Je Harry Potter víc než Ingmar Bergman?

24. 5. 2010

Jsem si vědom toho, že vstupuji do hlubších vod a nekladu si za cíl problematiku řešit v celé její šíři. Na problém pirátství nemám taktéž absolutní a jednoznačnou odpověď. Spíše se chci pokusit alespoň pojmenovat některá témata, která bývají často přehlížena.

Humbuk, který se zvedl kolem internetového pirátství, se totiž netočí kolem celé kinematografie, ale jen jednoho jejího segmentu. Je zřejmé, že kinematografie nestojí před svým zánikem, jak bývá často a rádo tvrzeno, ale pouze ji v nejbližší době čeká menší proměna. Většina diskuze se nicméně týká obvykle a výhradně tzv. mainstreamu a to především z provenience světadílu, který se od nás, přes oceán, nachází směrem na západ. Protože fenomén hollywoodských bijáků jistá reforma čeká.

Konec amerického snu aneb západ ve světle východu

Když jsem se bavil se svými přáteli z různých částí západní Evropy, z nichž většina má kinematografii za svou branži, která je navíc dobře živí, narazil jsem na jeden překvapivý paradox. Přiznání, že stahuji filmy, vyvolalo na jejich tvářích výraz nepochopení, který nesmylo ani mé následné vysvětlování, že český fanoušek toho bez možnosti stahování moc neuvidí, jelikož u nás jednak neexistuje solidnější kino distribuce (oproti rostoucí distribuci na DVD), jednak na to prostě nemáme dostatečné příjmy. Jinak přátelský hovor jsme vždy zakončili kompromisně tím, že oni nechtějí slyšet o tom, kde si pořizuji své filmy, nicméně proti tomu z druhé strany vlastně nic nemají, protože chápou, že našinec, chce-li západní zábavu, musí platit i západní měnou.

Na toto menší kulturní nedorozumění (a svým způsobem i pokrytectví) narážím vlastně docela pravidelně. Zatímco lidé z východní Evropy se nad něčím takovým nepodivují, západ stahování filmů skutečně považuje za zločin rovný krádeži a přiznat se ke stahování je vlastně i velký trapas.

Tento paradox v chování jinak velmi liberálních a inteligentních lidí mne zarazil zejména při podrobnějším zkoumání etiky a svědomí. Na západě probíhala a probíhá už nějakou dobu v odborných filmových periodikách jako je např. Screen, Variety nebo Sight and Sound poměrně dlouhá a detailní diskuze o jednotlivých kauzách pirátského řádění. A dodejme, že pisatelé těchto textů vlastně vstupné do kina neplatí, protože jsou tou elitou, která je tam naopak zvána, a taktéž jsou jejich periodika financována těmi, kdo jim DVD dodávají k zrecenzování. -- Což je velmi podstatný fakt.

Harry okrádá Bergmana

Přijít na to, že přestaneme-li úplně chodit do kina a kupovat si filmy, poškozujeme filmový průmysl, dokáže snad každý rozumný člověk i bez prominentních novinářů. Ale musíme rozlišovat, protože tato elementární úvaha neplatí úplně pro všechny filmy, vlastně pro většinu světové kinematografie. Mnohé z nich, zejména tzv. autorská či národní kinematografie, bývají podporovány z peněz státu a tyto snímky nejsou primárně návratné. Většina těchto filmů se nedostane do české masové distribuce, kterou automaticky zaplňuje kinematografie hollywoodská, ale končí maximálně na festivalech. I toto je vlastně docela logické -- pokud by stála existence umělecké nekomerční kinematografie jen na libovůli popkornových maniaků z multiplexů, neexistovala by vůbec. Nicméně zásadní fakt -- tedy diskriminaci kterékoliv kinematografie kinematografií hollywoodskou -- v  diskuzi o pirátství příliš nenacházím.

