Globalizace a volné trhy jsou idealistickými pojmy. Tržní liberalizace znamená, že vláda nebude na trhu zasahovat. Ekonomové tomu říkají laissez faire, to se dá přeložit výrazy jako "nechte to být" anebo "nechte to na pokoji". Míní se tím potenciál trhů dosáhnout přirozené rovnováhy.

Avšak ani Spojené státy, nejvýznamnější kapitalistická země na světě, nemůže tvrdit, že je absolutně svobodným trhem: tam zasahuje Federal Reserve Board do vnitřního hospodářství země zvyšováním a snižováním úrokových měr. Vůči zahraničí pak uvaluje nejrůznější sankce na dovoz toho zboží, které konkuruje domácím americkým výrobkům.

Kromě toho, že je globalizace zidealizovaným pojmem, bychom měli oddělit hospodářskou globalizaci od kulturní globalizace. Tento rozdíl však není úplně jasný, protože poptávka a nabídka, dva klíčové prvky hospodářské rovnice, se týká kultury i zboží. Všechny rysy globalizace jsou vzájemně pevně provázány prostřednictvím trhu, od ekologických dohod mezi státy až po spotřebitelské zvyklosti jednotlivých lidí.

Výraz globalizace se netýká plně technologicky propojeného světa, ale jde o stále těsnější propojenost trhů různých zemí v důsledku rostoucí liberalizace obchodu, kapitálu a služeb. Jak je tomu se všemi novými paradigmaty, v důsledku globalizace vzniknou vítězové i poražení. Poraženými budou ti, kdo se globalizaci nebudou umět přizpůsobit.

Žijeme v době, kdy rychle upadá význam ideologií. Mladí lidé už nehledají vlajku, ale pragmatická řešení pro své problémy. Tony Blair hovořil na začátku svého prvního funkčního období o nové kultuře, v níž už na světě nevládne ani levicová, ani pravicová ideologie, ale vládnou na něm schopnosti.

Jestliže je dnes vrcholem moderní globalizace Světová organizace pro obchod, začátkem globalizace zřejmě byla Bretton Woods, měnová a finanční konference, která se v tomto místě v americkém státě New Hampshire konala v roce 1944.

Konference v Bretton Woods byla naplánována ještě před začátkem druhé světové války. I když byla prvním úmyslným krokem směrem k volnému trhu a globalizaci, neznamená to, že se mezinárodní hospodářská integrace nezačala uskutečňovat před tím datem. Jedním z mnoha příkladů mezinárodní hospodářské provázanosti před konferencí v Bretton Woods bylo černé úterý, krach newyorské burzyv roce 1929, který ukončil obrovský boom ve spekulacích s akciemi. Ke krachu došlo proto, že jakmile začala klesat hodnota akcií, investoři i vkladatelé se rozhodli stáhnout z trhu své peníze a americká federální rezervní banka neměla dostatečné množství peněz na to, aby uspokojila poptávku.

Šlo o globální krach, který postihl tou dobou všechny velké ekonomiky.

Období hospodářské krize, které následovalo, bylo delší a horší než jakékoliv jiné předchozí období hospodářské stagnace. Tato hospodářská krize trvala mnoho let. Vzhledem k této krizi se nejsilnější světové měny, které byly vázány na zlatý standard, začaly od něho uvolňovat.

Franklin Delano Roosevelt jmenoval "mozkový trust" (jeho členové pocházeli z nejrůznějšího ideologického zázemí, byla to raná forma "třetí cesty"). Tito akademičtí poradci mu měli pomoci vytvořit politiku pro boj proti hospodářské krizi. Za Rooseveltovy vlády byla čistá tržní ekonomika, do té doby převažující politika USA, nahrazena smíšeným hospodářským systémem se silnými socialistickými prvky.

V této plánované ekonomice zasahovala vláda na trhu vydáváním obligací a vytvářením pracovních příležitostí prostřednictvím vládních financí.

Rooseveltova politika zaměstnanosti, tzv. "New Deal", byla už předtím úspěšně vyzkoušena ve Velké Británii.

Hlavním teoretikem systému smíšeného hospodářství byl John Maynard Keynes. Povšiml si, že když existuje příliš malá poptávka, hospodářství stagnuje, a že když se umělým způsobem zvýší oběživo, úrokové míry poklesnou a zvýší se utrácení obyvatelstva. Politika smíšeného hospodářského systému se začala nazývat politikou třetí cesty, protože stála na půl cestě mezi volným trhem a socialismem.

Úspěch projektu New Deal v Británii a v Americe inspiroval ekonomy v Kanadě a ve Francii, aby vytvořili obdobný hospodářský rámec, který by fungoval v globálním měřítku. Rozhodli se založit isntituci, která by nejen dokázala nahradit Společnost národů, která selhala, ale také vytvořit nový hospodářský pořádek. Chtěli vytvořit mechanismus, který by zajistil globální hospodářskou stabilitu a podpořil mír.

V důsledku druhé světové války musely být tyto myšlenky odloženy, až na dobu, kdy se konala konference v Bretton Woods. Cílem této konference bylo vytvořit plán, který by překonal globální hospodářskou depresi, zvýšil by mezinárodní obchod a zajistil by stabilitu měnových kursů. Tyto návrhy zformulovali ještě během války zástupci Spojených států, Velké Británie, Kanady a Francie.

Keynesův plán navrhl mezinárodní clearingovou úvěrovou unii a mezinárodní měnu, která se měla jmenovat bancor, kterou by mezi sebou užívaly ústřední banky všech zemí. Podle druhého návrhu, tzv. "plánu Dexter", měl vzniknout měnový rezervoár, do něhož měly přispívat finančně členské země a z něho si měly členské země pro krátkodobou potřebu půjčovat.

