V rámci tohoto pořadu minulý týden, do něhož byl pozván i Fisk, se vysílal zdrcující dokumentární film reportéra Corrada Formigliho o tom, jak Západ selhal při svém úsilí pomoci Afghánistánu. V rámci pořadu se také vysílala dlouhá, hněvivá a občas komická studiová debata o tom, proč bylo hloupé zasáhnout v Afghánistánu. Účastnili se jí představitelé nevládních organizací, odborníci na vojenské otázky, jedna americká herečka, jeden levicový italský reportér, proizraelský novinář a signor Fisk.

Sciuscia ostře kritizuje Berlusconiho vládu, svého času pořad vyšetřoval mafiánské zázemí jednoho nejbližšího spolupracovníka italského premiéra. Za to, že Santoro odvysílal materiál o politováníhodné situaci Palestinců za izraelské okupace ho obvinila italská židovská komunita z antisemitismu. Předseda židovské komunity v Římě požadoval, aby italská televize Santora propustila. Italský soud mu posléze nařídil, aby novináři zaplatil odškodné ve výši 50 000 eur.

Santoro býval komunista, začal svou kariéru psaním pro komunistický deník L'Unita, ale dnes je vynikajícím moderátorem, tak provokativním, jako je v Británii Jeremy Paxman. Vyvolává u svých hostů hněv i velkomyslnost. Tři z pěti členů správní rady RAI jsou tím skandalizováni. Jsou to spojenci Berlusconiho strany Forza Italia.

Berlusconi nemá jen vliv na Radu RAI, ale také vlastní tři komerční televizní okruhy v Itálii. Jeho bratr je majitelem deníku Il Giornale, s nákladem 200 000 výtisků. Ovládá také zpravodajský týdeník Panorama a zábavný časopis Chi, který má náklad asi 1 milion výtisků.

Bylo by dobré, kdyby to byla jen nevýznamná přestřelka mezi nynější pravicovou vládou v Itálii a jejími poraženými levicovými odpůrci. Jenže, píše dále Fisk, objevil jsem něco zcela pozoruhodného. Výstavu v suterénu pomníku Vittoria Emanuela, solavující 150 let italské jednoty. Podle desky u vchodu ji inspiroval právě Berlusconi. Uvnitř byly stovky vojenských vlajek - z první světové války a z dřívějších válek. Hrál se tak dlouhý dokumentární film o boji italské armády proti Rakousku-Uhersku za první světové války. Byl to nezměněný komentář z raných let Mussoliniho vlády. Opakovaně se v něm válka popisovala jako "slavná". Poslední velká bitva první světové války tam byla interpretována jako krvavá oběť národu.

Naproti v Palazzo Valentini navštívil Fisk výstavu, věnovanou umění a architektuře za fašistické éry. Účelem výstavy bylo, pravilo se tam, "ukázat, jak si italské umění za fašistické éry vytvořilo vlastní expresivní jazyk a dokázalo se zabývat různými tématy úplně nezávislým způsobem..." Žádné odsouzení fašistické éry. A co bylo na výstavě? Olejomalba Mussoliniho, socha Mussoliniho, fotografie Mussoliniho, jak se dívá na svou sochu. Silvano Moffa, prezident římské provincie, o výstavě v úvodu napsal: "Fašismus, jak existoval ve dvacátých letech - totiž hnutí, charakterizované potřebou sama sebe oslavovat - nebylo totéž hnutí jako ve třicátých letech. Od začátku své diktatury konstatoval Mussolini, že vztah mezi politikou a kulturou je důležitý a podpořil několik výstav..."

V italských novinách se Fisk dočetl, že italský prezident Carlo Ciampi chce vyznamenat i italské vojáky, kteří bojovali proti Spojencům v roce 1942 v bitvě u El Alamein, na straně nacistů.

Otázkou je, zda se pořad Sciuscia bude moci vrátit na televizní obrazovky. Pokud nikoliv, uzavírá Fisk, hodně Evropanů by se mělo zamyslet nad Berlusconim - jestli to náhodou není darebák.