Filmy bývají hrnuty do jednoho pytle, kdy stažení posledního Bergmanova snímku Saraband se rovná stažení např. Harryho Pottera a Fénixova řádu (oba spojuje rok 2007 -- Bergman zemřel a Harry 4 vznikl). Zatímco Bergmanův snímek Saraband má minimální komerční potenciál a do kina jej nikdo u nás neuvede (není totiž sebevrah), je Harry megabomba, na kterou se do kina chodí opakovaně (přičemž rozhodně nepatří k těm nejlepším adaptacím). Když si tedy stáhnu film švédského klasika, který u nás ani není distribuován (uvedla jej tuším kdysi ČT2), tak vlastně konám stejný zločin jako nenasytný pubescent, který si stáhne nazelenalou kopii Harryho natočenou v kině, jen aby ohromil ráno spolužáky ve třídě, že film viděl ještě před uvedením do české distribuce. Zatímco já si nekoupím pouze drahé DVD ze zahraničí s Bergmanem a poškodím tak trh minimálně, tak člověk co je líný si zajít do kina a stahuje film, který momentálně probíhá v kině (má tedy alespoň nějakou šanci jej vidět) jsme sypáni do stejného pytle.

Přesto si americký hollywoodský mainstream diktuje absolutní pravidla a mluví i za kinematografie, které uzurpováním domácího prostoru okrádá. Je to totiž Harry, kdo okrádá Ingmara o prostor v kině!

Kvůli knihovnám knižní trh nezkrachuje

Porovnejme kinematografie a další umělecké směry. Vyjděme z prostého předpokladu, že lidé u nás si nové knihy, CD či DVD nekupují v tak masové míře jako na západě, protože jsou pro ně příliš drahé. Když už si někdo něco zakoupí -- musí ho to pravdu zajímat, nebo musí patřit k té části populace, která na to má.

Kniha, CD či DVD je investice, která po vstřebání ztrácí svou cenu, končí v polici a prodat se dá většinou jen hluboko pod cenou (nemluvě o návštěvě kina, ze které si neodnášíme nic hmotného). Proto řada lidí nepodporuje vydavatele a s výhodou využívá míst, kde si může za malý poplatek vydaná díla na chvíli zapůjčit. Nejméně jsou v tomto omezováni zejména čtenáři knih. Stačí jim si chvíli počkat (např. měsíc) a žádaná kniha se objeví v nějaké lepší knihovně. Zajímavé je, že i přesto trh s knihami rozhodně nekrachuje.

Komu tečou zisky z "hudebního průmyslu"

U hudby je to naopak trochu složitější. Prodej CD u nás markantně poklesl zejména kvůli až astronomickým cenám, které byli ochotni platit buď jen skalní fanoušci, nebo movitější občané. Je zřejmé, že CD se importují ze zahraničí a jejich cena je stejná nebo vyšší, než třeba v USA -- bez ohledu na místní kupní sílu. S nástupem rychlého internetu a šíření downloadů (okolo let 2000--2005) nastal pokles zájmu i u širší fanouškovské báze, došlo také k zániku kamenných obchodů. I přesto však hudební průmysl nezanikl. Ukazuje se, že "ukradené" peníze netekly většinou do kapes autorů, ale jejich producentů. Hudebníci skládají dále a vydělávají si buď koncerty, nebo jsou podporováni svými věrnými.

Jak si vede film?

V současné době čeká podobný osud i film. Pomalu mizí půjčovny a lidé si raději kupují filmy distribuované v obálkách nebo v Levných knihách. Kino-distribuce je naopak podstatně omezenější, hlavně v menších městech a sítě multikin pomalu ale jistě vytlačují kina malá. Zlepšuje se sice kvalita prostředí, nicméně klesá zájem o "artové" filmy, které mají stále méně prostoru.

Film má na rozdíl od trhu s hudbou, který nepotřebuje žádné další investice do dovezených produktů, potíž v tom, že musí investovat nemalou částku do českého vydání -- tedy titulků či dabingu -- včetně placení drahých práv. Koupit a uvést u nás film je značný luxus a riskantní podnik. Film je popelkou, která si na sebe musí vydělávat sama.

