Není nic platné, píší-li mi čtenáři, když poukazuji na jejich rasismus: "Je vidět, že jste nikdy nežil s Romy v jednom domě." (Nevím, čím to je, ale všichni Romové, které znám, jsou shodou okolností kultivovaní a příjemní lidé; znám třeba v Praze dvaadvacetiletého mladíka, který je varhaník - cvičí na varhany Bacha a Mozarta.) Argument, že "jsou Romové asociální" (všichni?), je mimoběžný. Rasismus mnohých Čechů a Slováků to vůbec neomlouvá.

Absolutně nelze připustit zcestnou, ano, fašistickou - a v českém prostředí bohužel dost rozšířenou - představu, že "asociální chování mají Romové zakódováno už v genech". (Naposledy jsem to slyšel v Praze od taxíkáře, který mě vezl minulý týden na letiště, loni v létě mi tvrdila v ČR učitelka jedné odborné střední školy, že Romové jsou geneticky primitivové!) To je stejně tak stereotypní, neférová představa, jako představa některých Romů, že Češi jako celek prý jediné, co umějí, je projevovat rektální alpinismus, že jsou nemorální a podlézaví a že vždycky bezpáteřně pochlebují jen těm, kdo jsou v Čechách zrovna u moci.

Genetický fond je v Evropě tak promíchaný, že se lidi od sebe talentovými schopnostmi podle genů vůbec neodlišují. Výchozím bodem u Romů, stejně jako u bělošského obyvatelstva, je obecné lidství. Romové jsou lidé jako kdokoliv jiný. Zkusme je považovat za lidi, ne za "Romy".

Jestliže se u části z nich projevuje to, co někteří bělošští Češi považují za "asociální chování", má to zcela zjevně konkrétní společenské důvody. Mimo jiné, v dnešní situaci už určitě, je to i protest.

Asociální vrstva obyvatelstva existuje snad ve všech evropských zemích; v České republice a na Slovensku mají Romové tu smůlu, že někteří lidé, chovající se asociálně, mají zrovna tmavou kůži. To pak vede k tomu, že se "běloši" dívají spatra na každého, kdo nemá také bílou kůži. Tato generalizace je primitivní, stejně jako je primitivní (je to prostě zastaralé) vylučovat lidi s tmavší pokožkou z české či slovenské společnosti jako "příslušníky cizího národa". Co z toho máme, že tak bedlivě chráníme vlastní etnickou čistotu? V Evropě se dnes už mezi slušnými lidmi nerozlišuje, z jakého etnického společenství, soudě dokonce podle barvy kůže, ten či onen občan pochází. To je jeho vlastní, soukromá věc. Společnost jako celek ho do sebe zahrnuje, nikoliv vylučuje.

Díval jsem se krátce v televizi na londýnský koncert na počest padesátiletého jubilea anglické královny a všiml jsem si, kolik se tam mezi VIPs pohybuje barevných tváří. Někteří čtenáři Britských listů by je jistě z národa i z této "elitní" společnosti vyloučili, protože by si nebyli jisti, že tam třeba něco někomu neukradnou. (A - ano, i mezi černošskými mladíky v Londýně - stejně jako mezi bělošskými - je dost silná míra zločinnosti.)

Je nesmírně sprosté rasisticky nadávat dvanáctileté Slovence Nikole, kteerá se umístila mezi nejnadanějšími žáky britských škol jen proto, že kvůli barvě její kůže automaticky na ni a na její rodinu přenesu vinu, kterou jsem možná spatřil u některých "asociálních" osob s tmavou kůží (anebo jen tak činím na základě předsudků, šířených rasistickými sdělovacími prostředky.)

A vzhledem k tomu, že "asociální chování" není ani u těch osob, které se jím prokazatelně proviňují, způsobeno geny, měli bychom se ptát, co je jeho motivací, co ho způsobuje. Možná třeba i to, že většinová společnost považuje každého člověka s tmavou kůží automaticky za póvl.

Většinová společnost by ovšem měla být rozumnější než "nezralá" a zpatologizovaná společnost menšinová, jejíž někteří militantnější příslušníci jistě často svým "asociálním chováním" většinovou společnost provokují zcela záměrně. To je také rozdělování a vylučování, zase z druhé strany. Na Balkáně jsme názorně viděli, k čemu to nakonec vede.

Příslušníci většinové společnosti by měli vědět, že vylučování osob z komunity není v moderních státech přijatelné. A většinová, protože jistě moudřejší a zralejší, "bělošská" společnost by jistě měla být schopna učinit první kroky ve snaze vyjít s "cizáky", spoluobčany tmavé pleti. Skutečně by možná stačilo začít si aspoň pokusit představit, co by asi člověk cítil, kdyby se octl v české či slovenské "bělošské" společnosti v jejich kůži.