Damien Hirst se svým dílem

V této souvislosti lze připomenout aktivity Damiena Hirsta z Velké Británie, které vyvolaly po celém světě vlny nevole. Nekonformní výtvarník "adjustuje" a následně vystavuje rozčtvrcená domácí zvířata do esteticky úhledných kontejnerů, které jsou naplněny formaldehydem (viz.obrázek). Mnozí pokrytci, kteří ho za to přímo nenávidí si ovšem neuvědomují, že na jatkách není se zvířaty nakládáno o nic lépe.

Jenomže Hirst se cílevědomě zabývá "resocializačními" problémy adaptability člověka v současném světě a ke svému vyjádření volí "civilizačně odzkoušené" prostředky, zatímco profesor Hagens chce pouze šokovat. Vymlouvá se sice na to, že ukazuje, jak vypadá vnitřní fyzický "svět" člověka, ale co by bývalo mohlo zaujmout ve středověku, nemusí být zajímavé v současnosti. Filmové horory jsou plné podobných modifikací a navíc existují dokonalejší a věrohodnější možnosti pohledu do útrob lidské bytosti. Hagens pouze komerčně využívá své odborné vědecké znalosti a hlupáci či snobové mu to baští.

Počet těch, co omdleli (anatom se tím prý i chlubí) pohledem na Hagensovu produkci, není přímo úměrný její kvalitě stejně tak, jako počet prodaných vstupenek, či počet dobrovolníků čekající na plastinaci nic ještě nevypovídá o jejím smyslu. Touha stát se po smrti "uměleckým" dílem sice může kompenzovat vlastní reálně zbabraný život, ale na vstupenku do Národní galerie to stejně nebude. Kabinet kuriozit možná dobře snese Hagensovu vypreparovanou ženu v sedmém měsíci těhotenství (probůh, dokonce prý připomínající Tizianovu Venuši urbinskou!), ale galerijní sbírky fungují na základě jiných předpokladů.

Nevíme zda tvořivý profesor někdy viděl slavný Velký dialog z roku 1965 (dnes v Národní galerii v Praze), od významného českého sochaře Karla Nepraše, pravda ale je, že formální podobnost Hagensových monster s tehdejšími Neprašovými artefakty je velká (viz.obrázek). Jenomže Neprašova "plastinace" z drátů, kusů látky a emailů vycházela z autorovy tvořivé imaginace (tu musí umělec mít, ta se nedá na pitvách naučit) a nebyla jen polopatistickou snahou zvěčnit to, co se za normálních okolností jen rozpadá. Neprašovy asamblážované sochy, často provedené i v červené barvě, byly vytvářeny v invenční nadsázce a v umělecké snaze groteskně relativizovat "kult věčnosti" člověka. Zdá se mi, že Hagensovy "plastinované fantasmagorie" prozrazují maximálně duševní úchylku svého autora a především to, co nemělo být zneužito, ale už dávno pohřbeno. Škoda jen, že kromě názorů lékařů, nezařadil Týden pro úplnost k článku i názory českých uměleckých odborníků.

Karel Nepraš, Berkciáda,1965