Schizofrenní kinematografie

Opusťme na chvíli teoretizování o rovnosti umění a vložíme jen krátké intermezzo, které zjemní skok do dalšího odstavce, který se věnuje už přímo zhoubě mainstreamového diktátu. Film se pokusme diferencovat na 2 skupiny, a to:

a) Komerční, globální kinematografie, která je divácky velice atraktivní a univerzálně srozumitelná. Jedná se o kusy převážně hollywoodské produkce, nebo evropské pokusy o její imitaci. b) Nekomerční, divácky náročnější, kulturně různorodá kinematografie.

Paradoxní je, že v celosvětovém měřítku je počtem filmů hollywoodská kinematografie tou menší, naopak kategorie druhá (tedy zbytek světa) je tou drtivou většinou. Paradox pokračuje dále v tom, že pod b) musíme zahrnout i komerční filmy např. z Jižní Koreje, Japonska, Indie nebo Hongkongu, které jsou sice tamními megahity, nicméně pro kulturní odlišnost se v jiném prostředí mění na náročnější divácké kusy a nebývají šířeji distribuovány. Tento paradox je ovlivněn mnoha faktory -- jednak určitě rasovými (lidé zejména asijské herce vizuálně nerozlišují) a také kulturními (odlišnost zvyků, humoru, míry násilí etc.).

A to jsou tyto kinematografie tvarovány právě podle hollywoodského modelu a paralelně by Asiatům mohly splývat tváře amerických star a jejich kulturní fetiše by jim mohly být cizí. Přesto tomu tak není.

Proč?

Odpověď je prostá -- globální reklamní masáž.

Chudí umělci z Hollywoodu

Pokud někdo opravdu křičí, že přichází o peníze -- je to Hollywood. Hollywood všichni diváci chtějí, působí trochu jako droga. A řekněme si to narovinu, kdo by neměl rád žánrové hollywoodské filmy? Hezky se na ně dívá, nekladou přílišné nároky na myšlení a umí i v rámci posledních několika minut překvapit nečekanou pointou, což je vlastně součástí hollywoodského pozlátka.

Je paradoxní, že čeští diváci neznají polské, ruské, maďarské filmy nebo filmové hvězdy, dokonce i slovenský bulvár jim uniká, nicméně každý zaznamenal, že Mickey Rourke se dostal zpět do hvězdného osudí, protože Wrestler vyhrál Zlatého lva v Benátkách. Takto se paradoxně vedle našich domácích panteonů psychopatických hvězdiček prodírají i hvězdičky americké nebo některé evropské nadnárodní, které překročily oceán a byly vyvoleny na hollywoodský panteon. Tento postmoderní guláš v pozornosti veřejnosti vytváří jistou domáckou atmosféru, vidí-li divák americké reálie. Každý z nás žije částečně v USA, s hrdiny v amerických městech se cítíme jako doma -- např. husičkami ze Sexu ve městě, které tráví čas tím, že utrácejí astronomické částky za předražené značkové oblečení.

Tyto umělé modely života (často vytvořené jen v kalifornských studiích a samotnými Američany kritizované) jsou pak přenášeny na celou společnost, která tyto pervertované vzorce chování vnáší do svých národních výkladních skříní. Všimněme si např. fascinace Němců americkým stylem života, invaze amerikanizmů do němčiny (včetně komických snah o americký akcent), která se manifestuje např. v "bavorských" kriminálkách, kde se němečtí policisté chovají jako ti američtí -- včetně toho, že většina zloduchů pochází z Východní Evropy. A takto bychom mohli pokračovat určitě dále.

