Bankovní fašismus? A proč ne třeba mlékárenský?

25. 5. 2010 / Karel Dolejší

Existuje celá řada definic fašismu, které zachycují různé aspekty tak, jak se jeví při pohledu z různých dob a (politických) směrů. Tyto definice jsou ve vzájemném napětí a zčásti si odporují - od věroučně stalinské "vlády nejreakčnější části finanční oligarchie" přes Mannheimovo vymezení prostřednictvím superpragmatického zacházení s ideologií ("Pravda fašistu nezajímá, důležité je výhradně to, co působí") až ke konzervativním pojetím, která se zpravidla zaměřují na nucenou politickou aktivizaci obyvatelstva ve fašistických režimech. Snad kromě opravdu ortodoxních stalinistů stavících na první místo třídní aspekt se však patrně všichni shodnou na tom, že fašismus za prvé a především akcentoval stát, který zbožštil, extrémně posílil a dovolil mu zasahovat do oblastí, z nichž předtím býval striktně vyloučen.

To je ovšem něco zcela jiného než situace, kdy velmi vlivná lobby dosáhne toho, že smí využívat státní kasu jako privátní rezervní fond, aniž by za to musela v tom či onom smyslu odevzdat významnou protihodnotu. O fašismu hovoříme tam, kde stát pohltil společnost - nikoliv tam, kde v zásadě část společnosti, jak se ukazuje, vstřebává zbytky státu využívané výhradně k vlastnímu prospěchu.

Snad jediným státem na světě, který se v krizi po roce 2008 vážně pokusil zaútočit třeba na daňové ráje, bylo Německo - a jak víme, již s odstupem několika měsíců si kancléřka Merkelová hořce stěžuje na pomstychtivost finančních trhů. Aktuálně můžeme sledovat, kolik a jak velkých děr se podařilo lobbyistům implantovat do regulačních zákonů předložených Obamovou administrativou - přestože americký finační sektor je vůči státu jednoznačně v pozici dlužníka. Bonmoty typu "Fašismus rovná se kontrola bez vlastnictví" jsou doslova k popukání, jakmile si uvědomíme, kolik vlády celého světa napumpovaly z veřejných rozpočtů do záchrany bank, aniž by protihodnotou získaly alespoň solidní vyhlídky, že to hned v brzké době nebudou muset znova zopakovat.

Bývaly doby, kdy se ekonomické aktivity organizovaly převážně v měřítku rodinné firmy; ve 30. letech minulého století se ukázalo (jak o tom plasticky píše třeba Polanyi), že je naprosto nutné, aby na frapantní dysfunkce trhů aktivně reagoval stát a organizoval ekonomiku v měřítku přiměřeném své vlastní velikosti (právě s touto krizí byl v některých zemích spojen vznik fašismu); s globalizací ovšem už před mnoha dekádami ekonomické subjekty přerostly státu přes hlavu a dnes není ani náhodou v takové pozici, aby hypoteticky opakoval řešení z 30. let. Daňovým poplatníkům je ovšem třeba zahrát maňáskové divadlo o tom, že politici jsou bdělí a navzdory systematickému podplácení finančníků usilují o konec hazardní hry s deriváty derivátů finančních derivátů. Představení právě probíhá, leč to je také vše.

Vimmerův článek o "bankovním fašismu" znamená naprosté převrácení reálné perspektivy - není to dnes ani náhodou stát, kdo posiluje svůj vliv nad ekonomikou; jsou to naopak finanční trhy, kdo bude napříště od klientských států přijímat tribut v podobě nejrůznějších balíků tvořených na úkor samotné podstaty svého poskytovatele.

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.5. 2010