Řeči, řeči...

29. 11. 2009 / Jan Čulík

Pokračující pokusy Štěpána Kotrby polemizovat s článkem Karla Dolejšího "Ve stínu bratrstev kočičí pracky" paradoxně jen stále hlouběji dokazují, že pravdu měl v původním článku Dolejší. Dolejší totiž v původním článku poukazoval na určité vlastnosti současné české (pražské?) veřejné kultury, v níž podle jeho názoru chybí lidský soucit, a motiv utrpení tak může, bez jakýchkoliv skrupulí, být využit ke komerční manipulaci. Prvotní problém je spojen už s prvotní interpretací semantického obsahu zkoumaného motivu. Interpretace samozřejmě mohou být subjektivní a závisejí na citlivosti daného recipienta k signálům z vnějšího světa. Kdo je necitlivý, tak nic nevidí, ovšem. O tom byl Dolejšího článek.

Pokud je recipient zvyklý stavět se k utrpení sobecky či indiferentně a je mu cizí pojem empatie, soucitu, případně je ochoten tolerovat využívání motivu utrpení či mučení voajeristicky pro komerční zájmy, bude samozřejmě argumentovat, že na využívání motivu slepé kočičky pro komerční zájmy není absolutně nic špatného. Pokud člověk nemá citlivost pro signály, které komerční využívání tohoto motivu vysílá do okolí, nemá smyslu se o těchto věcech dále bavit. Musíme prostě přijmout, že se neshodneme a že naše zkušenost a hodnotové systémy jsou jiné.

V původním článku Karel Dolejší argumentuje, že v Praze vzniká taková kultura sobectví, manipulace, sebestřednosti a krutosti, že se v jejím rámci už nikdo nepozastavuje nad využíváním motivu urtpení či krutosti pro komerční zájmy. Kotrba i čtenář Kroh prostě citlivost k tomuto sémantickému signálu nemají, nevnímají, že dřevěná socha slepé kočky zaznamenává takové gesto, které přímo naznačuje, že zvíře bylo oslepeno (normální slepec si nedrží bolestně ruce u očí, to udělá jen ten, kdo byl právě oslepen). Podle nich je voajeristické využívání motivu utrpení v pořádku, právě proto, že jsou součástí oné "nové" české hodnotové kultury, kterou Dolejší kritizuje.

Potíž je, že součástí dosavadní evropské civilizace, aspoň v takzvaných "starých" zemích Evropské unie, stále zůstává do značné míry princip solidarity i soucitu se slabými. V českém prostředí, jak dokazují reakce Pavla Kroha či Štěpána Kotrby, je možná princip soucitu oslaben. Jim nevadí sednout si do restaurace s názvem "U slepé kočičky", já bych tam nešel - přiznám se, že by mi to bylo nepříjemné.

Štěpán Kotrba používá zavedenou metodu odmítání postojů, které mu připadají nepřesvědčivé - odsune autora argumentu do množiny "jiných", "nelegitimních", těch, "kdož nejsou jedním z nás". Komu zůstala empatie a schopnost soucitu, je to podle Kotrby buď psychopat, anebo "moralista" (to slovo je používáno s výsměšným podtextem), anebo osoba hájící "zastaralé hodnoty".

Stigmatizující příslušnost k "jinakosti" Kotrba pak doplňuje srovnáním člověka, kterému vadí komerční zneužívání utrpení či krutosti a absence soucitu s lidmi tak "nepřijatelnými" v českém kontextu jako jsou "muslimové". (Kotrbova "protiaktivistická" argumentace, že každému aktivistovi "něco vadí", je typickou součástí pokusu bagatelizovat protivníkovy argumenty. Jenže citace názvů restaurací ze skotského Glasgow jsou poněkud mimoběžné: Název restaurace "Kama Sútra" jaksi není totéž jako "U slepé kočičky", s příslušnou sochou vyjadřující zoufalství.)

Věc se prostě nedá rozmělnit bagatelizací, že nepříjemný pocit nad zneužíváním motivu utrpení pro komerční důvody je stejně banální jako kdyby muslimové zakazovali užití slova "prase" v názvu restaurace. Ono to prostě není totéž.

Jinak mě odmítání soucitu zrovna u Štěpána Kotrby dost překvapuje, protože vím, že právě on ho dokáže projevit velmi silně, když je toho třeba. Jen jestli to není od něho jen provokativní gesto...

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 27.11. 2009