Je pozoruhodné, píše autor, jak nevzrušené a flegmatické jsou nynější oslavy padesáti let královniny vlády. Nevznikla orgie zbožňování královny, lidi uspořádali jen umírněný sváteční piknik s vlajkami. Skoro nikdo monarchii už ostře ani zásadně nekritizuje - bylo vysloveno jen několik málo intelektuálních varování, že vláda této královny se rovná padesáti letům demokratické stagnace.

Když se v roce 1977 oslavovalo pětadvacet let vlády této královny, více než 6000 osob se účastnilo vzdoropodniku, "Lidové oslavy", kterou v Londýně uspořádala britská komunistická strana. Tehdy ještě tvrdila britská komunistická strana, že má 28 000 členů. A skupina Sex Pistols - k extázi sdělovacích prostředků, tehdy vydala píseň s textem "God Save the Queen/the fascist regime" - Bůh ochraňuj královnu, tento fašistický režim". Píseň se okamžitě dostala na vrchol rockové hitparády časopisu New Musical Express - a obchody Boots, Woolworth a WH Smith ji odmítly prodávat.

Tehdy ovšem ještě měli kritikové proti čemu protestovat. Anglikánský arcibiskup z Yorku sdělil národu, že civilizace je nemožná bez autority vůdčí osobnosti. A jeden čtenářský dopis, uveřejněný v deníku Guardian, děkoval Prozřetelnosti za "požehnání, že máme inteligentní královskou rodinu".

V roce 2002 je to jiné. Když navštívila v roce 1977 královna Glasgow, přišlo ji tam prý přivítat 200 000 lidí. Když tam přijela před devíti dny, čekalo tam na ni na hlavním náměstí jen několik tisíc přátelsky naladěných lidí.

A Anglie je také dnes klidnější. Jak to vyjádřil jeden pákistánský majitel konzumu v Blackburnu: "Je to, pane, přirozené. Ona už není tak slavná, jako v roce 1977 a ani není tak stará jako její maminka, když umřela. Není to zas tak velká událost. A lidi mají dnes jiné starosti."

Avšak Angličané - na rozdíl od Skotů - pořád ještě měří historii jubilei. Když se autor zeptal lidí v Anglii, jak se jejich země změnila za posledních pětadvacet let, zdálo se, že přitom pohlédli na neviditelný obraz na stěně. Když ona byla mladá, my jsme byli mladí.

Při příležitosti nynějších oslav je Británie sice stále ještě na pozoru, ale je méně fatalistická než pět pětadvaceti lety. V současnosti lidé vnímají změny, ne všechny změny jsou k lepšímu, ale není to rozklad.

Při hodnocení posledních pětadvaceti let se vracejí tři otázky: o co jsme přišli, co jsme získali a co zůstalo stejné?

Co se zlepšilo? (Angličané nemají rádi dobré zprávy, a tak na tuhle otázku vždycky odpovídají až nakonec.) "No, můžeme si v každém případě dnes dovolit hodně věcí a hodně cestovat." "Nezaměstnanost zmizela, alespoň většinou. Ten ministr financí Gordon Brown je nesympatický, ale ekonomiku řídí dobře."

Muž, který pracoval u britských oceláren v Sheffieldu, uvedl: "Byty jsou daleko lépe vytápěny, k dispozici je daleko větší sortiment potravin, a všichni mohou volně cestovat po světě." Dodal: "Je-li vám 23 a máte-li zaměstnání, zdá se, že můžete jezdit na dovolenou třikrát do roka. Dřív bývaly na letišti v Manchesteru fronty na odbavení letadel jen v létě, teď je to po celý rok."

Právník v důchodu ve Winchesteru nesouhlasil, že "nikdo se už neúčastní na žádných dobrovolných činnostech". Povšiml si v posledních letech velkých změn. "Ve Winchesteru nyní bydlí většinou lidé, kteří jen dojíždějí do práce do Londýna. Přesto však se tato nová generace chce podílet na aktivním životě ve městě, chtějí vrátit něco své komunitě. Lidi k sobě chtějí navzájem najít cestu."

Hlavní znepokojení se týkají rodiny a rodinného života. Jedna žena ze Somersetu konstatovala, že se to týká bydlení. "Hypotéky jsou nyní tak drahé a obecní byty tak nedostatkové, že je nesmírně obtížné uzavřít sňatek a mít děti. A když se to podaří, oba rodiče musí pracovat, takže se nemohou o děti pořádně starat. Takže děti chodí za školu, vzniká zločinnost."

Lidi děsí lednička. Jedna paní vysvětlila: "Poslala jsem v sedmdesátých letech dceru na výměnu do Německa a ona mi pak vyprávěla o téhle otřesné rodině, kde se vůbec společně nevečeřelo ani neobědvalo, každý si prostě vzal sám něco z ledničky a šel to jíst do svého pokoje ke své televizi. A teď totéž vidím kolem sebe v Anglii."

