Jenom v civilně právních věcech je v ČR dosud neukončených více než 442 000 případů, z toho přes 77 000 se vleče déle než tři roky, a výjimkou nejsou kauzy, v nichž nebylo pravomocně rozhodnuto ani po sedmi letech. Jenom od začátku letošního roku projednával Evropský soud pro lidská práva 45 stížností českých občanů na tyto soudní průtahy a dle rozkladů ministerstva spravedlnosti budou zřejmě tyto stížnosti uznány za oprávněné a český stát, tedy daňoví poplatníci prostřednictvím státního rozpočtu ČR, za ně bude muset vyplatit značně odškodné.

Zatímco ministerstvo spravedlnosti jako za justici odpovědný ústřední orgán státní správy soustavně tvrdí, že z podstatné části tento stav zavinili soudy a leckdy i konkrétní soudci, ti oponují námitkami, že za to můžou nedostatečné zákony (v Česku už notně omšelé klišé) a špatná vybavenost soudů. Pravdu sice mají obě strany, ale jen zčásti a paradoxně na úkor těch, kdož se ochrany svých práv u soudů domáhají - tedy přímo účastníků soudních řízení.

Tak například pro tuto oblast nejpodstatnější občanský soudní řád spolu s návaznou vyhláškou ministerstva spravedlnosti o jednacím řádu pro tyto soudy prošly od roku 1990 možná už desítkami novel, které vždy vycházely vstříc hlavně soudům tak, aby jejich řízení mohly být co nejrychlejší. Po alespoň částečné personální očistě soudcovského stavu od těch nejhroznějších totalitních soudců a najmenování dalších několika set z komunistickým režimem nesvázaných soudců už ale nedošlo k ještě hlubšímu pohledu na celou tuto oblast. Tedy k hlubšímu pohledu na stovky dalších pracovníků tzv. obslužného kancelářského soudního personálu, např. soudní tajemníky, zapisovatelky či nyní již vyšší soudní úředníky. Ti totiž v této oblasti působí zhusta už z hluboce totalitních dob, z nichž i do současné soudní praxe přenášejí své zažité "manýry".

Nejde třeba jen o jejich často až urážlivé osobní jednání s účastníky řízení, ale jde především o ztráty celých spisů, nebo o různé jakoby "neúmyslné" překlepy v soudních protokolech, v rozsudcích či usneseních, takže musejí následovat různá dohledávání, "tiskové opravy", doplňující rozsudky a podobně. I takové "omyly" proto odvolací soudy musejí vracet soudům 1. stupně, poněvadž právně řečeno vinou takových "omylů" jsou často celé rozsudky a to, co jim předcházelo, "nepřezkoumatelné". Čímž se ovšem celé řízení jenom protahuje, poněvadž odvolacím soudem takto vrácená věc se znovu dostává do režimu nového rozhodování na soudy 1. stupně, kde se odehrává nejdůležitější část celého soudního řízení.

Až potud je tedy požadavek Unie soudců, aby ministerstvo spravedlnosti především prosadilo zcela novou zákonnou úpravu organizace práce soudů zcela pochopitelný. Jenomže to by též muselo dojít ke změně zákoníku práce, neboť obslužný soudní personál podléhá tomuto právnímu režimu. A to už je tvrdší oříšek, protože to znamená vyjednávání s odbory, do kterého se ale současné vládě asi moc nechce. A kdoví ví, jak by se na to tvářil Parlament, z něhož se sice vůči české justici také ozývají ostře kritické hlasy, ale který pro stromy možná jakoby ani nechce vidět celý les.

Nicméně z opačného pohledu je rovněž velmi na pováženou, když si sami soudci, byť i prostřednictvím své stavovské Unie, snaží osobovat právo rozhodovat o tom, co v zákoně má či nemá být. Už od dob ministra spravedlnosti a bývalého soudce Otakara Motejla v ČR vznikl dojem, jakoby ministerstvo spravedlnosti bylo především ministerstvem pro soudce, což jen zesílilo v dobách jeho nástupce, rovněž bývalého soudce Jaroslava Bureše. Tím víc na pováženou, že o již skutečně velmi vážné problematice obslužného soudního personálu se skoro vůbec nemluvilo a nemluví. Přitom právě soudci, kteří působí jako předsedové a místopředsedové soudů toho o této problematice přece musí vědět vůbec nejvíc, neboť jsou s ní v denním přímém kontaktu a snad mají i nějaké možnosti účinně ji ovlivňovat. Anebo i zde panují tuhé letité osobní vazby či lobby, které takové zásahy přímo vylučují?

V takovém případě je tedy opravdu namístě "jiná organizace práce soudů". Neboť ta dosavadní dle řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva daňové poplatníky v ČR stála už několik miliónů korun. A zřejmě bude ještě bude stát, jak ostatně na libereckém sněmu Unie soudců upozornil Rychetský. .

Karel Mašita je redaktorem Britských listů a s ČR se už sedmý rok soudí o odškodnění za nezákonná zbavení osobní svobody v letech 1968 a 1974 - 1977. Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva dosud nepodal.