Mladá fronta Dnes, 22. června 2001. Jeden z nejčtenějších českých deníků přináší v rubrice Názory kresbu Vladimíra Renčína, který patří stále mezi přední osobnosti českého kresleného humoru a karikatury. Renčín je typem ideálního karikaturisty. Ovládá čitelnou a přitom náznakovou kresbu a má schopnost témata ve společnosti pohotově vypointovat inteligentním humorem z "masa a kostí". Jeho hrdinové neztrácejí lidský rozměr. Přítulné mudrlantství obyčejných lidiček jakoby vystoupivších z knih Bohumila Hrabala je dojemné, stejně jako jejich všeobjímající snaha prostým způsobem pochopit tento svět. Renčín vytvořil typ karikatury a skrze své nezaměnitelné postavičky i specifický typ humoru.

V druhém vzorku Mladé fronty Dnes ze dne 23. listopadu 2001 není tentokrát ani jediná kresba.

Lidové noviny + magazín Pátek, 22. června 2001. Víceméně totéž co platí o Vladimíru Renčínovi, lze říci o Vladimíru Jiránkovi, jehož kresbu otiskly Lidovky také v rubrice Názory. Přestože Renčín i Jiránek pracují podobnou kreslířskou metodou a mají obdobná témata, jsou odlišní. Oba sice zpodobňují člověka, který je schopen zprostředkovat dobro ve spleti společenských vztahů, ale každý jinak. Renčínovy postavičky prožívají vzrušení při objevování složitosti současné společnosti a jsou jakoby z mizejícího světa vlídné životní filozofie, jíž se nechávají unést a dojmout. Jiránkův hrdina je současný všestranný člověk, sebevědomý "proletář" nebo zklamaný idealista, vykořeněný a často směšný ve své zoufalé snaze ovlivnit běh věcí.

Nic z toho se ale nedá říci o formálních kresbách Štěpána Mareše, kterému daly Lidovky prostor v pravidelné rubrice Dlouhý nos. Zajímavou kreslenou ilustraci publikoval v tomto vydání i Jan Tomaschoff.

Lidové noviny + magazín Pátek, 23. listopadu 2001. V rubrice Názory je opět skvělý Vladimír Jiránek a zadní straně patří Dlouhý nos v podání Štěpána Mareše. Ten má navíc v magazínu Pátek ještě oslavný článek. To by nebylo nic divného, protože Lidovky svým věrným vždy udělaly odpovídající reklamu, jenže nazvat plagiátora kreseb Karla Saudka "kultovním karikaturistou" je silné kafe. Autorka tohoto tvrzení pravděpodobně nemá ani zdání, co je to původní a kvalitní karikatura. Pochybuji, že pro dobrého výtvarníka je potěšující nést pochybný kult kreslíře pokleslých sprosťáren, kterých je v Zeleném Raoulovi vždy dostatek.

Právo 22. června 2001. V tomto vydání si asi nejlépe vede kreslíř Josef Pospíchal, který nezapřel své kvality. Jednoduchá přesvědčivá kresba a inteligentní humorná pointa jsou stále jeho přednosti. Zřejmě i proto se mu dostalo místa v rubrice Publicistika. O nic horší není ani kreslený a barevně lavírovaný vtip Michala Marčáka na zadní straně.

V Právu ze dne 23. listopadu 2001 publikoval svoji kresbu pro změnu zase Vladimír Renčín a noviny tak zřejmě střídají své ilustrátory. "Domácím" kreslířem zůstal jen Michal Marčák, kterého v tomto vydání reprezentovaly dva barevně lavírované vtipy.

Hospodářské noviny + magazín Víkend, 22. června 2001. Rubrika Názory a komentáře přináší velký kreslený vtip Miroslava Kemela, který ale jakoby z oka vypadl Vladimíru Jiránkovi. Stejně podobné výrazy, stejně náznaková a jakoby ve chvatu načrtnutá kresba. Že by Hospodářské noviny věnující velký prostor kultuře neměly na Jiránkovy originály?