A hodně lidí z toho viní nové pracovní prostředí. "Tlak zvnějšku, stále další požadavky, důsledkem jsou demoralizovaní zaměstnanci. Děti mají nyní spoustu neustálých zkoušek, naučí se toho a pochopí však daleko méně. Je to přehnaná pracovní kultura. Všichni se neustále honí."

Během osmdesátých let přišly britské instituce jaksi o spontánnost a sebevědomí. Bylo to důsledkem radikálních změn osmdesátých let, důsledkem náhlé likvidace většiny tradičních průmyslových odvětví - uhelných dolů, oceli, těžkého strojírenství, textilního průmyslu? Bylo to důsledkem velkého vzrůstu dělnické nezaměstnanosti, anebo masakru středních stříd (propouštění v podnicích) který následoval? Nikdo nedokázal přesně určit, kdy ta nejistota vznikla. Nicméně si lidé nyní stěžují na novou nervózní rigiditu, strach z odpovědnosti, který prý ochromuje veřejný život. Někteří se domnívají, že vinu má politická korektnost. "Už se nesmí říct "nitty-gritty", protože to má něco společného s otroctvím, a nesmí se říct, že Pákistánců je deset za korunu, a Warwick University ani nevyvěsí anglickou vlajku, aby to někoho neurazilo."

Jiní to analyzují hlouběji. "Pořád ti poradci. Dřív si firma dokázala vyřešit svůj problém interně, levně a rychle. Teď se tentýž problém musí řešit tak, že se předloží poradenské firmě, stojí to desetitisíce liber a trvá to měsíce. Ředitelé jsou přesvědčeni, že řešení zvnějšku jsou jedině správná.

Jedna rodina vyjádřila nechuť nad nynější vládou, nad její škrobeností a odtažitostí, nad pokryteckým jazykem moci v jednadvacátém století."

"Oni nám nedůvěřují a my nedůvěřujeme jim," řekl dědeček. "Když byla moje dcera malá, politikové nám něco tvrdili a my jsme jim odpovídali, a oni věděli, že si o nich nic moc nemyslíme. Ale teď se nás politikové snaží přímo podvádět, ve dne v noci. A nám není dovoleno říct, co si o tom myslíme. Samá manipulace a korektnost. Lidi nejsou rasisti, ale štve je, že nemohou říct, že co je moc, to je moc a že už nechtějí další žadatele o azyl. Já něco řeknu, syn to bude opakovat ve škole, pošlou pro sociální pracovnici a oni ho dočasně ze školy vyloučí. A nemůžete si nikde stěžovat. Jedinou reakcí je vždycky: "Malý moment" a pak hudba v telefonu a "zmáčkněte číslo dvě, pokud jste nespokojený zákazník".

Jeho zeť to poslouchal s pocitem trapnosti. A pak řekl: "Řeknu vám, co se změnilo. Tahle země je daleko méně uctivá než bývala. Ale taky je tady daleko míň svobody."

Lidem taky vadilo, že se zastavila sociální mobilita. Sociální revoluce, která byla zahájena v šedesátých letech, kdy děti z dělnických rodin vystudovali na nových univerzitách a stali se novou technokracií, ta už je historií. Namísto toho roste a sílí třída nevzdělaných a negramotných lidí.

Lidi také mají pocit, že byrokracie - ve vládě i v soukromém sektoru - kostnatí, ztrácí styk s lidmi, není schopna respektovat inteligenci obyvatelstva, které má pocit, že je dospělé a zralé a má v současnosti daleko víc individuální moci než kdy předtím. Lidé také nemají rádi přistěhovalce, ale vyčítají to hlavně vládě (lže nám) nikoliv samotným novým příchozím.

Avšak nikdo nebědoval, že Británie upadá. Všichni, jak se zdá, odmítají euro,mají však pocit, že jeho přijetí je nevyhnutelné. Pod povrchem kritiky je nynější britská společnost hodně sebevědomá. "Lidi na nic ale nemají čas," řekl jeden učitel, "a tak nejsou tak laskaví a slušní, jací by chtěli být."

A jak je to dnes v Británii s monarchií? Skoti mají od monarchie odstup: často mají rádi královnu, vůči monarchii však zastávají postoj skepse. Angličané jsou jiní. "Chceme ji, je nesmírně anglická." Monarchie je pro Angličany dosud "začarovaným zrcadlem", v níž národ vidí svůj odraz.

To zrcadlo je dnes už velmi křehké. Ale kouzlo ještě existuje. Nejsem ani Angličan, ani monarchista, přiznává závěrem autor. Ale měl jsem tento sen. Doprovázel jsem královnu do malého, špatně osvětleného kina. "Pozor na ten rozbitý schod, madam," řekl jsem a vzal jsem ji za ruku...

Miliony jejích poddaných, roajalisté či republikáni, mívají takové sny. Nepomůže se za to ráno stydět.