Žít se musí, i když jsou za pár dní volby

20. 5. 2010

Před třinácti lety při těch obrovských povodních které zasáhly Moravu a které musela řešit Špidlova vláda, jsem měl podobné kacířské myšlenky jako dnes. Byl jsem v Buchlovicích kde rozhlas vybízel občany, aby poskytli rychle pytle na písek, pro utěsnění hrází proti vodě. Lidé se ihned po výzvě řadili před hasičskou zbrojnicí s pomůckami. Někteří, a nebylo jich málo, odcházeli na poštu, aby poslali peníze na pomoc nešťastným lidem ze zatopených obcí. Na náměstí stála vojenská auta skládající polní kuchyně pro evakuované. Tristní byla neobratnost mladých vojenských řidičů, kteří museli několikrát najíždět s autem pod rameno jeřábu, aby kuchyně mohla být z auta složena. Nedostatek řidičského výcviku byl již v té době hrozný. Veřejných prostředků bylo třeba určitě jinde, než na výcvik armádních řidičů. Plnily se soukromé kapsy. Vázla komunikace. Integrovaný ochranný systém, který byl vytvořen minulým režimem byl v troskách, a to používám velice kulantní výraz. A dnešní první muž tohoto státu se dočkal od unaveného obětavě pracujícího muže v Uherském Hradišti nelichotivé poznámky, ať nezavazí. Pak následovaly sliby.

Jenže ta paměť. To, co se mi vrací v souvislosti s událostmi také dnešními, proběhlo někdy kolem 15. června roku 1965. Studoval jsem v Bratislavě a Dunaj jako každoročně v druhé polovině května ztrojnásobil svůj průtok. Dunaj se v Bratislavě chová jako horská řeka, která kulminuje až v době, kdy dochází k tání sněhu v Alpách. Byl to vždycky respekt vzbuzující pocit vidět tento evropský veletok v plné síle. Jenže v roce 1965 došlo díky srážkám na našem území k rozvodnění jak Moravy tak především Váhu, a to vedlo k záplavám na Žitném ostrově.

Přišel jsem kolem 13 hodiny na Horský park, a tam vyslechl jak rozhlas hlásil výzvu, aby studenti urychleně opustili koleje, že se do nich budou stěhovat obyvatelé obcí zatopovaného Žitného ostrova. Během odpoledne jsme koleje vyklidili. Vojenský mundůr jsem uložil v kotelně kde pracoval muž, který měl studenty rád, který slíbil že mi ho pohlídá, a odejel domů Myslím, že za tři dny jsem obdržel telegram, abych přijel pomáhat odklízet trosky zaplavovaných obcí. Organizoval to školní výbor ČSM. A tak jsem strávil čtyři dny při nepříliš vydatné pomoci zaplavenému území. Je to strašně dávno, ale něco vidím neustále. Rozpadlé hliněné domy, obrovské množství vody, a chléb, který byl v podstatě jedinou stravou. Ale také vojáky, vojenskou techniku a veliké úsilí pomáhat. To byli jiní vojáci, než na náměstí v Buchlovicích před třinácti lety. Rozdíl byl v míře zručnosti práce s technikou.

Tehdejší povodeň byla neobvyklá především svým rozsahem a materiálními škodami. V červnu a červenci zaplavily vody na Žitném ostrově postupně kolem 64 000 ha zemědělské půdy, 46 obcí, 250 km cest, desítky km železnic a způsobily obrovské škody. Bylo nutno evakuovat přes 60 000 obyvatel. Záchranných prací se zúčastnilo prý 11 000 vojáků a 1500 příslušníků ministerstva vnitra a téměř 48 000 civilních osob. Jedenáct tisíc vojáků, třetina dnešní české armády. Bylo nasazeno 5700 nákladních aut, 400 autobusů, 200 traktorů, více než 100 buldozerů a velké počty autobagrů, nakladačů, jeřábů, transportérů a dalších mechanizmů. Na záchranných pracích velmi aktivně spolupracovali příslušníci požární ochrany všech okresů Západoslovenského a některých okresů Jihomoravského kraje. To vše mám z tehdejšího tisku, který jsem nalezl ve svém nostalgicky udržovaném "archivu". Třeba zdůraznit, že se v této obtížné situaci podařilo zabránit ztrátám na životech ohroženého obyvatelstva. Možná je to další z triků komunistické strany, a nějaký usilovný pracovník ústavu pro studium totalitních režimů, má již zcela nezpochybnitelný důkaz toho, jak po Dunaji plavala mrtvá těla všemi opuštěných maďarských obyvatel Žitného ostrova. A rabování, které je součástí dneška, tam... kde to žijeme.

Pro evakuované obyvatelstvo z obcí Žitného ostrova bylo v místech do kterých bylo přemístěno, zajištěno hromadné stravováni a zásobování potravinami, pitnou vodou a nejnutnějším průmyslovým zbožím. Tady velice pomohli vojáci kteří účinně přispěli i nasazením polních kuchyní. Evakuované děti byly po dobu prázdnin v počtu více než 8600 umístěny v rekreačních zařízeních průmyslových závodů a v pionýrských táborech ROH. Tenkrát nebyly skautské tábory. Závodní výbory jim ze svých prostředků opatřily nové prádlo, teplákové soupravy, letní obuv, hračky apod. Podobně bylo postupováno i po 1. září u dětí, které byly umístěny v dočasných školách, umístěných v rekreačních zařízeních ROH v Západoslovenském, Středoslovenském, Východoslovenském a Severomoravském kraji. A co je obdivuhodné, je lidské přátelství. Zajídá se mi ten studený výraz "solidarita". Mezi lidmi obcí, které přijaly vytopené nešťastné lidi z jižního Slovenska, vzniklo celoživotní přátelství. A co je nejdůležitější, ve vesnicích, které se "rozpustily" díky hliněným stavbám svých domků ve vodě Dunaje, byly domy nově postaveny. Mám takový dojem, že domy, které tam vyrostly se jmenovaly "Šumperáky".

Tak to mi proběhlo hlavou, při dnešním čtení novin. Jestli to co zde píši vypadá jako adorace minulého režimu, není to moje vina.

Pozn. JČ: Režim, který existoval v Československu v druhé polovině šedesátých let, jak je mj. vidno i z filmů, které tehdy vznikaly, a knih a časopisů, které vycházely, a divadelních her, které se hrály, byl značně tolerantní a r. 1965 byl československý režim už skutečně relativně velmi slušný. V jeho čele stála celá řada komunistických reformátorů, kteří se snažili napravovat stalinské excesy raných padesátých let. Dokonce začínaly rehabilitace některých nespravedlivě vězněných osob v padesátých letech.

Vytisknout