Volby a právo

24. 5. 2010 / Zdeněk Jemelík

Za komentář snad stojí pouze programové snažení "stínového ministra spravedlnosti ODS" Jiřího Pospíšila, předáka kandidátky ODS v Západočeském kraji, bývalého ministra spravedlnosti v Topolánkově vládě. Zajímavé je již osobou svého nositele.

Nikdo neprokázal ani nevyvrátil podezření, že nestandardní zásah státních zástupců do trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi si objednalo vedení ODS, vydírané lidovci, kteří hrozili odchodem z vlády, nebude-li stíhání zastaveno. Podezření stále žije zasuto ve spodních vrstvách kolektivní paměti veřejnosti, přestože vnějškově věc ztratila na zajímavosti a vedení státního zastupitelství a ministerstva se dlouhodobě snaží vytlačit je tvrzením, že Čunkovo trestní stíhání bylo ve skutečnosti od počátku nezákonným obtěžováním. Vše se odehrálo v době, kdy Jiří Pospíšil stál v čele resortu.

Zřejmě si "kauzu Čunek" (správněji "kauzu Potoczek-Vesecká") a manipulaci s ní nevymyslel, ale v rozporu s jejím ohromným společenským ohlasem z ní nevyvodil uvnitř spravovaného resortu žádné důsledky. Pokud došlo k protiprávnímu jednání, jak si stále myslí nejen část veřejnosti, ale také mnozí státní zástupci, soudci a dalších právníci, bylo na místě, aby se jako politicky odpovědný ministr postaral o prošetření pozadí skandálu, o přezkoumání zákonnosti postupu státních zástupců Nejvyšším soudem ČR a případně o postih pachatelů. Byl-li naopak zásah státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 skutečně nápravou nezákonností, páchaných orgány Severomoravského kraje pod dohledem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, bylo pro změnu na místě, aby odpovědný ministr proti nim zakročil. Zjištění, že byl někdo pronásledován neprávem, je stejně pohoršlivé jako zneužití pravomoci orgánů činných v trestním řízení k protekčnímu ušetření obviněného nepříjemností soudního řízení.

Jiří Pospíšil neudělal bezprostředně nic až na to, že související stížnost na místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru postoupil jeho nadřízené Ivě Brožové, která s ním měla nevyřízené účty za stranění prezidentovi v době, kdy se ji pokusil odvolat z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR. Výsledkem je dle mého soudu pochybná kárná žaloba.

Jedna ze skupin státních zástupců v této kauze v každém případě hrubě pochybila, ale nikomu se nic nestalo. Je sice pravda, že byl odvolán vrchní státní zástupce v Olomouci, ale až za to, že zásah do kauzy Jiřího Čunka kritizoval.

Pokud tedy Jiří Pospíšil dnes navenek vystupuje jako "stínový ministr" a hlavní tvůrce programu ODS v tomto odvětví působení státu, znamená to, že ODS zapomněla na výprask v krajských a senátních volbách a jeho příčiny, ač po nich Mirek Topolánek sliboval katarzi. Taková ztráta pudu sebezáchovy se hned tak nevidí.

V nabízeném programu se Jiří Pospíšil projevuje stejně jako ministr -- jako neomalený populista, schopný obětovat právní korektnost řešení politické poptávce. Je to zřejmé již z návrhu na zrušení vrchních soudů a s ním související změnu ústavy ČR.

Řada významných právníků se v posledních letech vyjádřila, že naše ústava vyžaduje reformu. Nikoli však "flikování" jednotlivými dílčími úpravami. Předložení návrhu komplexní přestavby ústavy by bylo významným činem justiční politiky, který by určitě vyvolal živý zájem veřejnosti. Na to ale Jiřímu Pospíšilovi a jeho spolupracovníkům nestačil dech ( a ani nikomu jinému), proto navrhli dílčí zásah do ústavy, aby mohli uplatnit na první pohled líbivý návrh na zrušení vrchních soudů. Podle nich to má být cesta k zrychlení soudního řízení.

Obávám se, že se zde zneužívá přitažlivosti sloganu "zrychlení soudního řízení" ve spojení s neinformovaností veřejnosti o způsobu fungování soudů. Vrchní soudy jsou ovšem historicky vzniklou anomálií, která by měla opodstatnění v zemském zřízení. Jejich zrušením by zanikly dvě funkce předsedů soudů a šest funkcí místopředsedů. S nimi by se rušily jejich sekretariáty, které by snadno vstřebaly nižší soudy, strádající nedostatkem administrativních pracovníků. Lze ale počítat s tím, že delimitace soudců vrchních soudů si někde vynutí zvýšení počtu místopředsedů nižších soudů. Nemyslím, že by takto dosažená úspora mzdových nákladů byla dosti velká na to, aby výrazně ovlivnila finanční situaci resortu.

