Když se někdo rozhodne mluvit do sdělovacích prostředků, možná, že by měl mít určitou míru skromnosti a měl by předstupovat před mikrofon pouze tehdy, má-li něco nového co říct. Kletbou českých "intelektuálů" je, že se často chtějí slyšet, bez ohledu na to, že to, co povídají, jsou konvenční, dávno známé banality, anebo jde dokonce o zkreslování skutečnosti.

V neděli po 13. hodině jsem náhodou vyslechl deprimující komentář Ivana Medka na pražské stanici Classic FM, v rubrice "Jak to vidím já".

Ivan Medek má za sebou záslužné období boje proti komunismu, avšak dnešní skutečnost je daleko složitější a on se - jak se zdá - jaksi vůbec z ničeho nepoučil. Vždycky jsem si myslel, že jsme bojovali proti komunismu proto, abychom dosáhli plurality, otevřenosti, vnímavosti, kritické debaty a svobody. Cílem boje proti komunismu neměl být antikomunismus, ale svoboda!

Námětem Medkova komentáře v nedělním vysílání stanice Classic FM byl jednak summit NATO a jednak pražská výstava o socialistickém realismu. Obojí autor komentáře umně spojil, a párkrát si při tom nudně kopl do mrtvoly. Dozvěděli jsme se totiž - překvapení! že komunismus a kolaborace s ním byly nemorální. To jsem skutečně během posledních třinácti let od roku 1989 ještě nikdy neslyšel.

Při vychvalování summitu NATO projevil Ivan Medek znovu - jako čeští novináři v minulém týdnu tolikrát - komplex méněcennosti: Pro Prahu je obrovskou poctou, atd., že se tu sešli všichni ti slavní "světoví" státníci. To je, co, že "nás" svět tolik "vnímá"! Před takovými patnácti lety by to bylo nepředstavitelné, konstatoval Medek.

Je to sice pravda, jenže, jak na to poukazuje západní tisk, pražský summit NATO byl v mnoha ohledech kontroverzní. Mnozí pozorovatelé konstatují, že NATO nemá pro budoucnost vůbec žádnou strategii, nikdo neví, jakou roli - kromě občasného pomocného nástroje americké vojenské a zahraniční politiky a nástroje pro vynucování zakázek od postkomunistických zemí pro americké zbrojovky - bude NATO hrát, a zdůrazňují, že se celá věc odkládala tak dlouho, že je nynější rozšíření NATO směrem na východ řešením pro minulost, nikoliv pro budoucnost.

Je neseriózní, pokud rozhlasový či televizní komentátor pomine tyto závažné zkušenosti a pouze - také návratem do minulosti - vidí právě uplynulý summit především jako něco, co může lichotit českému zakomplexovanému egu. Proč ale ty komplexy? Nedovedu si představit, kdyby se summit NATO konal třeba v Londýně, že by britský tisk psal něco o "obrovské poctě, že se 'u nás' sešlo tolik 'světových' státníků".

Zklamáním byly i Medkovy zmínky o současné pražské výstavě o socialistickém realismu. Ta výstava je nesmírně zajímavá a má celou řadu důležitých obsahů - nejvýznamnějším z nich je varování, jak škodlivý je monolitní, náboženský, manifestační přístup ke skutečnosti. Škodlivý je proto, že nepraktikujeme-li kritický odstup a nemáme-li o realitě neustálé pochybnosti (pro člověka je přece skutečnost víceméně nepoznatelná, k pravdě vždycky jen aproximujeme metodou pokusů a omylů, proto je nesmírně důležité všechno zpochybňovat) vyprodukujeme komicky chybné interpretace světa kolem nás. Hluboce náboženské obrazy Stalina, Gottwalda, pionýrů na zlatém pozadí a zakládajících členů KSČ v extaticko-religiózním vytržení působí v dnešní době opravdu groteskně a mohly být v tomto ohledu i pro Ivana Medka poučením.

Ivan Medek však tohle všechno, jak se zdá, vůbec nepochopil. Jeho komentář mu byl jen příležitostí ke kritice umělců, kteří kdysi se stalinistickým režimem svými díly kolaborovali. Ono to ovšem zřejmě nebylo tak jednoduché. Bezostyšní kolaboranti se v umělecké obci jistě začátkem padesátých let v Československu vyskytovali, jenže na mnoha vystavených dílech je vidět, že je jejich tvůrci mysleli zcela, anebo částečně upřímně (povšimněte si například onoho triptychu "Hitler - Gottwald - moderní šťastný život", namalovaného Mondrianovou metodou). Z výstavy je zjevné, že navzdory tvrdému stalinskému útlaku nebyly metody komunistické propagandy v první polovině padesátých let zdaleka tak ustálené a rutinně cynické, jakými se pak staly v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy komunismu už nikdo opravdu nevěřil. Na první polovině padesátých let je však zajímavé, že zřejmě šlo v mnoha případech skutečně o - naivní, z dnešního hlediska nepochopitelnou - uhlířskou víru v "dobro komunismu".

Paradox a smutná komika na projevech lidí, jako je Ivan Medek, spočívá v tom, že se tito lidé dodneška nedokázali od monolitního, a tedy svou podstatou vlastně komunistického vidění světa osvobodit. Ivan Medek tak dlouho bojoval proti komunismu, že už dneska nedokáže pochopit, že moderní, evropský pohled na skutečnost je jiný - je pluralitní a kritický.

Protivy se střetávají a kdysi - právem - uznávaný bojovník proti komunismu - se stává reliktem způsobu myšlení a jednání, proti němuž kdysi bojoval - anebo alespoň se nám to tak tehdy, naivním mladíkům, zdálo.