Každý z nás je z části Američan, každý se klepe na nový americký biják, protože je masírován reklamou, aby se těšil. A logicky potom utrhne "jablko hříchu", které je snadno k mání -- na Internetu. I přestože americké filmy často prezentují neetické chování a primitivnost přístupu k životu, po jejich divácích vyžadují jejich tvůrci naopak etiku a korektnost -- tedy zaplatit si svůj produkt. A protože logicky pociťují ten nejvyšší stupeň ohrožení, protože také ukrajují tu největší porci ze světového koláče, tak provádějí ten největší mediální nátlak na zásah do soukromí nás -- pirátů -- ničitelů amerického umění.

Pokusme se podívat na několik příkladů, jak tato agitka z produkce Hollywoodu vypadá a jak lživá a manipulativní ve svém tvrzení je.

Zrada umělců

Např. známý americký herec Jack Black patří ke generaci komiků, kteří do Hollywoodu přinesli svými "looserskými" komediemi jiný pohled na americkou realitu a začali parodovat věci, které byly do té doby tabu. O to více jsem byl překvapen, když se Black propůjčil k agitování proti stahování.

Black prezentuje hollywoodské star jako normální lidi ("regular dudes"), kteří sami potřebují vydělávat. A nemají-li peníze, nepřichází jim inspirace, proto my všichni musíme "zastavit pirátství". Ergo když pirátství zastavíme, tak budou mít oni inspiraci, my zábavu, kterou jim samozřejmě zaplatíme.

Setkáváme se tu s klasickou americkou lidovou identifikací člověka, který patří do elitní třídy společnosti, s těmi dole, s nimiž komunikuje pomocí velkého plátna. A aby tato komunikace mohla vůbec proběhnout -- musí ji někdo platit.

Blackovo vystoupení definuje jakousi abstraktní kategorii "pirátů" (tedy pubescenty, na něž se vlastně obrací), kteří mu přes internet ukradnou všechnu jeho práci (v tomto konkrétním případě má na mysli hudbu, protože Black je i muzikant) a zanechají umělce bez zmíněných peněz a inspirace.

Osobně se mi nechce věřit tomu, že by se Black něčemu takovému propůjčil bez ironie, nicméně identifikace výplatní pásky a inspirace je pro Hollywood příznačná. Zde se nehovoří o Bartonu Finkovi, kafkovském hrdinovi bratří Coenů, který se stane otrokem hollywoodského magnáta, ale o hvězdách jako je Nicolas Cage, pro které znamená situace, kdy jsou "finančně na dně", jen odprodej několika ze svých luxusních domů, přičemž náplastí na bolístku bude další role za několik miliónů dolarů.

Umění = řemeslo?

K asi nejkomičtějším vystoupení na podporu anti-pirátství, patří šot pornohvězdiček a pornorežisérů, kteří si stěžují, že nemají čím živit svou rodinu a tak nás nemohou bavit a ani vzrušovat (jak dodávají silikonové nymfy). A opět, když nemají peníze, tak není inspirace.

Tento klip můžeme již brát skutečně vážně. Hollywood identifikuje "umění" s "řemeslem". Tedy je jasné, že pokud řemeslníkovi krademe zakázky, přijde na buben. Umění je tak degradováno jen na pouhý produkt placené práce. Přičemž stále je operováno s termínem "umění", který dělá i z pornoherečky něco více než jen pouhou pracovnici z továrny, kterou někdo okradl o výplatní pásku pro hladovějící dítka.

Objevuje se navíc mylný argument, že stahování přináší peníze do kapes pirátů (možná je myšlen americký lokální černý trh s pálenými DVD, který nicméně nemusí nás Středoevropany vůbec zajímat).

Terminátor etikem

Pro anti-pirátské klipy jsou využívány ovšem nejčastěji velké americké superstar, jako např. v klipu s lakonickým názvem "Let's terminate piracy", kde se objevují akční hvězdy -- Arnold Schwarzenegger a Jackie Chan.