Namítám ale, že existence vrchních soudů není příčinou pomalosti soudního řízení. I když navrhovatelé jejich zrušení tvrdí, že máme třístupňovou soudní soustavu, která by se zrušením vrchních soudů zjednodušila na dvoustupňovou, čímž by se zrychlilo řízení, skutečnost je poněkud odlišná. Naše soudní soustava se jako třístupňová pouze tváří. Ve skutečnosti máme pouze dva stupně: soudy nalézací a soudy odvolací. Klamný dojem třístupňovosti vzniká pouze tím, že krajské soudy jsou dle okolností jednou soudy nalézacími, v jiných situacích soudy odvolacími. Dojde-li ke zrušení vrchních soudů, nadále bude někde probíhat řízení prvostupňové čili nalézací a jinde odvolací, nic víc a nic méně než nyní. Na celkovém objemu podání a pohybu spisů se nic nezmění.

Dále se v programu ODS nabízí prosazení několika nových zákonů, zejména základních kodexů, na jejichž modernizaci čeká justice v podstatě od listopadového převratu. Jde o úkol, jímž se postupně zabývali všichni ministři spravedlnosti bez ohledu na barvu vlády. Zmíněné zákony jsou zčásti ve stupni vysoké rozpracovanosti, a i kdyby místo populisty Jiřího Pospíšila přišel na ministerstvo někdo z příslovečných Paroubkových Marťanů, nezbude mu, než navázat na dílo předchůdců, snažit se je dokončit a "protlačit" parlamentem. Stejně si ostatně vedl Jiří Pospíšil, který se holedbá výlučnou zásluhou o přijetí nového trestního zákona. Ve skutečnosti "jeho" dílo se liší jen nepatrně od nepřijaté předlohy jeho předchůdce Pavla Němce, který ovšem také navázal na předchůdce.

Všechny navrhované legislativní kroky, předkládané jako součást Pospíšilova volebního programu, jsou správné a nutné, a bude je postupně realizovat každá politická strana, která obsadí ministerstvo spravedlnosti. Ve skutečnosti mají apolitický charakter a ukazují spíše na vhodnost vyjmutí ministerstva spravedlnosti z přímé moci politických stran. Ministr spravedlnosti by neměl být členem politické strany.

S rozpaky jsem vzal na vědomí, že Jiří Pospíšil si vzal za cíl zvýšení nezávislosti nejvyššího státního zástupce. Na okraj podotýkám, že v některých zemích EU je nejvyšší státní zástupce výslovně přímo podřízen ministrovi spravedlnosti, ale nejsou z nich známy případy politického ovlivňování trestního řízení. Také v nich ovšem nedochází k výstřelkům, srovnatelným s kriminalizací ministra spravedlnosti bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, a s jeho mediálním lynčováním s její pomocí, ani k odnímání trestního stíhání prominentů orgánům činným v trestním řízení těsně před podáním obžaloby, jak se stalo za působnosti Renaty Vesecké. Mnoho je zakleto v politické kultuře státu a ve stavovské kultuře státních zástupců.

Nemyslím, že nezávislost nejvyššího státního zástupce je nejzávažnějším problémem státního zastupitelství, který je třeba řešit. Nejde jen o její vymezení zákonem, ale i o její praktické uplatnění. Podle současné právní úpravy je od chvíle jmenování nejvyšší státní zástupce nezávislý. Možnosti ministra spravedlnosti klást mu úkoly nebo kontrolovat výkon jeho úřadu jsou oklestěny téměř na nulu a není zde ani nikdo jiný, kdo by měl zájem a pravomoc dohlížet na jeho počínání. Odvolání nejvyššího státního zástupce je velmi obtížné, protože se na něm musí shodnout vláda a určitě ho nelze dosáhnout jen ze svévole. Možnost kárného řízení sice existuje, ale nevyužívá se. Trestní stíhání pro zneužívání pravomoci úřední osoby je prakticky beznadějné, protože je s největší pravděpodobností nižší státní zástupci zastaví.

Jiří Pospíšil se myšlenkami na úpravu postavení nejvyššího státního zástupce zabývá dlouhodobě. Některá zamýšlená opatření mají jen formální ráz. Jiná řeší potřebnou rotaci v obsazení úřadu v souladu s pravidly správného řízení. Jsou potřebná, ale spojitost mezi jejich uplatněním a nezávislostí státního zástupce mi uniká. Mluví se o nezávislosti, ale navržené změny ji dokonce mohou někdy i snížit. Spíše jde opět o populistický politický slogan.

Ve svém souhrnu pohled na programový přístup politických stran obecně a ODS zvlášť k problematice vynucování práva vede k smutnému tušení, že volbami se v naší vlasti na tomto poli nic významného nezmění.

Vytisknout