Hospodářské noviny + magazín Víkend, 23. listopadu 2001. V rubrice Názory a komentáře je opět publikován kreslený humor Miroslava Kemela a podobnost stylu s Vladimírem Jiránkem není určitě něco, na co by měl být autor hrdý. Jisté je, že jedny z předních českých novin bezostyšně zveřejňují kresby, jejichž výtvarnou podobu vykradl autor přednímu českému karikaturistovi. Na straně 27 bylo možno nalézt obrázek dalšího dobrého českého kreslíře, Václava Johanuse. Patří k legendám novinářské karikatury a jeho kresby se vyznačují jednoduchým grafickým pojetím a rezervovaným smyslem pro humornou nadsázku. Pointu v ní často vytvářela sama stylizovaná forma výtvarného vyjádření a nikoliv jen parafrázovaná realita. Johanus nebyl nikdy ironickým glosátorem, jeho kreslený svět byl často svět sám pro sebe, útěkem do hájemství smířlivého spočinutí věcí v úsměvné nadsázce.

Večerní Praha 22. června 2001. Pepa Škvrně a energie je mini komix v podobě kresleného vtipu E. Holého. Jednoduchá lineární kresba sice umožňuje snazší čitelnost, nicméně postavičky jsou stylově namixovány někde mezi Kantorkem a Bartákem.

Večerní Praha - pátek 23. listopadu 2001. Pouze snad dvoustranou Zajímavosti, rady, zájmy, a historie se Večerní Praha tváří, že je tou starou dobrou Večerní Prahou všech Pražanů. Podobnost bulvárním novinám je více než zřejmá a nic jiného než miniseriálek Pepa Škvrně v ní není, pokud nepočítáme dvě "pidikresbičky" Jiřího Filípka.

Haló noviny - pátek 22. června 2001 Na straně věnované publicistice přinesly docela zdařile nakreslený vtip Jiřího Hory, který je tak trochu pojatý v duchu Otakara Štembery. V šedesátých letech se podobný styl používal v řadě novin a časopisů. To samé lze říci o kresbách Jiřího Mikuly v příloze pro kulturu a literaturu Obrys-Kmen. Na rozdíl od jiných čtenějších novin jsou na jedné dvoustraně hned čtyři kresby a na poslední straně ještě k tomu velká kresba Františka Skály (patrně se nejedná o člena Tvrdohlavých). V rubrice Převážně-nevážně jsou ještě kreslené vtipy Moniky Tobischové a velmi průměrná ilustrace Petra Vaňka. Je možné, že Haló noviny se snaží udržet podobu novin tak, jak ji známe před rokem 1989, včetně grafické úpravy titulků. Výtvarný doprovod byl tehdy v přílohách samozřejmostí.

Haló noviny - pátek 23. listopadu 2001. Kreslíř Josef Pospíchal z Práva si pro změnu odskočil do rubriky Publicistika a přílohu pro kulturu a literaturu Obrys-Kmen zcela zaplnily tendenční ilustrace Vlastimila Tomana. V rubrice Převážně-nevážně zůstal i tentokrát "kantorkovský" Petr Vaněk vtipem, který jsem nepochopil.

Blesk, pátek 22. června 2001. Pomozte najít mou dceru! Kam odešla? Žadoní Helena Čermáková na titulcích těchto bulvárních novin a autorka článku v tu chvíli ještě netuší, jak je to s malou Terezkou doopravdy. Ilustrace tyto noviny nepotřebují, a tak je tam ani nemají. Pouze v rubrice Dopisy Blesku jsou otištěny dva kreslené vtipy nevalné úrovně, pravděpodobně od čtenářů.

Blesk, pátek 23. listopadu 2001. "Spal jsem s třiceti muži", přiznává se údajně Jan Saudek na titulní straně, "Jsem primitiv a jde mi spíš o velikost než o kvalitu". Kreslený humor žádný.