Mladí Američané jsou zde informováni o tom, že pirátství je zločin a musíme jej "terminovat". Jedná se o jasnou narážku na Schwarzeneggerovu slavnou roli Terminátora. Klip má krásnou akční dikci a v krátké stopáži se oba herci rázně, ale i velmi emotivně snaží zapůsobit na svědomí mladých lidí. To, že během klipu porušují zákony o silniční dopravě, se samozřejmě neřeší -- jsme přeci v Hollywoodu.

Pro příkladnost demagogie a také komičnost přepisuji jejich role do češtiny:

A když už jsme u Terminátora, zastavme se na chvíli i u jeho tvůrce Jamese Camerona. Cameron patří v současnosti k jedné z osob, která se pokouší pirátství aktivně zastavit tím, že přitáhne diváka znovu do kin. Cameron správně definuje posedlost mladé generace zážitek z kina "vlastnit" -- a oproti Arnoldovi a Jackiemu má poněkud příjemnější řešení: chce divákovi v kině poskytnout něco, co domácí obrazovka nesvede. To zní samozřejmě mnohem altruističtěji, když tak slavný režisér chce pro znuděnou a zlobivou mládež vyvíjet ještě rafinovanější hračky a stvořit zážitek v duchu Avatara. Je nicméně trochu komické, že zrovna Cameron káže o pirátství a plagiátorství.

Vraťme se o pár let zpět k jedné zajímavé kauze, která se týkala právě Terminátora. Cameron, který se pravidelně inspiruje v jiných filmech a soustředí se výhradně na technickou stránku filmu, byl nařčen z přímého a nepřiznaného plagiátorství. Šlo o spor s americkým sci-fi autorem Harlanem Ellisonem, který Camerona poměrně opodstatněně zažaloval za zcizení námětů z jeho povídek ze starší TV sci-fi série Outer Limits právě pro Terminátora. Na vše se přišlo proto, že se k tomu sám Cameron v časopise Starlog přiznal (Ellison si musel vyžádat přepis rozhovoru, protože přiznání bylo nakonec v tištěné podobě vynecháno). Podobnost byla nicméně zjevná a Ellison, ač se v závěru přiznal, že mu šlo spíše o princip než o peníze, logicky spor vyhrál.

I přestože je celá kauza poměrně komplikovaná a Cameronovi fanoušci obhajují režiséra, který se prý neúmyslně prořekl a vzdal tak Ellisonovi poctu, výsledek je poměrně kontroverzní. Jak chce člověk, který sám plagiuje jiné (a to i v Avatarovi), někoho napravovat?

Rosomákovy ukradené drápy

K další slavné kauze patří únik již sestříhané kopie filmu X-Men Origins: Wolverine, které však chybělo jedno podstatné -- filmové triky. Pokles tržeb nebyl způsoben jenom tím, že film unikl na net ještě než vznikly triky (které patří k tomu nejdražšímu, co na hollywoodských bijácích je), ale i tím, že diváci zjistili, že film sám o sobě není nic extra.

John Palermo, spoluproducent filmu, se ale rozhodl, že: "Mladé lidi je potřeba vychovávat, a to zejména ve věci, že stahování je nezákonné a neetické. A také je potřeba vytvořit zákony, které je postraší, aby to nedělali. Já a Hugh Jackman jsme si dali za cíl vyrobit minividea, která budou vysvětlovat následky a jak je to celé eticky špatně, a také chceme navštěvovat jiné země a vysvětlovat, jak pirátství ovlivňuje jejich průmysl a jejich ekonomiky". (cit. Screen, No. 1996, str. 15).

Zde se dostáváme k poslední fázi celého problému. Je politováníhodné, že si studio 20th Century Fox nepohlídalo únik kopie. Nicméně jak to primárně souvisí s výchovou dětí? Je otázkou, zdali mladí Američané nevědí, že když za film nezaplatí, peníze někde budou chybět. Je také politováníhodné, že někdo považuje za adrenalinový sport krást studiím kopie anebo filmy točit rovnou v kině na kameru. Z druhé strany je nebezpečné dělat ze škváru jako je X-Men Origins: Wolverine precedens pro celosvětovou kinematografii. Je komické vztahovat morálku tvrdého byznysu, který pro děti vyrobí příběh o sadistickém psychopatovi s vysunovacími noži v rukou, na "etiku", "morálku" a další vágní termíny, které tak velmi manipulují podvědomí občana.

