Řecko na kraji propasti

20. 5. 2010

Zápletka zahrnuje od všeho trochu: masivní korupci (řecký vládní systém), lhaní a účetní podvody (obžalovanými jsou řecká vláda a Goldman Sachs), pokrytectví a oportunismus (především ze strany EU), napjaté očekávání (řecká krize se rozšířila a zaplavuje Evropu), několik veselých postaviček v roli politických lídrů (řecký ministr Papandreou, Frau Merkelová) a hodně akce (stávky, demonstrace, úmrtí a zkáza).

Jak tahle historka skončí můžeme sice jen hádat, ovšem znepokojující závěr (restrukturalizace dluhu a platební neschopnost) či dokonce ještě děsivější konec (odchod Řecka z eurozóny) nejsou zcela nepravděpodobné -- a to i navzdory, či snad kvůli, tříletému, 110 miliardovému eurovému "záchrannému balíku", který poskytla EU a MMF.

Řecký "záchranný balík" je neskutečně špatný plán. Jednak proto, že je podmíněn úspěšnou implantací programu strukturálního vyrovnání, který obsahuje tvrdá úsporná opatření, která poškodí pracující, důchodce a chudé a rozloží už tak dost omezený sociální systém. Řecko se již nyní řadí mezi nejvíce nerovné společnosti na světě: Dvacet procent populace žije pod hranicí chudoby a jeho sociální služby jsou podobny službám nikoli rozvinutých nýbrž rozvojových zemí.

Úsporná opatření snížených mezd, důchodů a příkře zvýšených daní navíc sníží utrácení a povede k prudkým ztrátám pracovních míst a to v situaci, kdy se ekonomika potýká s dvoucifernou mírou nezaměstnanosti. Odhaduje se, že nezaměstnanost stoupne o dalších 6 procent v důsledku úsporných opatřeních uložených EU/MMF a HDP by podle oficiálních odhadů mělo klesnout o 4 procenta tento rok a o další 3 procenta v roce 2011.

Smrštění ekonomiky ještě zhorší problémy Řecka s dluhem. Za dva roky dosáhne poměr dluhu k HDP 150 procent. Zda-li tato skutečnost opravdu trápí či nikoli architekty "záchranného balíku" pro Řecko vzbuzuje silné pochybnosti a podezření, obzvláště vezme-li v potaz, že půjčky eurozóny jsou zatíženy fixní úrokovou mírou kolem pěti procent, která není nižší než u půjček, které si Řecko bralo před propuknutím dluhové krize (a neobsahuje žádný prvek podpory) a že rozsah původního dluhu je ponechán na konci tříletého období nedotčen.

V celku vzato se po Řecku žádá, aby realizovalo překvapivě tvrdý program strukturálních změn, který jen zhorší ekonomiku a způsobí lidem nesmírné utrpení, přičemž na jeho konci bude stále ještě nezvládnutelná státní dluhová krize. Není potom divu, že Řecko figuruje na vrcholu seznamu zemí neschopných platby a že Moody's International Service přeřadil hodnocení Řecka do zcela "podřadné" kategorie. Není také divu, že tento "záchranný balíček" vyvolal bouři dělnických hnutí a že dokonce i opozice, vysoce oportunističtí neokonzervativci, kteří vládli Řecku posledních pět a půl roku a nesou velkou část viny za současný stav, je proti úsporným opatřením, která se s tímto balíčkem pojí.

Aby bylo jasno, řecké dluhové drama odpálilo bouři veřejných reakcí, která je nezvyklá dokonce i pro samotné Řecko. Hněv lidu není zaměřen jednoduše proti úsporným opatřením, ale proti samotnému systému vládnutí, neboť ekonomická a finanční krize definitivně vytáhly na povrch veškeré zvrhlosti a ohavnosti politické kultury, která vyrůstá na úplatkářství a korupci díky existenci autoritářského státu, v němž podplácení představuje běžný postup, jak si zajistit veřejné služby. 5. května na bezprecedentní demonstraci v Aténách a dalších velkých městech demonstranti skandovali "zloději, zloději" a "zapalte parlament, je to bordel."