Super 22. června 2001. Další bulvární deník je na tom podstatně lépe. Dozvíme se sice že redakce zapojila do pátrání po Terezce Čermákové z Kladna i psychotronika Stanislava Brázdu, ale čtenářům nabízí dokonce hned tři kreslené vtipy. Ten poslední ve formě miniseriálu by si mohly přát i seriozní noviny. Pravděpodobně autodidakt Jiří Koštýř zde v malém opusu o čtyřech okénkách rozehrál skvělou podívanou a jeho kresby nepřipomínají ani vzdáleně nikoho z velkých vzorů českého kresleného humoru. Do srdce čtenáře míří přímo bez postranních úmyslů autora přesvědčit o své dovednosti a neumělecká trivialita jeho postaviček je stejně humorně dojímavá, jako pointa. Koštýřovy "blbé" kresby jsou schopny získat si diváka stejně tak, jako kdysi "nemožné" postavičky Michala Hrdého. Být šéfredaktorem Reflexu, vyměnil bych ho okamžitě za dle mého názoru již okoukaného Mareše.

Super 23. listopadu 2001. V místě nad tiráží kde v červnu zazářil Jiří Koštýř, otiskl Super kreslený vtip Jana Vyčítala. Ničím nezaměnitelný styl známého trampa a muzikanta nabízí čtenářům stále standardní kvalitu, na kterou jsme u něho zvyklí: Drsně přívětivý humor, v drsně nepřívětivém výtvarném provedení.

Špígl - pátek 22. června 2001. Prý jediný revolverový bulvár u nás má kupodivu uvnitř i kresbu. Společnost v zrcadle humoru, tak se jmenuje rubrika hostící autora, jehož jméno jsem nevyluštil. Kresba kupodivu nebyla špatná a v míře své jednoduchosti docela sympatická.

Špígl číslo 19. listopadu 2001. Z tohoto "revolverového bulváru" prý nejen nespokojených občanů se mezitím stal týdeník a grafickou úpravou tak trochu připomíná bývalé Necenzurované noviny. Tři kresby k některým článkům obstaral levněji redakční počítač. Kreslené anekdoty se tentokrát dostaly na dvoustranu humoru, přičemž jednu polovinu zabral BaPe, výběrem svých vtipů z Dikobrazu. Špígl chce dát čtenářům oddych a ke stejnému účelu zřejmě tiskne na pokračování i Třicet případů majora Zemana.

Týden č. 25, 18. listopadu 2001. Týdnu dominuje na jedné z předních stran naprosto nejprimitivnější typ karikatury, jakou lze v českých médiích vidět. Její autor Filip Škoda jen pracně omalovává fotografické předlohy, aniž by jim vtisknul jakýkoliv náznak nadsázky. Hlavy potom vybavuje tělíčky, které jakoby k hlavám vůbec nepatřily. Celkový dojem je křečovitý, nepřirozený a pro seriozní časopis, za jaký se Týden považuje, bohužel velmi ubohý. Filip Škoda v Týdnu nahradil asi nejlepšího českého karikaturistu Nenada Vitase, jehož stylizované kresby jsou přesvědčivě zvládnuty včetně celé postavy. Vitas představuje karikaturistu s jistou linií kresby a se schopností objevovat v karikované postavě ještě jiné vlastnosti, než jaké prozrazuje předloha. Navíc umí výborně zacházet s barvou, která je v plošném koloritu rovnocennou součástí jeho kreseb. Publikoval v dnes již zaniklých Nedělních novinách a také se občas objevil v Lidových novinách. Několikrát v Týdnu zazářil i Jan Vyhnánek kvalitními kolážemi, které měly vysokou výtvarnou úroveň. Pravděpodobně sice jen zaskakoval za Filipa Škodu, ale tento zpravodajský týdeník by reprezentoval mnohem lépe.

Zcela vzadu, ovšem na čestném místě u Komentáře si přivydělává na živobytí ilustrátor nevšedního rukopisu Martin Velíšek. Výrazně na sebe upozornil svéráznými ilustracemi k Babičce Boženy Němcové, což mnozí považovali za její hanobení. Velíškova výtvarná parafráze je sice v tom co jsme zvyklí vidět v ilustrační tvorbě brutální, nicméně autorovou fantazií deformované a životem bloudící postavy nepostrádají lidskost, či dokonce něhu.

