Je smutné, že Zemanovo prohlášení přichází pár dnů poté, co jsme si připomněli pět let od podpisu česko - německé smlouvy. Smlouvy, která formálně ukázala cesty, jak dospět k vzájemnému usmíření a pochopení, ale která už pět let zůstává především na papíře. Nebo je normální, aby český premiér vedl s obyvateli státu, s nímž sousedí (a za několik let možná padnou i ty hranice) a podepsal smlouvu o spolupráci, komunikaci tímto způsobem? Je normální, aby převážně německá strana financovala řadu takzvaných "společných" česko-německých projektů, podporovala rekonstrukce církevních památek a vydávání publikací - a česká oficiální místa jen připomínala "zradu" na Československu, poučku z učebnic dějepisu tuhé normalizace?

Musím se stydět za svého premiéra, když dokáže do jednoho koše hodit stovky zfanatizovaných nacistických předáků ze Sudet a zároveň tisíce poctivých a pracovitých lidí, kteří válku nechtěli a nakonec za ni museli zaplatit ostudným vyhnáním. Musím se stydět i před svými přáteli v Německu, s nimiž jako novinář často hovořím a které jsem v létě loňského roku požádal, aby nám pomohli poznat naše společné dějiny z "druhé strany". V září 2001 vyšla v Norimberku v krajanském časopisu Heimatbrief Saazerland výzva, v níž jsem žádal německé rodáky z Žatecka a Podbořanska, aby se podělili o své životní osudy. Zajímal jsem se o soužití Čechů a Němců v meziválečném období. Zajímalo mne vyhnání Čechů z pohraničí, druhá světová válka, její konec, osvobození a vyhnání Němců ze Sudet. A zajímalo mne, jak museli sudetští Němci znovu začínat v Německu poté, co tam byli vyhnáni. Dostal jsem desítky dopisů. Naprostá většina pisatelů vyjadřovala upřímný smutek nad tím, co se stalo. Jen jediný z pisatelů naprosto korektně napsal, že by chtěl od české vlády vrátit rodný dům v jedné obci nedaleko Žatce. Naprostá většina pisatelů říkala jediné: nechceme vracet žádné domy, nechceme žádná odškodnění. Chceme jen, aby se otevřeně řeklo, že vyhnání civilního obyvatelstva bylo špatné. Chtěli bychom pamětní desku vyhnání na radnici, chtěli bychom pomník obětí vyhnání na hřbitově.

Všechny životní příběhy, které naše noviny doposud obdržely, postupně zveřejňují. Věřím, že právě to je jedna z cest, jak přispět k vzájemnému poznání. Dnešní obyvatelé Žatecka a Podbořanska, kteří se většinou přistěhovali až po konci druhé světové války, jsou často bez informací. Nevědí, že v jejich domech zpravidla už od pobělohorské doby žily německé rodiny, které velká hospodářství zakládaly a udržovaly. Vyhnání pro ně bylo stejnou nespravedlností, jako to, když jejich synové museli umírat na frontách druhé světové války. Byli to prostě normální lidé se starostmi a radostmi, kteří měli jen tu smůlu, že byli Němci. Jejich začátky ve válkou zdecimovaném Německu a Rakousku po roce 1946 byly těžké. Z Čech jsme je vyhnali jako Němce, Němci je ale často vnímali jako Čechy a nechtěli je. Pochopit zrůdnost války a poválečného "uspořádávání světa" je dodnes těžké a sledujeme-li s tímto vědomím události v zemích bývalé Jugoslávie, kde byly vyhlazovány a vyháněny stovky a tisíce lidí, uvědomíme si, co ještě Balkán čeká a jak dlouho se budou rány hojit.

V době, kdy se publikují pravdivé informace o často krutém zacházení s Němci během vyhnání, v době, kdy se novináři snaží přiblížit události 30. a 40. let dvacátého století očima druhé strany; v době, kdy německé nadace vyhledávají na českém území německé válečné hroby a snaží se pietně uctít památku padlých vojáků - tedy v této době, kdy si ještě nejsme schopni podat ruce, protože mnohé z minulosti nás bolí a tíží, přichází předseda vlády s neskutečným prohlášením, které jednou větou boří vše, čeho se podařilo dosáhnout.

Naprosto chápu ostych, jaký moje rodiče ještě cítí, sedí-li v restauraci vedle skupinky pokřikujících Němců. Tenhle zakořeněný strach z "roztahujících se Němců" prostě nejde během několika let změnit. Jenže moje generace cítí také jiný ostych: mohu žít bez omluvy v jedné Evropě se sousedem, jehož dědečka můj dědeček vyháněl z rodové usedlosti? Mohu žít v jedné Evropě s Němcem, když už 57 let je součástí české legislativy zákon, který trestá Němce za to, že jsou Němci, a Maďary za to, že jsou Maďary? K čemu je nám pět let smlouva o přátelství a spolupráci, když i premiér této země jedná proti jejímu duchu?

Ještě dovětek. Studenti žateckého gymnázia byli nedávno na výměnném pobytu v Německu. Kromě mnoha jiných návštěv je jejich němečtí kamarádi - gymnazisté zavedli do nového muzea holocaustu. Když pak o měsíc později přijela německá skupina turistů do Čech, vedli je jejich kamarádi - do terezínské Malé pevnosti. Co k tomu dodat... Němci nás opravdu mohou vodit do muzea holocaustu. Se svou minulostí se těžce, ale vyrovnali. Pokud my vodíme německé studenty do Terezína, dokazujeme tím, že jsme se se svou minulostí nejen nevyrovnali, ale že jsme se nevyrovnali ani s Němci.

Česká televize vysílá od začátku roku dokument o Německu v době Adolfa Hitlera. Pondělí co pondělí jsou před kamerou lidé, kteří vypravují svůj životní osud, jak sloužili Hitlerově zlovůli, jak se stali součástí příšerného systému. Až Česká televize odvysílá stejně dobrý dokument o tom, jak naši pionýři žádali smrt pro zrádce socialismu; až se před kamerami budou týden co týden objevovat straničtí tajemníci padesátých let, až se objeví lidé, kteří zakládali proti vůli statkářů družstva, až se objeví "tajemníci pro věci církevní", kteří dlouhá léta dusili faráře v každé vesnici; a konečně až se objeví lidé, kteří po válce vyháněli Němce nebo je rovnou stříleli, budeme se svou minulostí vyrovnáni. Zatím však na ni chceme jen zapomenout. Projevy Miloše Zemana jsou toho důkazem.