Jak chce Hollywood apelovat na etiku mladých lidí, když sám propaguje hodnoty, jejichž etika je vysoce sporná? Stojí skutečně snímky jako X-Men Origins: Wolverine za vytváření dalších restriktivních zákonů? Nedal by se třeba podpořit např. nějaký zákon, který by zamezil nadnárodní dominanci americké filmové produkce na lokálních trzích a otevřel distribuci i do jiných zemí?

Vize budoucnosti

I přes výše zmíněné příklady je bezpochyby špatné, když je někdo obírán o výdělek a problematika stahování v současné době pomalu, ale jistě začala přesahovat únosnou míru. Na jedné straně, alespoň u nás, je to vinou nedostatečné distribuce, která divákům nenabízí jinou alternativu, než si film stáhnout, na druhé straně je to i jistou nenasytností publika, které se chová k distribuované kinematografii jak hladové saranče chroustající filmy jako popcorn a freneticky stahující své oblíbené hollywoodské snímky bez ohledu a myšlenky na to, že právě díky nim vzniká nebezpečný precedens, který má poškodit všechny uživatele.

Jednoduše řečeno -- jako měřítko jsou kladeny povětšinou primitivní mainstreamové filmy působící na první signální recipienta. "Umělecký film", kterým se bohužel stává jakýkoli produkt národní kinematografie, je zatlačován do pozadí a o své finance paradoxně přichází. Jednoduchá rétorika o tom, že když budeme podporovat to, co se k nám dostane do kin (tzn. hollywoodský mainstream), pomůžeme nějak naší situaci, je rozhodně lživá.

Druhá varianta, že nám v současnosti někdo utne jediný zdroj filmové kvality, který tu máme (ano, mám na mysli "nelegální" downloady, jak se již stalo ve Francii a Velké Británii, protože děti stahují americké filmy), je značně děsivá představa.

Třetí varianta je ta, že se časem branže v hollywoodské továrně na noční můry nevyplatí a divákovi už nikdo nebude ochoten podobné filmy natáčet? Smutné, že...

Tak jsme se všichni zasmáli...

Jedná se samozřejmě o nadsazenou lež, tedy že kinematografie díky tomu, že si film stáhnete, zanikne. Stane se jen to, že pár lidí nevydělá astronomickou částku tím pádem ztratí pocit, že je něčím více a na nějakou dobu ubude filmových králů světa, kteří mohou všechno (což je mimo jiné Cameronův výkřik při přebírání Oscarů).

Optimismus na závěr

Čtvrtá varianta je ta, že se Hollywood opět položí. Toto už není ironie, ale fakt, ke kterému došlo koncem 60. let, kdy diváky velkofilmy prostě jen přestaly zajímat -- a to právě příchodem kvalitnější evropské kinematografie do USA. Ono se také zapomíná, že období relativní svobody v "Novém Hollywoodu" 60. a 70. let zakončila továrna na sny Spielberga a Lucase a otevřela dveře obludáriu let 80. Tedy zábavy, která začala vydělávat astronomické částky a posunula důraz od autora k divákovi. Právě k tomu divákovi, který se dnes tankuje coca-colou a čeká, co mu další měsíc hollywoodská žeň přinese. A také tomu divákovi, kterému James Cameron přináší další adrenalin do žil, aby neopouštěl svatostánky americké výkladní skříně přítomné v každém větším nákupním středisku, kde se jako v Romerově Úsvitu mrtvých prohánějí zombie s nákupními košíky, lačnící po dalším žánrovém kousku.

Třeba se historie bude opakovat...

Vytisknout