Přední strana by mu slušela lépe, než výtvarně ukoptěnému Filipu Škodovi, který. je ve svém bezinvenčním napodobování fotografií jen kreslířem okresního formátu. Jeho styl se ale zdá být redakci Týdne zřejmě užitečný svojí kýčovitostí, která je ve své líbivosti akceptovatelná širší čtenářskou veřejností. Doby, kdy Týden obohacoval svými kresbami Vladimír Nagaj a nebo Miroslav Barták, jsou pryč. V roce 1996 kdy pro Týden kreslil Barták, uveřejňoval na zadní straně své přemýšlivé fejetony Ivan Kraus. Dnes na zadní straně pálí od boku "názory" Jan Kraus a své amatérské malůvky publikuje Filip Škoda.

Týden č. 47, 19. listopadu 2001. Ostudu zde dělá zase Filip Škoda, rádobykarikaturou k textu Baráž a vepřové půlky. Autor si stále neví rady s domalovávanými těly, které si pod svými velkými hlavami dělají co chtějí. Jakoby stříkané skvrny na velmi amatérské malbě mají vytvořit efektní dojem jisté výtvarné řemeslnosti, která jeho kresbám ve skutečnosti zcela chybí. Rozhodčí na obrázku má držet pravděpodobně Pavla Nedvěda pod krkem, ale protože ruce žádný krk neobjímají, celá scénka vypadá komicky. Rozhodčí sám s hlavou nepřirozeně posazenou na krku podpírá hlavu fotbalisty a pod jeho rukama se krčí tělíčko, které jakoby patřilo úplně někomu jinému. Jsou to v tom nejhorším slova smyslu hloupé obrázky, bez osobitosti a chudé na výtvarnou invenci i humor. Toho všeho dostatek má ale opět Martin Velíšek, který se usadil v rubrice Komentář týdne. Škoda, že Filipa Škodu neuvolní redakce pro nějaký zahrádkářský věstník a Martina Velíška nepošle na přední stranu, aby mohl předvést i barevné kvality svých kreseb. V jednom z čísel Týdne se Jiří Peňás vysmíval obrazům Karla Gotta, ale obrázky Filipa Škody nejsou o mnoho lepší.

Reflex č 25, červen 2001. Týdeníku vévodí Zelený Raoul Štěpána Mareše a Reflex je jediným týdeníkem pro dospělé, který pravidelně přináší na celou stranu comics. Ty tam jsou časy, kdy u zrodu Reflexu stál Prasopolis, dost intelektuálně a kreslířsky odvázaný a výtvarně hodně nekonvenční seriál, brilantní ve schopnosti parodovat společnost. Oproti němu je Zelený Raoul selankou laciných fórků v bulvárním společensko-kritickém guláši, kde se kvalita humoru ocitá hluboko pod prahem toho, čemu se ještě říká kultivovaná politická satira. Kreslíř Zeleného Raoula se sice snaží napodobit styl Káji Saudka, ale ulpívá na povrchu laciného pozérství, v úporné snaze mistra dostihnout. Seriál je vizuálně nudný, nemá spád, je statický a barevně chudý. Navíc známé osobnosti začal kdysi v kresbách parafrázovat také Saudek a ani zde nedosahuje Zelený Raoul základních kvalit, díky omezeným možnostem svého kreslíře. Pokud je totiž seriál vypointován právě účinkováním známých osobností, pak prvotním předpokladem je jejich podobnost. Autor se sice během let několik známých obličejů naučil, ale zase je používá ve všech situacích stejně. Pravděpodobně nejlepším imitátorem mistra světového comicsu je Miroslav Schonberg, jehož kresby tiskly některé časopisy před rokem 1989.

