou byl "eurocentrismus" kapitalistické civilizace, doprovázený státní agresí, agresí vojenskou, ekonomickou a kulturní (také rasistickou) silných a bohatých národů vůči národům slabým a chudým.

V aktuální imperiální fázi není už klasického imperialismu. Ten existuje pouze jako cirkulace hodnot a moci v rámci celého Impéria.

Stejně tak už neexistuje národní stát, protože pozbyl třech základních charakteristik moci - vojenské, politické a kulturní síly. Národní stát byl pohlcen nebo nahrazen centrální mocí Impéria. Podřízení starých koloniálních zemí imperialistickým národním státům, také imperialistická hierarchie kontinentů či národů mizejících nebo upadajících - to všechno se reorganizuje jako funkce jednotného horizontu Impéria.

Je otázka, proč nazývat Impériem (s důrazem na novost právní formule, kterou tento termín implikuje) to, co by mohlo být jednoduše chápáno jako americký imperialismus po pádu Zdi. Odpověď je jasná: impérium není americké!

Nejde o to, že v průběhu historie Američané byli méně imperialističtí než Britové, Francouzi, Rusové nebo Holanďané. Impérium je prostě kapitalistické, je to řád kolektivního kapitálu, síly, která vyhrála občanskou válku 20. století.

Z toho plyne, že bojovat proti Impériu ve jménu "národního státu" je totálním nepochopením reality, formované nadnárodně svojí imperiální podobou a třídním charakterem. Vzdorovat impériu národním státem je mystifikace. Neboť na impériu kolektivního kapitálu se účastní stejně dobře američtí kapitalisté jako jejich evropské protějšky, stejně dobře ti, kteří zvětšují svůj majetek ruskou korupcí, jako ti z arabského světa, z Asie nebo Afriky, kteří si mohou dovolit poslat své děti na Harvard a peníze na Wall Street.

Impérium - dělba a struktura moci

Jistě, americký státní aparát se nesnaží odmítat "zodpovědnost" za imperiální vládu. Ale je potřeba to zpřesnit. Formace amerických elit brání rozsáhlou nadnárodní strukturu moci. "Monarchická moc" amerického prezidenta je přitom podřízena vlivu "aristokratické moci" velkých nadnárodních firem, finančních i výrobních. Obě moci jsou pak vystaveny tlaku chudých národů a "tribunské" síle organizací pracujících i "demokratické" moci reprezentantů voličů, vykořisťovaných a vyloučených.

Jde o reaktualizaci imperiální moci po vzoru římského historika řeckého původu Polybia (*asi 200 př.n.l.), prvního teoretika "konce dějin". Ten tvrdil, že se Římskému impériu podařilo ukončit cyklický vývoj států (růst, vrchol, úpadek, zánik), neboť Řím je dokonalou a trvalou směsí monarchie (konzulové a další magistrutury), aristokracie (senát) a demokracie (lidová shromáždění), dokonalým smíšeným zřízením.

Reaktualizace Polybia dává americké ústavě možnost expanze ve světovém veřejném prostoru. Tato ústava zmnožuje funkce ovládání a dynamikou své konstrukce - směsicí královských, aristokratických a demokratických prvků - se imperiálním způsobem rozšiřuje jako rámec světového trhu.

Ve skutečnosti je velké množství dominantních nároků či požadavků Impéria úplně iluzorních. To ovšem nepřekáží právnímu, politickému a suverenistickému pořádku být více účinným a více totalitním než formy vládnutí, které mu předcházely. Neboť tento řád zakořeňuje postupně ve všech světových regionech. Pod vlivem ekonomicko-finančního sjednocení coby nástroje autority imperiálního práva rozšiřuje svoji kontrolu na všechny aspekty života.

Posfordistická organizace a biopolitika

Z toho vyplývá nová kvalita společenského života: "biopolitika" imperiální moci. Ta je dána společenským pohybem, který znamenal rozvoj od fordistické organizace k organizaci postfordistické, od způsobu tovární výroby k širším formám zhodnocení (a vykořisťování), k sociálním formám, které jsou nehmotné a které obohacují život v jeho intelektuálních a citových projevech v čase reprodukce pracovní síly (ve volném čase). Tím a například migrací chudých napříč kontinenty a mezi nimi Impérium konstruuje biopolitický pořádek, jakoby spontánní, organický a přirozený řád. Jinak řečeno: zatímco národní stát se stává kázeňským zařízením pro organizování výcviku moci a dynamiky souhlasu a současně konstrukcí určitých produktivních modelů sociální integrace a odpovídajícího občanství, Impérium rozvíjí mechanismy kontroly, které se promítají do všech aspektů života a přeměňují schémata výroby a občanství v totalitární manipulaci aktivit, životního prostředí, sociálních a kulturních vztahů atd.