Dohoda z Bretton Woods, včetně předem určených úrokových měr, které měl přijmout Mezinárodní měnový fond a Světová banka, byla založena na schopnosti a ochotě Spojených států hrát roli finančního ukotvení tím, že zaručí pevný kurs mezi dolarem a zlatem. Důsledkem tohoto finančního ukotvení mělo být, že Spojené státy zaručí ekvivalentní množství zlata za každý dolar, který natiskne, za tehdejší cenu 35 dolarů za trojskou unci.

Ustanovení dohody, schválené v Bretton Woods, schválilo 44 států a výsledkem bylo vytvoření Všeobecné dohody o tarifech a obchodu (GATT), Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro rekonstrukci a rozvoj (z níž posléze vznikla Světová banka).

Úkolem organizace GATT mělo být podporovat spravedlivý obchod, rolí Světové banky mělo být financovat rozvojové projekty a Mezinárodní měnový fond měl fungovat jako mezinárodní ručitel pro držitele i poskytovatele půjček a měl určovat úrokové míry pro tyto půjčky.

V tomto smyslu se stala dohoda z Bretton Woods globální verzí smíšeného hospodářského systému, jaký ve třicátých letech přijaly Spojené státy.

PRostřednictvím GATT podporovala tato dohoda mezinárodní obchod a prostřednictvím Světové banky a MMF podporovala hospodářský rozvoj mezi státy.

Nemohlo se to stát v lepší dobu. Ukončení války bylo také obdobím znovuvýstavby Evropy, existoval obrovský trh, který potřeboval úvěry. Nové záruky schválily realizaci Marshallova plánu, balíku 12 miliard dolarů úvěrů pro rekonstrukci Evropy.

Po ukončení druhé světové války zaznamenaly Spojené státy bezprecedentní období hospodářského růstu, který o deset let později také zasáhl Evropu. Během poválečného hospodářského rozkvětu ztratil systém smíšené ekonomiky význam, došlo k obnově tržního hospodářství. Období let 1945 - 1973 se považuje za zlatý věk kapitalismu.

K nové hospodářské krizi došlo začátkem sedmdesátých let, kdy začala Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) radikálně zvyšovat ceny ropy. Od roku 1971 se zvýšila cena barelu ropy z 3,50 dolarů na 12 dolarů a pak na 30 dolarů. V této době se prezident Nixon rozhodl uvolnit jednostranně vazbu dolaru na zlatý standard, který ukotvoval dolar od dob konference v Bretton Woods.

Avšak toto rozhodnutí nebylo jen důsledkem ropné krize. Bylo také důsledkem toho, že zahraniční investoři kupovali ze Spojených států příliš mnoho zlata a využívali jeho nízké ceny, tehdy 39 dolarů za unci, o pouhé čtyři dolary více než byl kurs, určený v Bretton Woods před třemi desetiletími.

Ropná krize přivedla Spojené státy a západní Evropu k restrukturalizaci své hospodářské politiky.Ve snaze omezit inflaci, která byla důsledkem volné směny dolaru, hledala americká hospodářská politika řešení v keynesovské politice. Avšak svět sedmdesátých let nebyl světem třicátých let a Spojené státy zaplatily vysokou cenu za snahu omezit inflaci. V sedmdesátých letech se dostaly do nejhorší recese od třicátých let.

Mezitím se v Evropě stala ropná krize významným faktorem při vzniku mnoha nových politických opatření, včetně Společné zemědělské politiky Evropské unie.

Jednou z prvních věcí, kterou udělala organizace GATT, bylo vytvoření mechanismu na vznik společných trhů. Konala se četná jednání a nakonec došlo k vzniku Evropského hospodářského společenství. Avšak americké rozhodnutí ukončit v roce 1971 zlatý standard ovlivnilo MMF i Světovou banku. MMF do určité míry přestal být úvěrovou unií a získal určité charakteristiky charitativní organizace.

Establishment se snaží líčit takzvané antiglobalisty jako ekoteroristu, stárnoucí hippies, šílené marxisty a lidi, kteří chtějí zrušit vynález kola. Ve skutečnosti však jde o nehomogenní skupinu lidí, kteří vidí, že na současném stavu světa je něco nesprávného. Dobré pocity z toho, že je člověk členem společnosti, přátelské sdílení, to jsou přirozené lidské pocity, které vycházejí z našich starobylých pudů jako někdejších členů stáda.

Nyní, kdy končí věk ideologií, vzniká v důsledku globalizace nová kultura, jíž nevládne ideologie, ale jíž vládne trh, a nepokoje jsou jen reakcí na tyto rychlé změny.

Je pravda, že globalizace přináší rizika, ale to přináší i všechno ostatní. Vzhledem k tomu, že je globalizace nevyhnutelná, společnost musí přijmout praktická opatření na zmenšení vznikajících rizik. Budou to muset být realistická opatření, dostatečně demokratická na to, aby to nebyl diktát zase z druhé strany, od takzvaných rebelů. Je zapotřebí demokratických řešení, která nebudou vylučovat ty lidi, kteří nevidí rozdílu mezi konzumací hamburgeru a vepřového kolena.

Bohužel, zatím mám zkušenost hlavně jen s takovými antiglobalisty, kteří vystupují jako diktátoři, jako spasitelé světa. Antiglobalistické organizace jsou často velmi dogmatické. Většina jejich stoupenců nechce mít nic společného s těmi, kdo pečlivě nedodržují přesně jejich hodnoty, jejich způsob odívání a jejich chování. Je nesmírně paradoxní slyšet, jak tito lidé hovoří o lepším, svobodnějším světě, a sami vůbec nechápou, co je to otevřený dialog.