Reflex č. 47, 22. listopadu 2001. Zelený Raoul pokračuje vesele svým 358. pokračováním ke stále větší nudě. Jako obvykle dostává autor kreseb Štěpán Mareš zaplaceno za barevnou verzi seriálu, jenomže barvy je v něm hodně málo. Toho, co je Velíškovi v Týdnu odepřeno, Mareš není schopen využít. Jako si Filip Škoda neví rady s postavami, Mareš zase tápe v barevném koloritu a jen tu a tam nahodile obrázky vybarvuje. Jestliže se naučil některé Saudkovy finesy, pro jeho barevné comicsové cítění už není schopen projevit žádný talent. Celkový dojem je proto jen vizuální chudoba a nebýt v libretu několika okoukaných prasárniček, nebylo by se už na co dívat. Ještě že čest Reflexu zachraňuje v rubrice Reflexe alespoň Vladimír Jiránek.

Respekt č. 25. červen 2001. Kresby Pavla Reisenauera vytvářejí již léta charakteristickou podobu tohoto vyhraněného týdeníku. Nejde sice o karikaturu v pravém slova smyslu, nicméně ilustrace tohoto autora jsou nezaměnitelné s tím, co se u nás v této oblasti vyskytuje. Reisenauer totiž dává (jak vyplývá z povahy tohoto týdeníku) přednost intelektuálnímu odstupu před laciným vtipem a v článku jeho kresby spojují text a téma v přirozený celek. Pavel Reisenauer stejně jako Filip Škoda sice vychází z fotografické předlohy, ale je schopen v nadsázce kombinovat stylizovanou realistickou kresbu, s citlivým kolorismem v přesvědčivém podání. Jeho práce mají vynikající výtvarnou kvalitu, která je všeobecně srozumitelná především v typu kresby, jež těží z tradice české ilustrátorské školy. Jeho některé "temné" ilustrace mají v sobě cosi ze zádumčivosti české povahy. Pavel Reisenauer je výraznou osobností novinářské ilustrace a týdeník Respekt dokázal jeho schopnosti dokonale využít. Kreslíř sice zůstává věrný Respektu, ale také on občas publikuje v jiných tištěných médiích, například v Xantypě a nebo v Playboyi. (!!!)

Respekt č. 47, listopad 2001. Reisenauer skvělou kresbou na titulní stránce, jen potvrzuje své dominantní postavení mezi ilustrátory a karikaturisty v českém tisku.

Euro č. 25, červen 2001. Ekonomický týdeník má svého výtvarného ředitele a kreslíře v jedné osobě, kterou je Jindřich Jetel. S ne příliš přesvědčivými výsledky se ale snažil ilustracemi oživit texty Eura, zaměřené na ekonomickou oblast. Tento týdeník se často blýskne velmi kvalitní titulní stránkou, která většinou vtipně a inteligentně karikuje hlavní téma uvnitř časopisu. Profesionálně přesvědčivé výtvarné zpracování předních stran Eura patřilo v roce 2001 mezi nejlepší v českých médiích. Do rubriky Monitor kreslí pravidelně své obrázky další legenda české kreslené karikatury, Jiří Slíva. Jeho kvality jsou známé a všeobecně srozumitelné.

V Euro číslo 47 z listopadu 2001, žádné změny nebyly.

Profit č. 25, červen 2001. Také v tomto ekonomického týdeníku publikuje své fórky kreslíř Reflexu Štěpán Mareš a prostor dostává pravidelně na titulní straně a uvnitř novin. Profit se tak vedle Respektu stal druhým týdeníkem, jehož titulní stranu zdobí kresba. Redakce si zřejmě od spolupráce s tímto kreslířem slibovala zpopularizování tohoto titulu a jeho přiblížení širší veřejnosti. Potíž je v tom, že Profit tímto krokem a nově zavedenou rubrikou Bylo lehce zbulvárněl. Je to škoda, protože ještě v roce 1999 měl ve svých řadách jednoho z nejlepších ilustrátorů a karikaturistů, jaké bylo možno po roce 1989 v českém tisku vidět. Autorsky původní a výrazově zvládnuté kresby Luďka Bárty nepostrádaly mnohdy drsný sarkasmus, krutou ironii, ale i jemný humor v citlivém výtvarném provedení. Bárta oslňoval bravurní linkou, kreslířskou představivostí, jakož i schopností vyjádřit podstatné sdělení a přitom nerozmělňovat pointu v podbízivosti čtenářům. Tento typ sžíravé a přitom lidsky dobrosrdečné ilustrace v českých novinách chybí pravděpodobně proto, že po ní není poptávka. V ČR zdomácněl bulvární a kreslířsky velmi amatérský typ hloupého humoru a nic nevypovídající ilustrace. Bárta v Profitu alternoval s kreslířem Janem Liškou, který měl před příchodem Mareše na titulní straně prioritu. Liškovy kresby ale byly jen odvarem spontánního rukopisu Luďka Bárty a příchod Štěpána Mareše znamenal konec kvalitní ilustraci v tomto týdeníku.

