Otevřený dopis panu Sergeji Magidovi o českém alibistickém volovi a unesené panně Evropě Střední

24. 5. 2010 / Martin Profant

České dějiny jsou nejméně od roku 1938 velmi rozporuplné. Není právě snadné je přijmout za své a úvahy o tom, zda jsme měli v roce 1939 bojovat či zda byl Únor 1948 nevyhnutelně předurčen Jaltskou konferencí, patřily a snad ještě patří k dospívání budoucích českých intelektuálů stejně nevyhnutelně jako akné a noční poluce (či příslušné dívčí alternativy obtíží dospívání). Tato posedlost moralisováním nad dějinami se udržovala nejprve v důsledku okupace moderní historie ze strany komunistické ideologie, později po roce 1989 ji oživovaly pokusy o to, používat nadále historii jako ideologickou hůl k bití toho či onoho politického odpůrce.

Ideologický výklad dějin bývá pro mnohé přitažlivý svojí jednoduchostí, vlastně se má k historickému poznání jako pornografie k erotice. A co je na něm nejatraktivnější, zbavuje nás nutnosti přemýšlet o problému s historickou odpovědností, která jinak patřívá k dost podstatné složce národní a občanské identity.

V českém případě jde v posledních letech hlavně o figuru zvanou únos střední Evropy. Panna nevinná, zaslíbená občanské společnosti, právnímu státu a rozvoji vzdělanosti byla zprzněná a unesená totalitními netvory. V roce 1933 postihla dobrý německý lid jakási obdoba živelné katastrofy, zachvátila ji nestvůra nacismus a její vtělení Adolf Hitler. Nás pak neokupovali ani Němci, ani německý stát, ale právě tato nestvůra. Ve své noblesní variantě má toto vyprávění jednu důležitou funkci, pro kterou mu lze hodně odpustit, odmítá totiž šovinistické resentimenty vůči současným Němcům. Běžnější variantu jste mi nabídl Vy v negativním protipříkladu:

Tady už figura únosu střední Evropy kulhá příliš nápadně. Demokracie jsme se ve skutečnosti vzdali sami, byť to bylo ve stavu existenčního ohrožení, když jsme v říjnu 1938 vytvořili tzv. Druhou republiku, stát se solidně rozvinutými fašistickými prvky a masivní národní podporou. Mimo jiné jsme už tehdy začali s pronásledováním Židů a zřídili jsme pracovní tábor pro nepřizpůsobivé v Letech u Písku. Na to jsme nepotřebovali ani Hitlera, ani feldfébla Schmidta. A právě tak podepisoval Hácha v roce 1939 uctivou žádost o protektorát Böhmen und Mähren s plným vědomím, co tento akt záruky fyzického přežití českého národa (Peroutka) znamená pro občany Československa s fremdartiges Blut, jak tomu taktně říkají norimberské zákony.

Druhá totalitní nestvůra, komunistický totalitní režim a jeho vtělení J.V. Stalin, má pro pro střední Evropu (a ovšem pro celé někdejší sovětské impérium) mnohem aktuálnější význam.

Potřebujeme, aby Stalin měl rysy pozemského božstva, v jehož rukou byli lidé zcela bezvolní. Jak píšete Vy: "Sovětský voják byl jen zakřiknutý, ale naprosto zakřiknutý a bezvýznamný vykonavatel vůle Stalina, jen "šroubek" v geopolitických plánech Stalinových."

Tady nám sice trochu zkomplikoval situaci Fabiano Golgo, když se rozepsal o dosti individuálních projevech sovětských vojáků, byť v jeho podání poněkud jednostranně orientovaných na znásilňování evropských žen a dívek.

Znásilňující šroubek? Ale ono to půjde, stačí trochu zneužít psychoanalýzu. Stalin jako orgastické božstvo a Rudá armáda jako jeho penis penetrující v geopolitickém znásilnění střední Evropu. Tisíce bezvolných vojáků -- šroubků tento akt zpřítomňují individuálním násilím na ženách.

V této podobě se ta bezvolnost a osudová neodvratitelnost znásilnění celkem hodí do krámu. Proto pozapomeneme na fakt, že z českých zemí máme sice spoustu zpráv o poválečných zvěrstvech, ale vesměs je podle těch zpráv páchali Češi a Rudá armáda v nich příliš nefiguruje a zvláště se naše kolektivní paměť právě in puncto znásilňování Rudoarmějci dost zásadně liší od té rakouské a německé, jenomže ona to tam zase nebyla tak úplně výsada Rudé armády, např. ve Štrasburku -- a tam vskutku onen mytický Stalinův penis nezasahoval --byly po vstupu spojeneckých vojsk do města v roce 1944 evidovány tisíce případů znásilnění. Ale tím si nebudeme kazit démonický obraz Stalina, který může za všechno; on, nikoliv ti, co lynčovali, udávali sousedy a odstraňovali donášením své konkurenty v zaměstnání, psali posudky uličních výborů anebo vstupovali do komunistické strany jen proto, aby zvýšili své kariérní šance. Ti za nic nemohou, oni se jen chovali racionálně, Stalin za všechno může.

