Basilejská Action Group natočila dokumentární film jménem Exporting Harm: The High-Tech Trashing of Asia (Jak vyvážíme škodu: technologické ničené Asie), který ukazuje, jak to vypadá. Na volném prostranství se pálí obrovské hory kabelů, aby se získal kov z obalů z umělé hmoty, lidé rozbíjejí ručně počítačové a televizní monitory a získávají z nich miniaturní množství mědi, destičky s tištěnými spoji se pálí nad ohněm, aby se z nich dostaly cenné mikročipy, vydávají přitom jedovaté zplodiny. Umělá hmota se buď pálí - vznikají tak hromady kontaminovaného popela, ale se vyhazuje spolu s jinými zbytky počítačů do řek nebo na pole. Je to primitivní, nebezpečná práce. V půdě v oblasti Guiju je dvěstěkrát vyšší koncentrace olova než je hranice, která se normálně považuje za škodlivou, v pitné vodě je koncentrace olova 2400x větší než je podle Světové zdravotnické organizace bezpečná hranice.

Od té doby, kdy byl tento film loni v prosinci uveden, podepsaly evropské státy zákaz vývozu toxického odpadu. Avšak odpadní materiál, skládající se z vyhozených elektronických výrobků tvoří nyní na Západě nejrychleji rostoucí množství odpadů. Velká Británie produkuje ročně asi milionu tun tohoto "elektronického" odpadu, 43 procent tvoří bílé průmyslové zboží, 39 procent počítače a 8 procent televizní přijímače.

Nedávno proběhly britským tiskem zprávy o horách vyhozených ledniček, z nichž musejí být odborně odstraněny freony, avšak provoz na jejich odstraňování dosud nebyl vybudován. Britská vláda totiž dostatečně rychle nereagovala na zákon EU, podle něhož je nutno z ledniček před jejich likvidací bezpečně odstranit freony. Od ledna do června 2002 - kdy konečně provoz na odstraňování freonů začal fungovat - se v Británii nahromadilo 1,3 milionů vyhozených ledniček.

Elektronické zboží je nyní součástí "kultury na jedno použití". Pracovní síly a materiál jsou levné a technologie způsobuje, že elektronické výrobky rychle stárnou. Zákazník má dojem, že když si nebude kupovat pořád nové, zůstane mimo moderní a módní civilizaci. A protože je trh ledniček, praček a televizních přijímačů a jiného domácího průmyslového zboží už víceméně saturován, lidé kupují nové průmyslové zboží podle toho, jak vypadá. Když se vám přestane lednička líbit, koupíte si novou.

Trh pro použité zboží v podstatě neexistuje. Lidé si nechtějí kupovat z druhé ruky výrobky, které jsou na elektřinu. Máte-li starší počítač, nechtějí ho ani charitativní organizace. Asi 90 procent vyhozeného průmyslového zboží se buď zakopává na skládkách anebo pálí.

Avšak tento způsob zbavování se už nepotřebného průmyslového zboží je nesmírně škodlivý. Přístroje, poháněné elektřinou, obsahují nebezpečnou směsici těžkých kovů, které by se neměly vyskytovat nikde ve vodě, ve vzduchu ani v blízkosti živých organismů. Olovo je součástí letovaných spojů; je využíváno také při výrobě obrazovek pro televizní přijímače a počítačové monitory; umělá hmota obsahuje kadmium, vypínače a žárovky obsahují rtuť, tištěné obvody obsahují arzén - všechno jsou to jedovaté, a v některých případech karcinogenní kovy. Z umělých hmot a z látek, zamezujících požáru (jimiž jsou elektrické přístroje natřeny) uniká při jejich spalování či při jejich vystavení vodě chlór a dioxiny. Neznáme, jaký dlouhodobý vliv na lidský organismus může mít tato všeobecná kontaminace nízké úrovně.

Co jiného by se však dalo dělat? Je nesnadné likvidovat elektrické přístroje, protože nejsou zkonstruovány tak, aby to bylo lehké. Tyto výrobky jsou směsicí kovů, umělé hmoty a nejrůznějších sloučenin. Likvidovat je je proto velmi složité.

Obtížné je i dostat nepotřebné výrobky do recyklačního systému. Velcí prodejci průmyslové zboží v Británii odvážejí od zákazníků staré přístroje, například pračky, při dodávce nových. Komunální úřad sice odváží staré nepotřebné přístroje, ale účtuje si za to až horentní částky.

Evropská unie však připravuje zákony, v jejichž rámci budeme donuceni přijmout radikální změny. V říjnu schválil Evropský parlament celou řadu zákonů -. většina z nich začne platit v roce 2004. Podle těchto zákonů se na skládky už nebudou smět vyvážet bez předchozího zneškodnění nepotřebné elektronické přístroje, Evropská unie jimi také určuje, jaké procento odpadků budeme povinni recyklovat a - což je snad nejvýznamnější - výrobci průmyslového zboží ponesou odpovědnost za jeho konečnou likvidaci.

Je jistě velmi pravděpodobné, že výrobci se okamžitě pokusí přenést toto břemeno dál na zákazníky, avšak přesto se argumentuje, že budou-li nyní výrobci průmyslového zboží odpovědni za jeho konečnou likvidaci, začnou elektronické výrobky konstruovat tak, aby se likvidovat bezpečným a rozumným způsobem daly.

Všichni souhlasí, že by výrobci elektronického zboží měli kolektivně zaplatit i náklady za staré, "historické" průmyslové odpadky. Pro budoucnost je důraz na individuální odpovědnost jednotlivých podniků, vyrábějících průmyslové zboží -