Profit číslo 47, listopad 2001. Titulní strana stále patří kreslíři Zeleného Raoula, ale uvnitř mu jen jedinou malou kresbou konkuruje Jan Liška. Inu časy se mění.

Mladý svět č. 25, červen 2001. Časopis který se kdysi pyšnil nezaměnitelnými kresbami Vladimíra Nagaje, je v tomto vydání zcela bez ilustrací. Nagaj přešel z Mladého světa do Týdne a kde je mu dnes konec, nikdo neví. Nebýt docela slušného kresleného vtipu autora který se podepisuje Urban, byla by tu nuda. V čísle 47 z listopadu 2001, se v editorialu objevila kresba Michala Hrdého a to dokonce přes celou stranu. Humor tohoto kreslíře, nad jehož "blbými" vtipy se v osmdesátých letech válela pod hospodskými stoly řada štamgastů, je stále peprný a stále stejně nevypočitatelný. Michal Hrdý s přehledem těží zdánlivě banální pointy tam, kde by to už většina jiných kreslířů i čtenářů nadobro vzdala. V tom je ovšem jeho kouzlo i vzácnost. Demaskuje lidskou hloupost v neúnavné snaze labužníka, který obchází stoly a krade z dortů jednu třešničku za druhou. Mladý svět se potýká s velmi nízkým prodejem a mění vydavatele, uvidíme v jakém formátu se pokusí o vzkříšení.

Týdeník Rozhlas č. 26, červen 2001 a č. 48, listopad 2001. Mimo program rozhlasového a televizního vysílání publikují tyto noviny řadu fotografií, nicméně v žádném vydání nebyla ani jediná kresba či ilustrace.

Story č. 25, 19. června 2001. Bez jakýchkoliv kreseb, jenom fotografie.

Story č. 47. 20. listopadu 2001. Nejhloupější rubriku tohoto bulvárního týdeníku Kachní rybník doprovází stejně hloupá a diletantská ilustrace, která má zřejmě zobrazit baviče Petra Novotného. Smějící se mrzáček s velkou hlavou ale jen vzdáleně připomíná svůj model a autor kresby je výtvarným provedením na úrovni Filipa Škody z časopisu Týden. Typická ilustrace, která dnes frčí.

Ring č. 25, 19. června 2001. Na polovině jedné strany je zde publikován comics Jak to vidí kreslíř Roman Kliský, jehož podnázev je Ring uvádí reportáž, aneb jak to bylo doopravdy. Kresby jsou kvalitnější než v případě Zeleného Raoula, alespoň co do barevné kvality. Autor je stylově původnější, ale nepřekračuje průměr. Banální námět o Tereze Pergnerové a její cestě od Čágo belo šílenců k drogám a k fotografování eroticky choulostivých obrázků. Pointa je v tom, že stále chtěla velkou roli. Námětově a obsahově o nic horší než mnohé scénky Zeleného Raoula s tím rozdílem, že Ring je bulvár a Reflex se tváří jako seriozní tiskovina.

V Ringu č. 47 z listopadu 2001 je v comicsu Romana Kliského pointa mnohem lepší než v červnovém vzorku, ale obrázky přesto nelze považovat za karikaturu.