Vyvázání produkce z teritoriálních vztahů podněcuje k sociální mobilitě a flexibilitě, zvětšuje pyramidální strukturu moci a globální kontrolu aktivitou velkých korporací. Jde v současnosti o nevyhnutelný proces, který tlačí národy k Impériu, přemísťuje tvorbu bohatství z továren na společnost, práci přeměňuje v komunikaci a disciplinární způsoby vládnutí či řízení v kontrolní procedury. Příčiny těchto změn jsou dány výsledkem bojů proletariátu, třetího světa a emancipačního hnutí, které skoncovalo se světem bývalého reálného socialismu. Je to přiblížení k marxismu: boje, které plodí rozvoj, hnutí proletariátu, které tvoří historii.

Optimalizace cesty k zisku jako motor dějin

Boj proletariátu proti taylorizované práci urychlil technologický rozvoj (technologickou revoluci), což vyústilo v socializaci a informatizaci výroby. Nezastavitelný tlak síly práce v postkoloniálních zemích Asie a Afriky založil vzrůst produktivity a populační explozi, které narušily národní zkostnatělost pracovních trhů. Konečně v tzv. socialistických zemích touha po svobodě nových společenských sil, nositelů technické a intelektuální práce, překonala zkostnatělou socialistickou disciplínu a umělé stalinské odloučení od světového trhu.

Ústava Impéria reprezentuje kapitalistickou reakci na krizi starých systémů v disciplinování pracovní síly ve světovém měřítku. Ve stejném okamžiku se zvedá nový boj vykořisťovaných proti moci kapitálu. Národní stát, který umrtvil třídní boj, je v agónii, jako před ním stát koloniální a imperialistický.

Připsat hnutí dělnické třídy či proletariátu tuto modifikaci paradigmatu kapitalistické moci znamená přijmout, že lidé se přibližují svému osvobození ze způsobů kapitalistické výroby. Znamená to distancovat se od těch, kteří roní krokodýlí slzy nad koncem korporativního socialismu a národního syndikalismu, i od těch, kteří pláčou nad krásnými časy sociálního reformismu, vyztuženému resentimenty vykořisťovaných.

Ne, nalézáme se uvnitř světového trhu a hledáme výklad, v němž bude jednoho dne naplněn sen o sjednocení vykořisťovaných v komunistické internacionále. Neboť vidíme zrození nových sil.

Mohou se boje stát dost masivními a ráznými, aby destabilizovaly, ba zničily komplexní organizaci Impéria? Na to odpovídají realisté: "Systém je tak silný!". Ale pro kritickou teorii nepředstavuje rozumná utopie nic nepatřičného. Naopak, neexistuje jiná alternativa než tato: buď utopie, nebo vykořisťování a řízení Impériem. Impérium reprezentuje aktuální organizaci kapitalismu v procesu rozsáhlé restrukturalizace po jednom století proletářských bojů, které v historii lidstva nemají obdoby. Je třeba předpokládat, že dnes stále existuje touha po komunismu.

Alternativa Impéria

Klíčovou otázkou je, jak občanská válka mas proti světovému kapitálu může v Impériu propuknout? První zkušenosti z bojů, otevřených nebo skrytých, na tomto novém teritoriu moci ukazují na tři jasné znaky: Tyto boje přerůstají v hnutí nad národní rámec, aspirují na zrušení hranic a na mezinárodní občanství. Tyto boje aktivizují jedince i masy, jež usilují o znovupřivlastnění vyprodukovaného bohatství díky nástrojům výroby, která se permanentní technologickou revolucí stala vlastnictvím subjektů - a víc: jejich opravdovou protézou v invalidním společenském řádu.

Velké množství těchto idejí se zrodilo v pařížských demonstracích v zimě 1995, v této "Pařížské komuně na sněhu", která daleko přerostla obranu veřejného sektoru dopravy. Tehdy došlo k podstatnému a samostatnému znovuzrození občanů velkých měst.

Různé boje vytáhly na světlo zásadní fenomén: nové vědomí, že společné dobro je v životě i v produkci rozhodující, že je víc než "privátní" nebo "nacionální". Jedině "společné" se může postavit proti Impériu.

Zpracoval Martin Hekrdla pro měsíčník 3D 33/2002