Veřejný hněv nad korupcí a administrativní neschopností lze ospravedlnit, byť přichází od těch samých občanů, kteří tím, že z velké části volili na základě klientelistických vyhlídek, umožnili dvěma hlavním politickým stranám udržet si monopol na politickou moc. Nicméně při diskusích o korupci v Řecku (stěží ojedinělý problém v současné politice) se často zapomíná jednak na symbiotický vztah, který existuje mezi státem a dvěma stranami, které byly střídavě u moci od obnovení demokracie v Řecku (1973) a druhak na závislost systému dvou stran na tuzemské parazitní kapitalistické třídě, která žije ze státního rozpočtu. Drancování veřejného majetku ve prospěch domácí ekonomické elity se děje ve velkém formou rozsáhlých zakázek na veřejné komunikace a stavby (vždy s pádným úplatkem příslušným politikům) a daňových úniků. Státní protekce je zároveň poskytována domácí podnikatelské/průmyslové/finanční třídě při porušování pracovního práva, znečišťování životního prostředí, ilegálním stavění apod.

Kapitalistická třída v Řecku byla vždy závislá na státě, ovšem dluhová krize nyní dala vzniknout nevyřešitelným rozporům v rámci charakteristické dynamiky socio-ekonomického a politicko-ekonomického kontextu řeckého kapitalistického vývoje, když ekonomická a finanční krize vyvolaly neobyčejně těžkou politickou krizi, možná ne příliš odlišnou od oněch politických krizí, které v minulosti vedly ke vzniku autoritářských režimů. O hloubce současných rozporů uvnitř dominantní politické kultury Řecka svědčí i to, že podnikatelská/průmyslová/finanční třída zahájila hon na politický systém a profesionální politiky, přičemž správně vycítila, že pravidla současného existujícího politického modelu jsou nyní přítěží, překážkou, kterou je třeba zdolat převzetím otěží politické moci přímo do svých vlastních rukou.

Řecká dluhová krize se již rozšířila do dalších členských států eurozóny a vlády Portugalska, Španělska, Itálie a Francie přijímají závazky na snížení veřejných výdajů, aby zredukovali rozpočtový schodek a měli pod kontrolou rozsah státního dluhu. Úsporná opatření, z nichž se stala vlivem Evropského finančního stabilizační mechanismus (750 miliard eur) a s přispěním MMF, který zavedl opatření pro ochranu finanční stability eura, absolutní nezbytnost, odkrývají novou kapitolu neoliberální ekonomiky a budou určovat evropskou politickou ekonomiku v mnoha nadcházejících letech.

Nicméně Řecko, jakožto "slabý článek" ekonomiky eurozóny, jenž se nyní nachází v ironické a tragické pozici, kdy na sebe uložil "záchranný balík" EU/MMF, který stáhne jeho ekonomiku hlouběji do recese a způsobí těžké sociální rozkoly a vyvolá politickou krizi možných kolosálních rozměrů, čekají neobyčejně těžké časy nápravy a restrukturalizace dluhu, jinak se platební neschopnost stane nevyhnutelností. Existuje rovněž možnost, že během dvou či tří let dospěje řecké členství v eurozóně ke svému dramatickému konci (a možná rovněž členství dalších středomořských států), neboť dvourychlostní Evropa nebude schopna zajistit finanční stabilitu potřebnou pro euro. Takový vývoj bude mít nepříznivý krátkodobý efekt, zároveň ale poskytne příležitost pro vznik nové politické ekonomiky, v níž nebude společnost organizována na ekonomické bázi ale na základě sociálních vztahů. Za daných okolností je jasné, že takovou budoucnost EU nemůže nabídnout.

Chronis Polychroniou učil na univerzitách v Řecku a v USA a spolupracuje s Paulo and Nita Freire International Project for Critical Pedagogy na McGill University.

Pro Energybulletin.cz přeložil Marek Kvapil.

Zdroj: http://www.energybulletin.net/node/52830

Vytisknout