Spy číslo 25, červen 2001. Jeden z nejčtenějších bulvárních týdeníků přináší pravidelně půl strany propagačního seriálu Pan Spy, který je obsahově jakýmsi odvarem Zeleného Raoula. Kreslířsky je ale autor Ivan Kubát úspěšnější než Mareš, alespoň co se týká schopnosti napodobit svůj velký vzor. Kupodivu je v tomto týdeníku méně vyvržených střev, krve a vyzvracených jídel, než v "reflexáckém" seriálu.

Spy číslo 47, listopad 2001. Seriozní týdeníky zřejmě svým kreslířům špatně platí, že jsou v ČR tito kreslíři tak všeobecně promiskuitní. Kreslíř z Reflexu si například odskakuje do Lidovek a Profitu a Filip Škoda z Týdne publikuje své kresby ve Spy. Nutno říci, že jeho ilustrace publikovaná v tomto čísle je asi nejlepší, co jsem od tohoto autora zatím viděl. Turistika ilustrátorů napříč médii bez ohledu na jejich kvalitu, je něco hodně typického pro české prostředí. Ve velkých zahraničních titulech tato praxe nebývá a redakce se obvykle snaží udržet své kreslíře "doma". Je to pochopitelné, neboť takový autor je exklusivním a respektovaným spolutvůrcem značky a čtenáři mají možnost spatřit jeho práce pouze ve "svých" novinách, ve svém časopise. Česká praxe zřejmě souvisí s oceněním kreslíře, ale i s významem, jaký je ilustraci a karikatuře v redakcích přisuzován. Ten je tady velmi malý a zdá se, že pro většinu titulů v ČR je ilustrace jen ozdoba, trpěná nutnost a pouhý doplněk k textu. Český kreslíř tak nemá až na výjimky větší cenu než redakční uklízečka, bohužel často nemá ani nic lepšího k nabídnutí.

•••••••••

Karikatura je královnou kresleného humoru. Z malého průzkumu je zřejmé, že ani jedenáct let po změně společenského systému nemá v českých médiích odpovídající zastoupení. Nepřítomnost kvalitní kreslené karikatury je zřejmá a z toho co je v médiích možné občas vidět, ji v tradičním slova smyslu "absolutní fotografické nadsázky" representuje pouze Nenad Vitas. Definice karikatury je obtížná, neboť karikatura sama má schopnost překračovat různé výtvarné disciplíny. Například autoři jako Jiránek, Renčín, Barták a Johanus se pohybují na její hranici, která ale není pevně stanovena Jenže kreslený vtip či anekdota je většinou glosa, situační gag, zatímco karikatura postihuje v humorné zkratce nejen karikovaného, ale především souvislosti, v kterých se ocitá. To se zmiňovaným autorům stále daří.

Karikatura vždy spoludotvářela text a v mnohém jej dokonce překračuje. Dobrá karikatura nekopíruje jen fotografický povrch tváře karikovaného, ale jde za hranice její psychologie. Vytváří o tváři jiný mýtus, který je onou sedmou komnatou karikatury v nadsázce a symbolu, v němž se karikovaný zračí divákům jako idol, jež není hoden poct, ale směšnosti. Karikatura ale neuráží, jen bourá modly, které o "hrdinech dneška" vytvářejí média. Je proto jistou formou mýtotvorné samoregulace a vyprofilovaná média si takový druh karikatury hýčkají. Karikatura která to neumí je sama směšná, hloupá, naivní a zbytečná. Tento typ dostává v našich médiích značný prostor a jeho representanty jsou právě Filip Škoda z časopisu Týden a nebo Štěpán Mareš z Reflexu. Lze jistě namítnout, že posledně jmenovaný je kreslíř seriálu a ten nemá zdá se s tradiční karikaturou co dělat. Jenomže Zelený Raoul se klasickému comicsu vzdaluje nejen provedením, ale i libretem. Jsou to kresby, které mají především karikovat společnost a proto jsem je v tomto textu nevynechal. Otázka jak se u nás vede kresleným seriálům, je už další téma.