Báječné alibi pro ty, co mají špinavou minulost a báječné řešení pro ty, co se chtějí vyhnout potížemi s dějinami. A mrtvé nestvůrné božstvo není nikdy úplně mrtvé, pořád se ještě může hodit. V České republice se s ním dají ještě vyhrát volby: Nezvolíte Kalouska, Nečase nebo Johna, přijde nový Stalin. Kdo nevolí, volí Stalina.

A ke slovu osvobození, které Vás v souvislosti s Prahou roku 1945 tak naštvalo. Řekl bych, že se principiální rozdíl mezi osvobozením a okupací podobá tomu mezi milostným aktem a znásilněním. Tedy zda se odehrává s nevynuceným souhlasem a je radostně vítán anebo zda se děje třeba s pohrůžkou vynuceným souhlasem, ale s odporem oběti. Protože v roce 1939 německé okupanty nevítali ani čeští fašisti, o osvobození určitě nešlo.

V roce 1945 Rudou armádu Češi vítali. A byli jí za to, co vždy nazvali, podle Vás mylně, osvobozením, vděční. Dokonce i později, po zkušenostech padesátých let. Zlom přinesla až skutečná sovětská okupace. Nebyl ten vděk ideologická indoktrinace, dokonce bych řekl, že je s podivem, jak ideologická indoktrinace dokázala málo ten vděk zkalit. Byla to historická paměť kulturního národa, který byl zvyklý nepovažovat lidi za šroubky vůle kohokoliv a lidský život považovat za nesrovnatelnou hodnotu. Možná sovětské vojáky neměl za lidi Stalin, Češi ano. Byli jsme a snad zůstaneme národem, který nemá zapotřebí redukovat historické události na nepochopitelná gesta démonických božstev.

Nepřipadali jsme si v letech 1945 až 1948 jako dobytá země. Podívejte se do tehdejších novin, do krásné literatury, do pamětí účastníků, včetně těch, kteří je psali v exilu anebo jako disidentský samizdat. Ale jsou tu i svědectví historických událostí. Volby v roce 1946 byly elementárně svobodné -- řečeno s Orwellem, možná při nich bylo "tucet zjevných způsobů, jakými je manipulovat ...ale ve volební místnosti jste nenarazili na muže, který by Vám s namířeným revolverem říkal, jak máte volit". Nevím, co o přijetí vstupu Rudé armády do Československa jako aktu osvobození svědčí víc; jestli to, že komunisté v českých zemích volby tehdy přesvědčivě vyhráli, anebo to, že na Slovensku nevyhráli.

Byla to doba, ve které se děly odporné věci, mezi nimi i internace bělogvardějských emigrantů v Čechách. Ale jestliže by sotva mohl kterýkoliv československý politik 12. května 1945 proti takovému jednání protestovat, pozdější nezájem státu o ty odvlečené svědčí přinejmenším o československé spoluodpovědnosti, když ne spoluúčasti.

Ani Únor 1948 se neopíral o sovětská vojska, v tomto smyslu nebylo tehdy Československo pro Stalina dobytou zemí. Provedli ho českoslovenští komunisté, kteří se opírali svůj volební výsledek, o československé Lidové milice a československé mocenské složky, které se jim v předchozím období podařilo zkorumpovat. Samozřejmě v jejich strategii měl vliv sousedního Stalinova impéria nesporný význam a bez této masivní záštity by zřejmě nebylo únorové převzetí moci tak trvalé, ale Stalin nás k tomu nepotřeboval dobývat a okupovat. Dali jsme se opět sami.

Připadám si jako kazatel národní viny. Ale ona bez svobody není vina a málokdy je svoboda bez viny. Civilizované společnosti se proto už dávno naučili svoji svobodu, a tedy také svoji vinu zvládat pomocí strategie utváření kolektivní paměti, které se říká historické poznání. Je to žánr dosti náročný nejen k provozování, ale i občanskému použití. Má ale jednu úžasnou funkci. Umožňuje přiznat si o minulosti i hodně nepříjemné pravdy, dokonce i ty pravdy, které byly jednou pečlivě zapomenuty, protože se s nimi nedalo rozumně žít, aniž by to přiznání takových pravd nutně vyvolávalo občanskou válku anebo hony na čarodějnice. Historicky zvládnutá minulost znamená, že otvíráme skříně bez strachu, jaký kostlivec na nás zase vypadne a moralisování dějin přenecháváme dětem v intelektuální pubertě.

Fabiano Golgo nemá podílu ani na historických zmatcích českých intelektuálních pubescentů, ani na složitém utváření strategií vymezování, přijímání a popírání české viny na tragediích obou totalitárních režimů. Analogii k tomu, čemu se v Německu začalo říkat milost pozdního narození, bych mluvil jeho nevinně jako o milosti narození jinde. Jen proto jsem mu vyčítal povrchnost a nikoliv alibistický útěk před dějinami, za který bych tentýž článek považoval u lidí, kteří ten podíl mají prostě proto, kde se narodili a vyrůstali. Nijak jsem proto nežádal jeho diskvalifikaci z diskuse o kterémkoli českém problému, prostě jsem konstatoval jinou míru nezávaznosti, se kterou může o nedávné české historii mluvit.

A přijměte závěrem mé ujištění, docela upřímně jste mě naštval tím, jak ze mne bez opory v mém textu děláte xenofobní stvůrku, ale věřte, mám Vám to za zlé jako člověku a nijak to nespojuji s tím, odkud pocházíte.