Moorův film O kapitalismu s láskou byl v britské televizi

24. 5. 2010 / Jan Čulík

Celovečerní dokument Michaela Moora O kapitalismu s láskou vysílala v sobotu večer britská komerční kulturní televize Channel Four. Stoprocentně mě nezaujal. Je příliš rozkouskovaný a honí postupně - příliš mnoho zajíců. Možná, že když sedíte v temném sále v kině a nemůžete utéct, dokážete se na Moorův film soustředit, ale při vysílání filmu v komerční televizi, kdy je argument každých patnáct minut přerušován pětiminutovou pauzou na reklamy, je nesmírně dezorientující - narušuje to divákovu pozornost.

Přesto byly určité části filmu naprosto šokující. Jak napsali britští diváci na fóru k filmu: "Ten film je děsivý a přesně totéž se teď děje v Británii. Jaký bude další krok? Odebrat nám plebsu volební právo?"

"Ten film by se měl promítat ve školách, aby se mladí lidé nestali obětí téhle kapitalistické katastrofy, kterou vytvořila vládnoucí elita."

Jestlipak se najde v České republice grantová agentura, která by zorganizovala rozesílání DVD s Moorovým filmem na české střední školy a uspořádala k tomu veřejné diskuse? Co takhle Člověk v tísni?

An English version of this article is in CLICK HERE

Při sekvencích ukazujících vyhazování Američanů z domovů na dlažbu, protože nebyli dál schopni platit hypotéku, film nezohlednil, jak se oběti do takové situace dostaly. Poskytla jim banka výjimečně výhodné podmínky a pak je zradila, když se hospodářská situace zhoršila? Chovali se neopatrně a vzali si vědomě příliš velké půjčky, o nichž museli vědět, že je nebudou moci splatit? Zvláštní bylo užívání sociodemografické terminologie. Moore vyhazované držitele bytů označoval jako "příslušníky střední vrstvy". Z britského hlediska se chovali, mluvili, vypadali, zařízené byty měli a jednali jako příslušníci dělnické třídy. Pokud je toto v Americe "střední vrstva", jak asi vypadají manuálně pracující dělníci?

Zajímavá byla i sekvence o tom, jak si zaměstnavatelé, například supermarket Walmart, bere pojištění na své zaměstnance proti jejich úmrtí, a když zemřou (a z tisíců zaměstnanců vždycky někdo zemře) vydělávají na tom velké částky, z nichž pozůstalí nevidí nic. Jinou docela otřesnou skutečností bylo poznání, že američtí piloti z komerčních leteckých společností mají naprosto minimální platy, včetně například "národního hrdiny", onoho pilota, který zachránil životy lidí, když s letadlem přistál v Hudson River. Pak vystoupil v americké sněmovně s tím, že piloti mají strašně malé platy, avšak poslanci odešli, nechtěli to poslouchat. Chtěli slyšet "řeč hrdiny", ne stížnost.

Film byl ostrým obviněním "kapitalismu", avšak ve skutečnosti byl záznamem pozoruhodně neskrupulózního, drsně sprostého, tedy neetického chování velkého množství Američanů vůči svým spoluobčanům. Dělají to proto, protože to zákony umožňují a Amerika má tradici Divokého západu. Doslova otřesné bylo sledovat parazity, kteří záměrně levně skupují domy a byty lidí, kteří o ně přišli, protože dál nebyli schopni platit hypotéku. Film byl tedy ostrým obvinění podle mě ani ne tak systému, jako toho, že mnozí lidé - jedinci - mají neuvěřitelně vyvinutou schopnost chovat se divošsky vůči svým spoluobčanům. Vědomí občanské sounáležitosti jako by v americké společnosti neexistovalo. Nevím, jestli za to může "kapitalismus" a do jaké míry se to dá napravit zákony. Naopak velmi pozitivní zkušeností ve filmu byla sekvence o dobrovolných podnikatelských družstvech, kde všichni zaměstnanci rozhodují o strategii podniku a dělí si mezi sebou zisky rovným dílem. V Americe je zjevně takovýchto podniků celá řada, a neuvěřitelně prosperují, ať to jsou družstva vyrábějící počítače, anebo třeba obyčejná pekařství. Neuvěřitelné bylo, že každý člen družstevní komunity v pekařství vydělává plat 65 000 dolarů ročně, což je víc než čtyřnásobek pekařských platů v normálních podnicích.

Podepsal bych Moorovu výzvu před závěrečnými titulky,platí i pro české občany:

DĚLEJTE NĚCO!

Jak se v televizi inzerovalo, Moorův film O kapitalismu s láskou je od pondělí v Británii k dostání na DVD.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 24.5. 2010